Můj Pán a můj Bůh

Iz 48,16-18
1J 1,1-2,2
ev. J 20,19-31

B+S,

zjevování vzkříšeného Krista učedníkům patří k samotnému vrcholu evangelní zvěsti. Víc už nemůže být řečeno, větší událost nemůže být popsána. Učedníci v opětovném setkání s Ježíšem nalézají svojí ztracenou víru v něho, církev, která z jejich společenství povstala, žije od té doby v neustálém radostném vědomí, že její vzkříšený Pán zůstává uprostřed svého věřícího lidu.

Přijetí víry ve vzkříšeného Krista – a to je smyslem těch rozmanitých líčení událostí, které se začaly odvíjet onoho památného nedělního rána prvního dne po sobotě, se děje v setkání se s tím, který byl mrtev a zase žije. Převedeno do řeči profánní: setkal ses s živým Kristem? Potom věříš! Nesetkal ses s ním? – zůstáváš dále ve svých pochybnostech, třebaže bys desetkrát navštívil prázdný hrob, držel ve svých rukou jeho pohřební plátna, třebaže by tě přesvědčovali samotní apoštolové o tom, že skutečně žije. Jako ústřední motiv se nese velikonočním časem Ježíšovo slovo Tomášovi: „Nepochybuj a věř!“ Oním posunem v nás, který člověka z pochybností směřuje do života víry, je Kristovo slovo, které najednou vnímáme jako nezpochybnitelný nárok vlamující se do našeho života. Nárok, který přijmáme nikoliv z úst historického Ježíše – člověka, který kdysi a kdesi žil, ale z úst Kristových – tedy od toho, který je živý, skutečný, který je tady a teď pro mojí spásu. Na víře mě nepřestává fascinovat, a neříkám to proto, že díky ní získávám svou denní obživu – ale je to mé skutečně bytostné přesvědčení, tedy oním okouzlujícím je pro mě na víře její mimořádná aktuálnost, vnímavost k životu, který se odehrává právě teď, v tuto chvíli, okolo nás. Díky víře člověk získává a okouší novou kvalitu života, nový rozměr, o kterém se nám v našich pochybnostech a nevíře ani nesnilo. Většina z nás jsme byli v určité fázi svých životů nevěřícími Tomáši, plni pochybností a nedůvěry. Jsem přesvědčen o tom, že stejně tak většina z nás, jsme se stali i těmi Tomáši, kteří navzdory svým pochybnostem padají ke Kristovým nohám s vyznáním: „Můj Pán a můj Bůh.“ V celém Novém zákoně nenajdeme větší vyznání víry ve Vzkříšeného Krista, nežli jaké zaznělo z úst nevěřícího Tomáše. Nebyli to ani ti „silní ve víře“ jakým byl apoštol Petr, zapřísahající se Ježíšovi, že kdyby všichni odpadli, on nezradí, nebyli to ani ti „v Písmu kovaní“ – znalci Mojžíšova zákona a jeho radikální interpreti snažící se do všech důsledků naplňovat Boží slovo v každodennosti svých životů. Ti všichni odpadli, minuli se cíle, zakotvili ve svých pochybnostech a nevíře, ale jenom z úst Tomášových slyšíme vyznání o Ježíši Kristu, že je jeho Pánem i Bohem. Jak veliká byla jeho pochybnost, tak veliká se stala jeho víra. Nechci událost dnešního křtu v žádném případě dávat do souvislosti s tvrzením, že nejlepší křesťané jsou z napravených hříšníků. Jsem přesvědčen o tom, že Eliška, navzdory svému temperamentu, nemá za sebou žádnou bouřlivou minulost, ale přesto i na ní Pán Bůh svým zvláštním způsobem ukazuje vám všem, kteří třeba ještě zůstáváte v pochybnostech a nevíře, že setkání se Vzkříšeným není nějakou historickou relikvií z dávných dob, podivným fetišem lidí slaboduchých a bezradných, ale realitou, která se děje dnes a denně v životě mnohých naprosto normálních a rozumných lidí okolo nás. Přiznám se, že při přípravě tohoto kázání, které jsem, jako většinu svých věcí, dělal až na poslední chvíli, mě mimořádně oslovil biblický text z proroka Izajáše, který dnes při bohoslužbě zazněl jako první čtení. Nijak sem ho nevybíral, byl mi určen kazatelským plánem na tuto neděli. Boží služebník v něm říká: „Přistupte ke mně a slyšte toto: Od počátku nemluvím potají, od chvíle, kdy se to začalo dít, jsem při tom. A nyní mě posílá Panovník Hospodin a jeho duch.“ Jako dnes si vybavuji chvíli, která je od tohoto dne vzdálena už několik let. Prvně v životě jsem vstupoval do budovy semilského gymnázia, abych za účinné spolupráce ředitelství školy, nabídl studentům výuku semináře o křes. Ještě dnes mám v sobě mnoho z mé tehdejší bázně a strachu, ale i pochybností, jak budu přijat, a jestli vůbec někdo o mojí službu projeví zájem. Čím déle jsem na té škole působil, tím více jsem se přesvědčoval o tom, že za veškerým mým nedostatečným snažením zůstává Bůh, který činí podivuhodné věci. Koho z vás – ze zde přítomných studentů, kteří byli na prvním setkání organizace Atlantic Bridge v litoměřickém kostele napadlo, že dnes zde budeme společně účastni Eliščina křtu ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého? Od chvíle, kdy se toto všechno začalo dít, mohu společně s Izajášem říci – a právě proto mě tento text tolik zaujal, jsem byl při tom. Nemluvil jsem a nemluvím potají. Čím více o tom přemýšlím, tím více si uvědomuji, že jsem byl jenom jedním jediným kolečkem velkolepého soukolí, které dávno přede mnou podle svého úradku natáhl nebeský hodinář. Všechno v něm zapadá do sebe. „Být při tom“ je pro toho, kdo ze svých chabých sil slouží Bohu, obrovská pocta. I dnes jsem tedy při tom, když ty, milá Eliško, se staneš, ve víře ve Vzkříšeného Krista, mojí sestrou. Vyprošuji pro tebe hojnost všech dobrých darů od Hospodina, jeho požehnání i jistotu tomášovské víry, která od pochybností došla až k vyznání, že Ježíš Kristus je můj Pán a můj Bůh.

Amen.

Křestní kázání pro Elišku Hykovou, Semily 27.4.2003, I. neděle po velikonocích.

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.