O spravedlivém soudu

Jn 18, 36
ev. Jn 7,14-24
Jr 10,1-10
B+S,
jestliže Ježíš vyzývá, abychom nesoudili podle zdání, ale spravedlivým soudem, jakoby se dotýkal samotné, velice vratké podstaty lidského soudnictví, ale i usuzování o druhém člověku, které velice často stavíme na povrchním a vnějším úsudku. Ten rozpor je však daleko hlubší. Ježíšovi jde o spravedlnost v Božím úhlu pohledu. V lidském světě mnohdy stačí jediný pohled, jediné slovo, na základě kterého si vytváříme své představy o druhém člověku. Nahrazujeme úsilí po spravedlivém soudu pouhým zdáním. Tím se však zcela zásadně vyčleňujeme ze společenství Boží rodiny, neboť je to na prvním místě Bůh, který na rozdíl od nás nehledí na to, co je před očima, ale k srdci člověka – k těm nejvnitřnějším pohnutkám, jež stojí v základě našeho jednání. Jedna z trpkých zkušeností života v církvi pro mě je poznání, jak zvláštně je tento zcela výjimečný druh společenství náchylný k pomluvám, povrchním a unáhleným soudům a dezinterpretaci. Mnohé zprávy se po církvi šíří systémem dětské hry na tichou poštu. Ta je také postavena na pokoutném, tichém šeptání jeden druhému – zvýšit hlas se nesmí ! Skutečný dialog neumíme vést. Velice často na jedné straně bývají generálové, kteří všechno chtějí řídit, jejich opakem jsou submisivní jedinci podřizující se jim za všech okolností a uprostřed stojí ti, kteří se do ničeho nechtějí zaplést, na úkor poznané a jasně definované pravdy. Řídké výjimky opouštějí tento zaběhnutý rámec. Někdy mívám pocit, jakoby církev byla mimořádně dobrou a živnou půdou k tomu, co Ježíš nazývá pouhým zdáním, které je v konfrontaci se spravedlivým soudem. Jak jsou vůbec tato Ježíšova slova ve shodě se slovy: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni?“ Ježíš v nich totiž kategoricky neodmítá soud, jako takový, nýbrž mu jde o hlubší spravedlnost. Každý člověk je v evangeliu důrazně samotným Kristem vyzýván, aby se nejprve důkladně podíval sám na sebe, a teprve skrze tento sebekritický pohled do svého nitra pozvedal své oči a mysl k úsudku o druhém. Máme na to ostatně jedno krásné a tak trochu dvojznačné přísloví: Podle sebe soudím tebe. Ono to, bohužel, ne vždycky platí v rovině sebekritické. Jsme až příliš často připraveni odsoudit druhého, aniž bychom si dali nejprve tu obtížnou cestu k hlubinám jeho, ale stejně tak i našeho vlastního nitra. V Ježíšově případě to byl jeho zcela zjevný přestupek zákonického výkladu o svěcení sobotního dne, který jej v očích unáhlených soudců postavil ihned do role porušovatele zákona. Ve srovnání s Ježíšem bývají naše přestoupení daleko zemitější. A tak, když chybí moc uzdravování, jsme alespoň obviňování z porušování liturgických a církevních řádů, z nepatřičných a netradičních prvků, které se snažíme vnášet do církve, ale stejně i z nedostatku hloubky víry, křesťanské pokory a poslušné odevzdanosti. On je však rozdíl mezi poslušností a poslužnickým přisluhováním něčemu, co dávno v církvi i ve světě ztratilo svojí aktuálnost. Celé evangelium je neseno napětím mezi stávající, dobovou formou zákona a Ježíšovým charismatickým jednáním, které sebou přináší nové normy i postupy. Zákon na jedné straně zůstává, je však relativizován aktem lásky. Kde se nedostává lásky a potřebných charismat – tedy darů Ducha svatého, nastupuje Zákon. I v církvi je toto napětí patrné. Podivuhodně se mísí s pomluvami, vypočítavostí a špatně skrývanou záští. Barvu či vzor štóly jsme připraveni okamžitě vytknout, ale k hlubokému morálnímu a lidskému selhání, včetně toho našeho vlastního, býváme slepí a hluší.

V evangeliích je mnohokrát Ježíš vylíčen jako ten, který uzdravuje. Není to však povrchní postava léčitele, který lidem pomáhá v jejich neduzích a bolestech. Ježíšovo uzdravování je vždy vedeno snahou po celkové proměně člověka. Má se dotknout jeho samotného nitra. Ochrnutý je Ježíšem uzdraven ze svého postižení, ale jsou mu také odpuštěny jeho hříchy. Slepý Bartimeus prohlédne a ihned následuje Krista, vzkříšený Lazar usedá s Ježíšem ke společnému stolu. To všechno jsou znamení toho, že Ježíšovi jde především o uzdravení člověka pro věčnost. V tomto pohledu se skutky vyléčení konkrétní části těla stávají dílčími epizodami. Kristus po svém nanebevstoupení svojí ozdravnou kůru aplikuje jinak: skrze svou církev, která se má v jeho rukou stát nástrojem spásy. Jestliže však církev vytrháváme z rukou Kristových a bereme do rukou svých, je zřejmé, že nám začne umírat a chřadnout pod rukama. Jak ozdravit nemocné Kristovo tělo, když jej mi sami oddělujeme od toho, který je zdrojem života ?

Zamysleme se každý z nás, čím já konkrétně přispívám k živosti Ježíšova těla, ale stejně tak, čím já sám tomuto tělu ubližuji. V upřímně vedeném sebezkoumání, v modlitbách a prosbách o Ducha svatého, v odpoutání se od nejrůznějších zdání pravdy a ve směřování ke skutečné spravedlnosti a kázni života před Bohem i lidmi je cesta k nápravě. Až příliš jsme si ve své církvi zvykli uvažovat o ní v milionových počtech, některé sbory toto velikášství převádějí, třebaže v měřítkách možná řádově menších, do sféry ekonomické a manažerské. Nic z toho tuto církev nezachrání tak, jako upřímná ochota ke službě třeba i malé hrstce lidí a jedinému Všemohoucímu Bohu.

Amen.