Ekonomika náboženských obcí – kritická glosa ke stavu hospodaření v církvi

Hospodaření v náboženských obcích je normativně vymezeno Hospodářským řádem. Jeho aktuální platné znění je z 8. a 9. října 2004 ve verzi schválené Církevním zastupitelstvem jako prováděcí předpis k Ústavě Církve československé husitské. Ve své podobě je závazným právním dokumentem, v jehož intencích by měla hospodařit každá náboženská obec v církvi. Při bližším prozkoumání tohoto dokumentu však zjišťujeme, že je předpisem pouze rámcovým, neboť některé věci řeší toliko v rovině obecné, jiné neřeší vůbec a v dalších je čtenář tohoto dokumentu odkazován na prováděcí směrnice, které však církev za dobu platnosti Hospodářského řádu – tedy pět let zpátky, nebyla schopna dopracovat. Církevní legislativa tak v mnohém kopíruje vznik a fungování legislativy státní a to včetně široké oblasti právních nedodělků, zákonů, duplicitních nařízení a ministerských vyhlášek, které platí do následné novelizace, která je vzápětí opět novelizována nebo zrušena jako protiústavní. Řád, potažmo jakýkoliv zákon bez chybějících prováděcích norem, které přesně specifikují způsob aplikace vydaného nařízení, zůstává polotovarem, právním torzem, které přispívá k celkové legislativní nepřehlednosti a stává se příčinou neuspořádanosti systému. Termodynamický zákon stanovuje veličinu entropie, kterou je tato neuspořádanost měřitelná. Zjednodušeně řečeno, čím nižší entropie, tím je nízká neuspořádanost a vysoká schopnost konat prácí. Vysoká entropie, kterou po důkladném prostudování přisuzuji Hospodářskému řádu, naopak značí nízkou produktivitu práce. Zajímavé by bylo termodynamické zákony aplikovat nejenom na ekonomiku, ale na celek církve. O to se pokusím jindy v rámci pojednání o fyzikálních zákonitostech v církvi. Než tak nastane zkuste spolu se mnou počítat, které všechny prováděcí směrnice k Hospodářskému řádu jsou tímto řádem zmiňovány jako odvolávka, avšak ve skutečnosti na ně církev dodnes čeká:

1)      Směrnice o rozpočtu. Legislativním orgánem pro její přijetí je Církevní zastupitelstvo.

2)      Směrnice o inventarizaci. Legislativním orgánem pro její přijetí je Církevní zastupitelstvo.

3)      Směrnice o kontrole. Legislativním orgánem pro její přijetí je Ústřední rada.

4)      Směrnice o účetnictví a účetních postupech. Legislativním orgánem pro její přijetí je Ústřední rada.

5)      Směrnice o personálních nákladech. Legislativním orgánem pro její přijetí je Ústřední rada.

6)      Směrnice o nucené správě. Legislativním orgánem pro její přijetí je Církevní zastupitelstvo.

