Kázání 14.2.2016 – Jiřinka

Dt 26, 1-11
Ř 10, 8b-13
ev. Lk 4, 1-13

Vstoupili jsme do doby postní a tak je znovu na místě otázka „čeho se pustíme?“ Slyšíme to jasně, základem slova půst je sloveso pustit: půst pustit. Co opustíme, čeho se vzdáme, a proč vůbec něco opouštět, něčeho se vzdávat, není život přesným opakem řečeného? Vždyť život se spíš jeví jako sled neustálého nabývání. Život je náročným procesem osvojování, nabývání rozličných věcí: nabýváme dovedností, rozumu, majetku, schopností, vlivu. Ano – do jisté míry a do jistého času. Jsme-li obdařeni dlouhověkostí, zpravidla přijde v životě zlom, ve kterém to, co jsme pracně získávali, začneme zvolna, nebo někdo naopak v rychlém sledu, ztrácet. Zdraví už neslouží jako dřív, zapomínáme důležité věci, vytrácejí se schopnosti, opouštějí nás přátelé, rodinní příslušníci. Postní doba, rok co rok v Kristově církvi opakovaná a šest neděl před velikonocemi znovu a znovu praktikovaná, je pro ty, kteří jsou ochotni se jí otevřít, takovou rozcvičkou, cvičením, přípravou na proces životního opouštění. Jemná připomínka všem nám, kteří jsme ještě ve fázi nabývání, že jednou se to změní, těm, kteří už ztrácejí, že životní ztráta se bude víc a víc prohlubovat, a všem dohromady ujištěním, že nalézt může jen ten, který před tím něco ztratil a že nalezený může být jen ten, který byl předtím sám ztracený. Půst skutečně není o tom, že si odpustíme laskonku v neděli, biftek v pátek a dýmku či doutník ve středu – to všechno v délce trvání šesti týdnů a potom zase hurá zpátky k tomu svému. Pokud ničemu z řečeného neholdujete, ať si každý doplní to, čemu se skrytě či veřejně oddává, ale ani potom, když si dosadíme každý to své, nevyužijeme naplno postní dobu, když ji pouze zúžíme na to, že si pár věcí na čas zapovíme. Toho si už kdysi dávno správně všimnul prorok Izajáš, když na adresu těch, kteří takto půst praktikovali, řekl: „Což to je půst, který si přeji? Den, kdy se člověk pokořuje, kdy hlavu sklání jako rákos, žínici obléká a popelem si podestýlá? Dá se toto nazvat postem, dnem, v němž má Hospodin zalíbení? Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít? Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi?“ Prorok nevypočítává položky, které má člověk omezit nebo se jich na čas vzdát, ale volá po změně celkového životního postoje, který od sebestřednosti a neustálé zaujatosti sebou samotnými, povede směrem k lidem, které máme nablízku. Moje druhá nejmladší dcerka Šaronka má moc ráda Werichovu pohádku Tři veteráni. V jejím závěru se kouzelní skřítkové, kteří na začátku rozdali vysloužilým vojákům mimořádné dary, ptají, kolika lidem přinesli, takto obdarováni, radost, a veteráni jenom krčí rameny, protože víc než na druhé, mysleli sami na sebe. Ve víře je to podobné, jako v té pohádce. Také věříme, že každý z nás neseme svá jedinečná obdarování a věříme i na to, že jednou budeme dotazováni, jak jsme se svěřenými dary naložili. Přesto víra není pohádka na dobrou noc, aby se nám dobře usínalo v tom, co děláme špatně. Víra nás má probouzet k účinné lásce k bližnímu, ochotě pomoci tam, kde je to zapotřebí, má nás učit oběti pro druhé. Do našeho sboru dlouhá léta patřila Jiřinka Karlíčková. Už když jsem před více než třinácti lety nastoupil jako farář do Vršovic, patřila Jiřinka k nepřehlédnutelným postavám zdejšího společenství víry. Byla svá, mimořádný svéráz, kamkoliv přišla, všude ji bylo plno. Mohl bych vyprávět desítky příběhů, které jsem s ní prožil či byl jejich svědkem, a u každého byste se zaručeně bavili, protože Jiřinka většinou mimoděk a nevědomky korunovala své vztahové epizody pointami, které by nevymyslel sebelepší scénárista. Byla proslulá svými čokoládami s láskou rozdávanými zásadně s prošlou dobou expirace, kartáčky a zubními pastami, které přivážela jako trofeje z economy class všemožných evropských i zámořských leteckých linek, měla vášeň pro fotografie, přátele a známé navštěvovala od Aše k Tatrám a mnohem dál. Když jsem ji před lety poprvé navštívil, měla svůj byt naplněný věcmi od země až po strop. S postupujícím časem, jak měnila adresy svého pobytu, ubývalo i věcí, kterými se obklopovala, zástup lidí, které nosila ve své paměti, se postupně ztenčoval, aby tam nakonec zůstala jenom její dcera a potom už jenom její maminka. Ve svých potřebách, citech i ratiu se stala opět malým dítětem, tou holčičkou, jejíž fotografii z roku 1924 před lety přinesla k nám na faru, která se pro ni stala místem, kde zažívala jistotu Boží lásky. Opustila všechno, pustila se všeho. Je pro mě příznačné vzpomínat na Jiřinku na začátku postní doby. Její životní příběh mě utvrzuje v přesvědčení, jak důležité je v každém věku se učit pouštět toho, čím člověk sám sebe i druhé zahrnuje a zároveň svazuje na úkor skutečné svobody, kterou dává jedině Kristus. Jeden moudrý člověk jako svůj epitaf napsal: „V životě jsem měl jenom to, co jsem rozdal.“ Věřím, že v té záplavě věcí od Jiřinky, divadelních programů, propagačních materiálů, fotografií a bonbónů, najde Bůh i to, co tak pracně hledá u každého z nás: upřímnou víru, účinnou lásku a pomáhající naději.

 

Amen

 

Kázání na I. neděli postní 14. února 2016 v Husově sboru ve Vršovicích se vzpomínkou na sestru Jiřinu Karlíčkovou +92 let, která zemřela 3. ledna 2016

 

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.