Vrbovce – svědectví o neobyčejné cestě

andel Vesnička Vrbovce leží na česko-slovenském pomezí. Je první slovenskou obcí když jedete z České republiky z Velkého nad Veličkou na Slovensko. Necelých dvacet kilometrů od Hodonína, pár kilometrů od Myjavy. Tomu kraji na druhé straně Beskyd se říká „Kopaničiarský,“ podle „kopanic“ – kopcovitých samot, kde všude jsou usídleni místní lidé. Nedaleko od Vrbovců pocházel z jedné takové osady i Milan Rastislav Štefánik – jeden ze zakladatelů Československé republiky, narodil se v Košiarské u Brezové pod Bradlom. A proč o tom vlastně píšu? Na pozvání bratra faráře Mira Hvožďary z Lutherské evangelické církve ve Vrbovcích jsme se do této vísky vypravili poslední prázdninový víkend. Cesta v sobě ukrývala nejedno překvapení. Plánovaná byla téměř dva roky. Dvakrát byla odložena a i na potřetí málem nevyšla. Nejprve byla ohrožena pro nevelký zájem mezi členy sboru. Z plánované kapacity alespoň jednoho plně obsazeného auta nakonec jelo osazenstvo v počtu čtyř lidí: manželé Peškovi, Olda Nováček coby řidič a já. V pátek 27.8. bylo přistaveno v 16.00 auto před naším kostelem a mělo se nastupovat. Během Oldova výběru z bankomatu se k autu přitočil jakýsi člověk a obratem ruky prořízl přední pneumatiku se záměrem vykrást auto, až bude zoufalý řidič řešit defekt kola. Záměr ničiteli nevyšel, cestu nám však zkomplikoval dostatečně. Museli jsme zajistit výměnu kola a jak jsme posléze shledali i celého auta, neb v pátek odpoledne se v celé Praze nenašel nikdo, kdo by kolo opravil. V nakonec zapůjčeném jiném vozidle jsme se s více než dvouhodinovým zpožděním přeci jenom vydali k cíli naší cesty. Na místo jsme proto přijížděli už za tmy. V potemnělé nám neznámé slovenské vesnici jsme zvolna projížděli okolo značně zchátralé budovy kostela. Usoudili jsme, že to naše cílová destinace nejspíš nebude a měli jsme pravdu. Jadnalo se o kostel katolický (katolíci jsou zde ve výrazné menšině) a proto jsme pokračovali dál za náves. Po levé straně jsme minuli výstavnou budovu připomínající zámek či luxusní hotel a vzápětí se již proti nám tyčila mohutná věž barokního kostela Lutherské evangelické církve. V budově nedaleké fary nás již čekal br. Hvožďara s uvítacím týmem sester, které připravily občerstvení pro zhruba dvacet očekávaných poutníků z Prahy. Místo dvaceti jsme byli čtyři a tak každý musel jíst za pět! Přivítání bylo srdečné, na nás však již byla znát únava z cesty. „Ubytujeme vás ve Staré škole,“ řekl bratr farář a naše kroky směřovaly za ním do budovy, kterou jsme při našem příjezdu míjeli. Nebyl to ani zámek, ani hotel, ale podivuhodným způsobem opravená bývalá škola v majetku církve. Bohatou štukovou výzdobou, balustrádami a zlacením skutečně připomínala zámek. „To všechno jsme si dělali sami. Když se církvi dům vrátil, byla to ruina,“ pověděl nám – stojícím s otevřenou pusou a zírajíce, jestli se nám to jenom nezdá, bratr farář. Před časem o tom psal bulvární slovenský tisk a s fotografiemi z Vrbovců doplnil reportáž z této zapadlé vísky, článek vyšel s podtitulem Vrbovecké Beverly Hills. Komplex kostela, fary a školy je skutečně nejhonosnější stavbou ve vesnici. V Čechách známe podobný styl pod názvem „podnikatelské baroko.“ Já bych pro tento případ použil výraz „kopaničiarsky neo-barok“. Kostel barokní je tak proč k němu nestylizovat i přilehlou budovu Staré školy? Honosnost má v tomto případě zdůraznit význam, kterému se církev a br. Hvožďara ve vesnici těší, ale také pocit exkluzivity, kterou člověk v církevním společenství prožívá. Kde se totiž jinde „kopaničiarskym“ poštěstí být na zámku jako doma? Ptal jsem se bratra faráře, jaké je procento ateistů ve vesnici. Bylo mi řečeno: „Myslím tak dva nebo tři, všichni ostatní jsou věřící.“ „A znáš se s těmi ateisty? Mluvil jsi s nimi?“ zeptal jsem se. „Jistě,“ odvětil bratr farář s úsměvem na rtech. „Včera byli v kostele. A dokonce i platí církevní daň!