Kázání o IV. neděli po svatém Duchu – Ježíš a cizoložná žena

Ž 27, 1-3
Ř 8, 18-23
ev. J 8, 1-11

Stále ještě jsou, díky Bohu, v evangeliu pasáže, které i zkušeného kazatele – za kterého se já nepovažuji, stavějící před úkol vypracovat na ně homilii ne podruhé, potřetí nebo podesáté, ale poprvé. Jsou to ty části většinou kazatelských cyklů a řad neprávem opomíjené, u kterých se můžeme dohadovat, zda jejich opomenutí bylo záměrné, nebo nahodilé. Singulární příběh Janova evangelia o setkání Ježíše s cizoložnou ženou je právě jedním z nich. Marně jsem pátral ve své paměti i kazatelských poznámkách za posledních patnáct let, abych nakonec zjistil, že jsem na tento text opravdu ani jednou za celou tu dobu nekázal. A přitom jde o jeden z vůbec nejznámějších evangelních příběhů, o němž existuje poměrně široké povědomí i u lidí, kteří se ke křesťanské víře nehlásí. Pojďme se tedy na tento biblický příběh podívat blížeji. Tentokrát nám širší kontext ve smyslu jeho zasazení do sledu biblického textu příliš nepomůže. Různé rukopisy mají totiž u tohoto příběhu rozdílné řazení, takže se můžeme domnívat, že jeho současné umístění do začátku 8. kapitoly Janova evangelia není původní. Před Ježíše, který od rána pobývá v jeruzalémském chrámu, kde vyučuje shromážděný zástup, přivedou zákoníci a farizeové ženu přistiženou při cizoložství. Jednalo se o přečin, který byl podle Mojžíšova zákona trestán velice přísně: kdo byl přistižen při cizoložství měl zemřít. Trest se vztahoval na oba aktéry tohoto provinění. Podle dobové praxe byl nejčastěji volen způsob smrti ukamenováním. Popis události samozřejmě vzbuzuje oprávněnou otázku, proč nebyl přiveden také muž, se kterým se žena svého selhání dopustila – to nám však evangelista neprozrazuje. Někdo na základě toho vyvozuje domněnku, do jaké míry bylo proto obvinění ženy z cizoložství věrohodně prokázané. Zdali celá věc nebyla zinscenována proto, aby byl obžalován Ježíš. Ježíš však na hru žalobců cizoložné ženy nepřistupuje, nezačíná soudní proces, ve kterém by poměřoval míru poklesku, kterého se měla žena dopustit. Nevyslýchá svědky a dokonce ani nedává prostor pro obhajobu obviněné ženy. Ví dobře, že ona je v tomto případě až na druhém místě. Prvním obžalovaným má být Ježíš, nikoliv cizoložná žena. Zákoníci chtějí obžalovat jeho právě na základě toho, jak rozhodne ve věci cizoložství. Mají za to, že nic nemůže být tak jednoznačné, jako tato kauza: buď Ježíš ve shodě s Mojžíšovým zákonem potvrdí, že žena má zemřít – pak se ale proviní proti právu římskému, které židům zapovídalo vynášet rozsudky smrti, anebo ženu osvobodí, potom ale zase poruší zákon židovský. Záležitost v očích žalobců nemá řešení, které by bylo osvobozující pro Ježíše. Ať se rozhodne tak či tak, budou ho moci obžalovat z porušování zákona, jenom bude dodatečně doplněno kterého. Je za tím zřejmý promyšlený právnický úsudek. Opět však přichází ke slovu Ježíšův brilantní způsob uvažování a jednání. Rozehranou partii dohraje nikoliv podle předem rozdaných karet, ale dokáže ji obrátit proti těm, kteří mají za to, že esa jsou na jejich straně. Ježíšovo jednání je dramaticky rozfázované. Je prosté emotivních scén, které bychom očekávali od horlivého obhájce padlé ženy. Nekryje ji vlastním tělem, nesnáší ani žádný argument na její obhajobu, nezpochybňuje oprávněnost obžaloby, nezkoumá procesní náležitosti. Sklání se a cosi prstem píše po zemi. Jakoby jednal nezúčastněně: kolem něj je vypjatá scéna a on s ledovým klidem píše do písku… Ani nevíme co a přitom to je jediné místo v bibli, ve kterém se říká, že Ježíš psal. Dav kolem však nepřestává naléhat a dál chce Ježíšovo vyjádření. Ten se zvedne a řekne jim, že kdo je bez hříchu, ať první hodí na tu ženu kámen. Potom s pokračujícím klidem opět usedá a dál píše do země své poznámky. Všímňete si, jak je celá scéna naplněna neskrývanou dramatičností. Vypjaté emoce jsou na straně žalujícího davu, snad i ženy, která si musela uvědomovat, že je v přímém ohrožení života, na straně Ježíšově je však až neskutečný klid. A lidé se začnou jeden po druhém vytrácet. Kameny jim vypadávají z rukou spolu s argumenty, které by mohli použít proti tomu, co jim bylo řečeno Ježíšem. Zajímavá je poznámka evangelistova, že první se začali vytrácet „starší“ – presbyteroi – předáci, ti, kteří stáli v čele a byli nejstaršími. Těm mladším věkem vydržely kameny v rukou nejdéle, nakonec ale i oni vzdali svůj zápas s vlastním svědomím. Najednou Ježíš zůstává s ženou sám. Nechce po ní vysvětlení, protože on není tím, který by ji měl soudit. Když mu žena odpoví, že už tu nezůstal nikdo, kdo by ji odsoudil, řekne jenom: „Jdi a už nehřeš.“ Ježíš její vinu nerelativizuje. Posledním slovem dokonce potvrzuje, že se žena hříchu dopustila. Ježíš nepřitakává k tomu, co žena provedla. Nedává absens od manželské věrnosti v rovině tělesné, dává ale novou šanci člověku, který udělal chybu.

Příběh cizoložné ženy je příběhem nejen o moci odpouštějící lásky, která je nad zákonem, ale je především příběhem, ve kterém je člověk konfrontován s vlastním pokrytectvím. Tato, slovy učitele morálky na katolické fakultě dr. Jiřího Skoblíka „přezíraná neřest zbožných“ nebezpečně zasahuje převážnou většinu „silných ve víře“, těch, kteří si zakládají na své bezúhonnosti. Kdo se ale první začne vytrácet, podle svědectví evangelia, po Ježíšově výroku? Starší. Ti, kteří už toho zvládli v životě vícero a často je to jenom jejich svědomí, které je schopné usvědčit je z vlastní lži. Často i v církvi převládá touha být mezi prvními, postavit se do čela, prokázat míru svého oprávnění, zbožnosti, způsobilosti. Nezapomínejme ale na to, že právě takovým jako prvním v řadě budou padat kameny z rukou, až Ježíš řekne: „Kdo je bez viny, ať hodí kamenem!“

Amen

 Kázání o IV. neděli po svatém Duchu 20. června 2010
v Husově sboru ve Vršovicích

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.