Šest směrnic, z nichž nejméně polovina je nezbytně nutná pro to, aby náboženské obce mohly efektivně zpracovávat svoji hospodářskou agendu. V této situaci jsou přitom náboženské obce podrobovány kontrolám svých diecézních revizních finančních výborů, které v hierarchii církve představují nezbytný kontrolní mechanismus, co se však týká praktické pomoci ve smyslu poskytování ekonomického a účetního servisu, poradenství nejenom účetního, ale také daňového, jsou náboženské obce odkázány téměř výhradně na erudici, dlouholetou zkušenost a odbornou znalost svých účetních, v případě pražské diecéze na účetní vikariátní, v hradecké diecézi na služby církevního s.r.o. Ambrosius, neboť církev sice kontroluje, ale aby případným nedostatkům v hospodářské agendě předcházela formou vypracování ucelené legislativy, tedy nejenom daného řádu, ale i prováděcích směrnic k němu, dále poskytováním školení a dobře míněnou radou, to se až na výjimky téměř vůbec neděje. Církev by neměla odpovědnost za vedení účetnictví převádět mimo pole působnosti náboženské obce, ale naopak v náboženských obcích podporovat zájem a snahu po tom, zpracovávat a vést své účetnictví samostatně. Převést účetní povinnost na jiný subjekt mimo kompetenční a profesní vhled členů náboženské obce je lákavé a jednoduché řešení, v dlouhodobějším horizontu však umenšuje odpovědnost vedení sboru za věci hospodářské. Je nadějné, že v pražské diecézi  proběhlo první z takovýchto školení účetních náboženských obcí. Jindy však býváme v církvi svědky i opačné zkušenosti: a sice toho, že orgány správní nebo kontrolní se účelově proměňují v represivní nástroje, čímž nemám na mysli pouze výbory finanční. Za všechny uvedu příklad také z naší diecéze pražské. Revizní výbor diecéze konstatoval nepořádek v účetní agendě náboženské obce. Na základě toho podal návrh na rozpuštění rady starších tamtéž a uvalení nucené správy na náboženskou obec formou ustanovení zmocněnce diecézní rady. Když toto rozhodnutí nabylo právní moci vyhlášením zmocněnce církevního zastupitelstva, který toho času nahrazoval rozpuštěnou diecézní radu, nezbývalo náboženské obci nežli se odvolat k ústřední, potažmo k právní radě. Ta téměř po roce od předmětné události rozhodla o nekompetentnosti tohoto rozhodnutí, které ze strany zmocněnce církevního zastupitelstva, za účinné spolupráce členů DRFV představovalo nepřiměřený zásah do činnosti náboženské obce. Uložený trest byl nepřiměřený skutkové podstatě shledaného nedostatku. Ten byl na základě nálezu revizního výboru kvalifikován jako nedodržení hospodářského řádu ve věci vyrovnaného rozpočtu. Náboženská obec odsouhlasila schodkový rozpočet, ve kterém výdaje převyšovaly příjmy. Rozpočtový převis činil v tomto případě přibližně 60 tisíc korun. To bylo důvodem k rozpuštění rady starších, která se však nedopustila úmyslného přestoupení Hospodářského řádu za účelem obohacení, ani neohrozila ekonomiku náboženské obce nepodloženým rozhodnutím, jenom si dostatečně dobře nenastudovala Hospodářský řád, neměla k dispozici prováděcí směrnici o rozpočtu, která by jí pomohla v intencích tohoto řádu rozpočet připravit. Nejenom na základě uvedeného příkladu shledáván stále chybějící rozpočtovou směrnici jako jeden ze zásadních  nedostatků na straně vedení církve ve věci organizace hospodářské agendy. Pokud nemají být naše rozpočty pouhými formalitami, které jednou ročně zakládáme do desek na farních úřadech a v kopii na úřadech diecézních rad, bylo by dobré, kdyby si někdo v církvi dal práci s jejím vypracováním. Dobře sestavený rozpočet je totiž výbornou pomůckou v našem hospodaření během roku. Na základě sledování jeho plnění máte totiž okamžitý přehled o své ekonomické situaci. Pravdou je, že k této zkušenosti jsem došel až ve velké náboženské obci, jejíž obrat se odehrává v řádech stovek tisíc korun. Dokud jsem počítal s desítkami a stokorunami, ani já jsem neměl jasnou představu o tom, co rozpočet je, jak se sestavuje a k čemu slouží. Na svou obhajobu uvádím, že jsem k tomu za celou dobu studia na fakultě nebyl náležitě připraven, nikdo mně v této věci nevyučil ani ve škole a bohužel ani následně v církvi.

