III. neděle adventní
B+S,
Být první, být jedničkou. Mít ostré lokty, umět se prosadit. Neohlížet se, jít dopředu, vítězit. To je přece krédo dnešní doby. Kdo by se nebál, že v takové konkurenci jen sotva obstojí? Nebude-li trendy, in, u zdroje. A začíná to už u dětských kroužků, kdy zoufalé matky s děsem v očích, jak je jejich dítě odsouzeno být celoživotním outsiderem, neumí-li ve třech letech lyžovat, plavat, zpívat a neobsáhne-li alespoň základy některého ze světových jazyků, obíhají veškerá dostupná centra a zběsile zapisují své ratolesti kam jen to jde. A končí na plastických chirurgiích, kde si životem unavené šedesátnice nechávají měnit svůj image, aby mohlo alespoň jejich okolí nabýt dojmu, jak jsou fit, ve formě a jak přece vůbec nevypadají na svůj věk.
Být první, být jedničkou, být u toho. Nezlobte se na mě, ale někdo, kdo se narodil ve chlévě mezi dobytkem a umřel na kříži mezi dvěma lotry… . Tím jako chcete říci co? To já mám tedy jiné představy o kariéře. A nejsem asi sama. Těch bylo. A je. A bude. Kristus není z těch, kdo plní naše představy a splňuje naše očekávání. A neplnil ani představy a očekávání své doby, svého národa, svých učedníků. Ježíš nebyla superstar, před kterou by se tísnily davy, aby ji mohly spatřit na vlastní oči, ani vážený profesor, na jehož přednáškách by bylo narváno, ani finanční magnát, který by určoval toky světových financí, ani politik, který by rozhodoval o osudu národů ba ani aktivista, který by burcoval davy pro svou věc.
Ježíš byl někým, s kým se vlastně ani nepočítá, někým, kdo není ozdobou večírků a oslav. Taky, kdo by si k sobě zval Ježíše, aby se předvedl, že se s ním zná? Kdo by se chtěl ukázat v jeho blízkosti? Kdo by se chlubil, že je to jeho kamarád? Jaká by to taky byla výhra znát a stýkat se s někým, kdo se narodil jako bezdomovec, kdo se sám stýká se spodinou společnosti, na koho je už ve třiatřiceti vydán zatykač, od koho se odvrátili už i jeho nejbližší. Kdo nakonec umírá jako zločinec a pro ty, kdo se s ním za jeho života tahali, z toho teď plynnou jen samé komplikace a nepříjemnosti.
A přesto, bratři a sestry, kolik lidí už v Kristu rozpoznalo toho pravého Krále. Krále naruby. Toho prvního, který se stal posledním. Jedničku, která se stala nulou. Aby nám lidem ukázala na to podstatné v životě, na čem skutečně záleží. Na to, že Boží počty jsou tolik jiné než naše a že chtít být vždycky jedničkou a vyhrávat, nemusí znamenat vždy výhru. Že stojí za to, stát se někdy dobrovolně dvojkou.
A právě to, myslím, může být tím evangeliem, tou radostnou zvěstí pro současného člověka. Že i v tomto dravém světě posedlém výkonem se dá žít jako ti druzí, třetí, čtvrtí ba i poslední. Že člověk nemusí být nutně první, aby v životě obstál, protože hodnota mého života se vposledku neodvíjí od jeho postavení, ale z Boží nekonečné milosti. Ta zvěst o tom, že mnohdy právě když se vzdám svého honu za tím být první a nejlepší, zvolním svůj krok, otevřou se mi netušené obzory. A možná si na této cestě i povšimnu těch, kdo stojí okolo mě nebo jdou se mnou a jdou pomaleji a jde se jim hůře a budu je moci alespoň chvíli doprovázet nebo jim dokonce pomoci. Jak říká tatínek v jedné své básni: „Proč se tahat druhým s břemeny? Životem jdou rychleji ti, co nic nenesou a ničím nezatěžují se. Kde jsou dřív v životě? U jeho východu.“
Bratři a sestry, vím, ono se to lehko káže, ale co to v mé životní praxi znamená být oním služebníkem, otrokem všech. Mám snad rezignovat na všechny své životní výzvy po kariérním růstu a krčit se někde v koutku v naději, že o mě někdo zavadí? Zapomenout na veškerá výše zmiňovaná slova o dynamismu a rozvoji osobnosti? Život křesťana přece nemůže být takto černobílý, buď a nebo. Co když vím, že na to mám. Musím se nutně upozadit a nesnažit se vyhrát? Nemyslím. A nemyslím, že to bylo tím, co chtěl Kristus učedníkům říci. Člověk přeci má usilovat o veliké věci, a klidně se to může týkat i jeho osobnosti. Vždy ale záleží na tom, jaký je jeho konečný cíl, je-li jím on sám a jeho vlastní prospěch nebo druhý člověk a jeho prospěch. A je-li jím ten druhý, ať už to je životní druh, kolega v práci, partner v dialogu nebo spolucestující v tramvaji, pak se stává oním služebníkem. To měl Kristus na mysli, když řekl: „kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem“. Mám se stát služebníkem, aby se ten druhý vedle mě mohl stát člověkem. Aby tím, jak k němu přistupuji, jak s ním jednám, mluvím a jak sama stojím za svými slovy, v sobě mohl objevit své pravé lidství, stvořené k Božímu obrazu. Pomoci druhému nalézt v sobě ten obraz, ke kterému byl stvořen. Aby ve vztahu se mnou mohl zakusit alespoň záblesk Božího přijetí. A tento, řekněme, rozměr se může otevřít směrem ke každému člověku a v každé životní situaci. S touto Kristovou výzvou jsme konfrontováni dnes a denně, ať se jedná o našeho šéfa, kamaráda, partnera, souseda, uklízečku v práci, trafikanta na rohu ulice či bezdomovce v metru. Těm všem se, bratři a sestry, můžeme stát služebníky a přinést jim kousek modrého z nebe. Ve vztahu k těm všem se můžeme stát „nulou“, aby se oni mohli stát „jedničkou“. Vždyť přeci v Božích očích je každý naprostou jedničkou.
Amen.
Kázání o III. neděli adventní 14. prosince 2008 v Husově sboru ve Vršovicích