“ Další z mnoha důvodů našich pokleslých čelistí. Nic z toho, na co jsme v církvi zvyklí v Čechách jakoby tady neplatilo. Farář je nejdůležitější postavou ve vsi, náboženství učí v každé třídě na místní škole on a ještě další učitelé náboženství. Bez faráře se neobejde žádná svatba ani pohřeb. Průměrná účast na bohoslužbách mezi třemi sty až pěti sty lidmi. Z nejvzdálenějších „kopanic“ je svážejí farní autobusy. Před bohoslužbou se otočí několikrát. Lidé jsou zvyklí chodit do kostela za každého počasí. Náboženství se na školách učí na způsob kreditů podobně, jako na vysokých školách. K tomu, aby žák postoupil, musí nasbírat dostatečný počet kreditů. Nejméně je tři sta a děti je mohou získat nejenom za vědomosti při hodinách, ale kredity se rozdávají za účast na bohoslužbách, nejrůznější služby pro církev včetně pomocných prací na zahradě a mnoho dalších potřebných činností. Když farář něco potřebuje zastat, vybírá ze seznamu dobrovolných pracovníků, kteří se v daném roce přihlásili: pokosit trávu, přivést lidi na bohoslužbu, napéct na oslavu, odvést stavební činnost v daném rozsahu hodin zdarma. Z ateismem vyprahlých Čech jsme se během chvíle přenesli na ostrůvek živé církve. Přemýšlel jsem, že tak kdysi musela vypadat i naše církev ve Vršovicích a nebýt knězem, tak bych snad tiše záviděl nebo uvažoval o emigraci na Slovensko. Nedělní bohoslužby jsme sloužili ve třech. Já měl připraveno kázání zaměřené na děti, neboť se slavila bohosužba na začátek školního roku, br. Hvožďara vedl liturgii a spolu s ním sloužil i bratr farář z Českobratrské církve evangelické z Hošťálkové u Vsetína, který podobně jako my z Prahy přijel se svými ovečkami na exkurzi do Vrbovců. Jenom s tím rozdílem, že hošťálkovských byl plný autobus a nás nebylo plné ani jedno auto. O to plnější jsme byli dojmů. Početněji navštívenou bohoslužbu jsem ještě neměl příležitost sloužit. Kostel byl plný do posledního místečka, lidé stáli i na galeriích: všechny věkové skupiny, několik hudebních těles, lektoři z řad dětí. Při požehnání dětem se v pravidelných vlnách valily k oltáři zástupy omladiny. Děti poklekly a my kněží jim žehnali. Jedna řada si stoupla a vzápětí druhá zaklekla. Poprvé, podruhé, potřetí – pak už jsem ty zástupy přestal počítat. „Požehnej ti Bůh Otec, Syn a Duch svatý!“ Poté následovala večeře Páně. Bratr z Hošťálkové podával chléb, já s Mirem kalich. Dva kalichy se musely neustále dolévat dalším vínem. Připadal jsem si jako v Káni Galilejské! Po bohoslužbách následoval společný oběd. Ve Staré škole již od půl sedmé ráno naklepával sbor sester řízky. Zhruba osmdesát až sto pozvaných hostů mohlo zasednout ke stolům. „Je nám to tu malé,“ prozradil bratr farář. „Dostali jsme však od obce kulturní dům pro čtyři sta až pět set lidí. Ten až opravíme, tak se tam snad vejdeme v hojnějším počtu.“ Vzpomněl jsem si na naše sborové snídaně: připravuji je pro dvanáct lidí jednou za měsíc a někdy nás na nich je šest – sedm. Sborový oběd máme jednou do roka a víc než dvacet nás na něm nebývá. Ve Vrbovcích je oslava téměř každou sobotu nebo neděli. Lidí v církvi je tu tolik, že každý týden má někdo narozeniny, křtiny, výročí svatby a to všechno jsou příležitosti k tomu sejít se s církví i s rodinou a společně slavit a děkovat. Mají zde k dispozici několik přípravných týmů, které zajišťují veškerý servis. Krom toho pořádá církev pro členy obce vlastní autoškolu, sociální službu, dovážky a mnoho dalších služebností. Ve farnosti si odbývají civilní službu chlapci až z Německa, kteří místo na vojně slouží v této farnosti na Slovensku. Prožili jsme závěrem prázdnin zcela jedinečnou zkušenost, kterou bychom rádi zprostředkovali jako povzbuzení, posilu i inspiraci také ostatním členům naší náboženské obce. Příští návštěvu Vrbovců připravujeme na Velikonoce 2011 – nenechte si ji ujít, určitě to stojí za tři hodiny na cestě po dálnici. Uvidíte něco, co v Čechách k vidění není!

David Frýdl


Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.