Druhým zmiňovaným nedostatkem je chybějící směrnice o inventarizaci. Na již zmíněném školení jsem s potěšením zaznamenal informaci o tom, že taková směrnice byla v pražské diecézi vypracována a schválena. Nevím však, zda také nese schválení Ústřední radou, která jediná je kompetentní takové směrnice vydávat: na školení bylo konstatováno, že ji schvaloval biskup Karel Bican a stejně tak nevím, zdali je k dispozici v náboženských obcích. Ve Vršovicích ji k dispozici nemáme. Že se nejedná o pominutelnou maličkost dokládá příslušný zákon o účetnictví, který každému subjektu účtujícímu podovojně nařizuje, aby vedl přehled svého majetku a ten učinil součástí své ekonomické agendy. Jak prakticky nařízení aplikovat do situace našich obcí opět církev jako celek neřeší. Přitom součástí rozvahy neboli bilance je v podvojném účetnictví na straně aktiv účet 021 a 022 Stavby, Samostatné movité věci a soubor movitých věcí, dále, že součástí vedení účetnictví je i přehled o ceně nemovitého i movitého majetku – v našem případě kostely, domy a jejich vnitřní vybavení. Sestrou Otavovou jsme byli upozorněni, že inventarizace by měla probíhat v náboženských obcích pravidelně jednou do roka, nejlépe v období mezi zářím až lednem. Více prý stanovuje již zmíněná směrnice. K tomu je zapotřebí sestavit v každé náboženské obci inventarizační komisi, vybavit příslušným náčiním, pravomocemi a požehnat její práci. Zdali takové komise fungují poznáte nejlépe podle inventárních značek a štítků, kterými by měl být vybaven veškerý farní mobiliář. Začasté však nacházíme v našich sborech inventarizační štítky sedmdesát let staré, tedy z doby, kdy se podobná inventarizační komise sešla naposledy. Inventarizační horlivci naopak neznajíce příslušných směrnic o oceňování majetku opatřují inventárním číslem i podložky k počítačovým myším a farní ořezávátka.

Další postrádanou směrnicí je směrnice o kontrole. Týká se všech druhů revizních orgánů v církvi jak na úrovni diecézní, tak celocírkevní. Její absence je příčinou někdy praktikované libovůle těch, kteří kontrolují a nedostatečná možnost kontroly kontrolujících pokud tito dostatečně nechápou své pověření ke kontrole jako služebnost, kterou je církevní společenství pověřilo pro svoje dobro a rozkvět.

Ještě závažnější je však absence směrnice o účetnictví a účetních postupech. Na můj dotaz na Ústřední radě, která má podle Hospodářského řádu za povinnost tuto směrnici vydat mi bylo sděleno, že se diecéze mezi sebou nedohodly na způsobu účtování: že v tomto panuje v církvi neshoda a každá diecéze řeší věc podle svého. Pokud toto panuje v celku církve, nelze se divit, že stejný model chování přebírají i jednotlivé náboženské obce a jejich účetní. V takové situaci nezbývá, nežli se držet státních norem o účetnictví – tedy především zákona 563/1991Sb. o účetnictví a dále pak vyhlášek 504/2002Sb a 548/2004Sb. týkajících se účetnictví pro nepodnikatele. Aplikace příslušných zákonných opatření na postupy účtování v náboženských obcích však v posledku zůstávají na tom, který v té které obci účtuje, přičemž stejně jako v kterékoliv jiné profesi i mezi účetními panuje někdy víc než zřejmá profesní rivalita a jedna účetní operace může být dvěma účetními posuzována diametrálně odlišně. Faráři účtování neznalému nezbývá v takových případech nežli prosit o požehnání pro oba a přát si, aby podobnou nejednotnost v názorech zastával i finanční úřad, kterýžto ve snaze tomuto se vyhnout, prozatím z Boží milosti až na výjimky farní úřady obchází při vědomí, že na mnohých z nich panuje z hlediska ekonomického zvláštní režim. Ale ani v případě kontrol ještě není vše ztraceno: z vlastní zkušenosti mám ověřeno, že často pomůže vlídnost, laskavost, vřelé přijetí, situaci přiměřená výmluvnost okořeněná nezbytnou špetkou kajícnosti a také chutné občerstvení. Když toto nenaservírujete, nepočítejte s kladným výsledkem revize. Jestli to však platí i v případě statisícových daňových úniků si tvrdit netroufám. Jak známo z historie, Al Capone nebyl odsouzen za obchod s drogami ani úkladné vraždy, které organizoval, ale nájemníkem v Alcatrazu se nakonec stal pro daňový únik.

