KOUSEK CESTY S… s Janou Šilerovou

NADĚJI MÁME V HOSPODINU

Každého, kdo zná aspoň letmo devadesátiletou historii Církve československé husitské, musí napadnout, že byla s mírnou nadsázkou v roce 1920 jakousi „avantgardou“ své doby. Některé požadavky reformních katolických kněží, tehdy papežem Benediktem XV. tvrdě zamítnuté, byly zhruba po čtyřiceti letech II. vatikánským koncilem uvedeny v život: bohoslužby v rodném jazyce a čelem k lidem, větší vliv laiků na správě církve, později i přijímání pod obojí (chléb i víno) aspoň při výjimečných příležitostech.

Na Kristův stůl nemáme rezervaci
Zdobrovolnění celibátu a kněžské svěcení žen, v CČSH existující od roku 1947, pokládal koncem minulého století milánský arcibiskup kardinál Martini za úkol, který bude muset římskokatolická církev řešit stejně naléhavě jako společné přijímání svátosti Večeře Páně všemi křesťany bez rozdílu konfesí. Doufám, že z toho posledního se budu radovat dřív, než za čtyřicet let.
Společný stůl se svátostí Večeře Páně – od něho se odvíjí uvažování o budoucnosti i mé církve, o níž přece nelze rozvažovat vyděleně od budoucnosti celé církve – Božího lidu, potažmo křesťanství vůbec. Všechny církve mají přes svá konfesní vymezení a odlišnosti společnou dvoutisíciletou duchovní tradici a jsou nedílnou součástí jednoho těla Kristova.
Církev je tajemstvíplným dílem Božím i lidským. Právě různosti našeho lidského vnímání, vyhodnocování a výkladu Božích tajemství jsou stále důvodem, proč se u jednoho stolu se svátostí Večeře Páně nesetkáváme. Z naší lidské strany je nakupeno plno obstrukcí, zákazů a podmínek – paradoxně my, pozvaní hosté, bráníme jedni druhým společně stolovat s naším hostitelem Ježíšem Kristem. Přitom Kristovo pozvání je prostinké a otevřené všem. On sám nás zve: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny. Já vám dám spočinout…“ A podmínka? Vědomí vlastní nehodnosti a tichá kajícnost.
Je jen jeden stůl, k němuž již 2000 let na jeho pozvání přistupujeme. Ježíš Kristus nemá víc stolů, které by obcházel jako šachový velmistr při turnaji. Nikdo z nás v žádné církvi nemůže Jeho stůl obsadit ani rezervovat jen pro sebe. To je věcí hostitele, ne hostů.

Víra je vztah důvěry
Jsem vděčna své církvi, že tohle rozpoznala. Bývá nám předhazována (občas oprávněně) přílišná liberálnost a otevřenost. Za mnohem nebezpečnější pokládám ghetto zákonických majitelů jediné pravdy. CČSH za těch 90 let mnohé dílo v dobrém započala, někdy uspěchala a ve slabostech nezvládla. O mnohé dnes zápasí. Jsme malá a chudá církev. Vidím to jako přednost v čase, kdy si křesťané jen neradi přiznávají, že zaběhaný model institucionální, zideologizované, rituální a moralizující církve podléhá změnám času a bere pomalu za své.
Církev se stává opět hnutím, které má pohnout druhými ke Kristu. Tak tomu bylo v prvotní církvi. Ostatně víra přece není přitakáním předkládaným dogmatům, ale živý, intimní vztah důvěry Bohu v osobním sebenasazení v lásce, dobrotě, sdílení, dělení, pokoji a radosti. V tom je naděje, že celá naše křesťanská kultura a civilizace ustojí zkoušky ze sebe samé.
Není to jen zesvětštění společnosti, ale především naše křesťanská nevěrohodnost, vnitřní duchovní vyhaslost a povrchnost bohatého a přesyceného euroamerického světa, co ohrožuje základní duchovní hodnoty, na nichž stojíme v dobrém i ve zlém 2000 let. I v těchto souvislostech musím nahlížet 90leté dílo své církve. Kdo by tehdy před 90 lety tušil, že se mnohé z navrhovaných reforem uskuteční? A koho by tenkrát napadlo, že na počátku 3. tisíciletí budeme svědky nástupu duchovně stmeleného islámu? Imigrace, porodnost, ale i častá militantnost islámu nás zaskočily. Že bych se spíš než setkání všech křesťanů u jednoho stolu Páně dočkala burky na hlavě vnučky?
To není slovo proti islámu, ale za křesťanství. Nesmíme se bát! Jsme přece všichni děti jednoho Boha. Jemu budeme vydávat počet ze svého díla. Každý ve své církvi. A tak se modlím ve své církvi za otevřený dialog a ne duel mezi námi křesťany i jinými náboženstvími. Za dialog, který nebude tabuizovat a zakazovat žádné otázky víry.
Ať nám nikdy nejde o moc ale o pomoc. Kéž dozrajeme k opravdové křesťanské etice odpovědnosti. Kéž v hluboké důvěře v Boží zaslíbení následujeme Ježíše Krista otevřeni pro znovuprožití Ducha. Ježíš přece řekl: „Vzchopte se, já jsem přemohl svět.“ Jan16,33

Jana Šilerová
biskupka CČSH

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.