Chybějící směrnice o personálních nákladech je bohužel další časovanou bombou v útrobách církve. Nejedná se totiž jenom o předpis, kterým církev stanovuje cenu za ujetý kilometr osobním automobilem v rámci služebních povinností, ani otázku, kdo uhradí faráři na těchto cestách prošoupaný talár. Především jde o nedořešenou otázku poskytování služebních bytů farářům, kde se už církev v současnosti po novelizaci zákonů 592/1992Sb. a 589/1992Sb. z roku 2007 dostává do otevřeného střetu se zákonem. Nám v tomto podobní uživatelé služebních bytů z řad školníků nebo železničářů již pilně stávkují za zrušení příslušných novel před Ministerstvem financí, církev kupodivu zůstává v klidu ukolébána jistotou, že co bylo od nepaměti do nepaměti také vydrží. O co jde? O nic méně než o vyměřovací základ pro výpočet sociálního a zdravotního pojištění odváděného zaměstnavatelem. Do tohoto výpočtu se zahrnují i příjmy formou výhod poskytnutých zaměstnanci v jeho prospěch – konkrétně v našem případě užívané služební byty, kde by měla být vyčíslena průměrná měsíční hodnota nájmu. Věc je však komplikována skutečností, že poskytovatelem je náboženská obec, zaměstnavatelem však Ústřední rada. K poskytování je náboženská obec zavázána církevním nařízením. Zaměstnavatel by tedy v tomto případě měl buď kompenzovat náboženské obci vzniklou ztrátu a vzít tedy nepeněžní plnění na sebe anebo doporučit farářům, aby toto nepeněžní plnění uváděli ve svých daňových přiznáních a buď z něj každoročně daň uhradili anebo by tuto daň uhradila za každého faráře ve služebním bytě Ústřední rada. Otazníků nad novými zákony a jejich aplikací v církvi zůstává celá řada. K mému překvapení se však v církvi málokdo těmito otázkami zabývá. Možná by stálo v té souvislosti za úvahu změnit v tomto povahu našich řádů a po vzoru bratří katolíků stanovit, že naši kněží na farách nebydlí, nejedná se tedy o žádnou formu nájemního vztahu a tedy ani o nepeněžní plnění, nýbrž residuují ve smyslu, že mají na faře residentní povinnost, kterou jim takto církev ukládá  a zároveň umožňuje. Potom však zbývá ještě početná skupina farářů, kteří bydlí ve vlastním nebo jim náboženská obec není schopna bydlení na faře zajistit. Tito by byli z rezidentní povinnosti vyjmuti, případně by mohli svá sídla prohlásit za církevní rezidence a nejlépe ještě během svého života je na církev přepsat, aby po jejich smrti nemusela církev o tyto rezidence složitě usilovat v dědickém řízení.

Poslední zmiňovaná chybějící směrnice je o nucené správě. Praktický dopad jejího nedostatku se projevil mimo jiné v již zmiňovaném nekompetentním rozhodnutí zmocněnce církevního zastupitelstva v případě konkrétní náboženské obce pražské diecéze. Nešlo jenom o překročení kompetencí, ale navrhovaným usnesením, aby se zmocněncem stal namísto faráře a funkční rady starších jeden z pastoračních asistentů z venkovské – značně zmrtvělé náboženské obce, došlo i k přímému ohrožení chodu fungujícího pražského sboru. Tento postup by byl nemožný, pokud by si církev vymezila jasná pravidla, podle kterých dochází k odvolání faráře, rozpuštění rady starších a nucené správě nad náboženskou obcí. V právním vakuu je celkem jednoduché využít příležitosti k vlastnímu pojetí práva a prosazování svých představ o fungování církve na principech managementu. Kdyby alespoň samozvaní manažeři v církvi byly manažery schopnými a za jejich činností byly vidět výsledky v podobě rekonstruovaných objektů, ze kterých by do celku církve každoročně přicházely výnosy z nájmů a provozu nejrůznějších nemovitostí vydržovaných pod hlavičkou církve. Namísto toho jsme svědky, že církev doplácí na nezvládnuté podnikatelské záměry jednotlivců a bez hlubších informací opětovně pověřuje rozhodováním o svých hospodářských záležitostech lidi, kteří se již dříve ve své činnosti pro církev, ale i ve svém vlastním podnikání, neosvědčili.

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.