Kázání 23.7.2017 – O plevelu mezi pšenicí

Iz 44, 6-8
Ř 8, 12-25
ev. Mt 13, 24-30.36-43

Během letošního prázdninového rodinného putování nás naše kroky nasměrovaly a následně i dovedly nejprve do hladomorny a potom do mučírny. Na jednom z moravských hradů jsme v rámci prohlídky absolvovaly i návštěvu těchto dvou ne zrovna přívětivých prostor. Průvodce nás poutavě seznámil s některými aspekty práva útrpného, a na jednotlivých mučících nástrojích názorně ukazoval, jak taková tortura probíhala a co všechno mohlo být její součástí. Už samotný pohled na většinu z nástrojů naháněl hrůzu, natož pak, když jsme my – potažmo někdo, kdo byl útrpnému právu před dávnými staletími podroben, byli do detailu seznámeni, co který nástroj je schopen působit za bolest. I pouhá představa v řadě lidí vyvolávala pocit nevolnosti, strachu a hrůzy. Na mě však nejhrozivěji zapůsobil nikoliv výčet možných druhů bolesti a utrpení, kterou je schopen člověk vyvinout proti druhému, ale skutečnost, že všechno se odehrávalo v místnosti, jejíž stěna byla dekorována velkým litinovým křížem s tělem zmučeného Krista. Pohled na něj byl často to poslední, co lidé, vystaveni tortuře ve své pozemské existenci viděli, před tím, nežli byli oslepeni, lámáni v kole, natahováni na skřipec či jinak mučeni a mrzačeni. Druhou otřesnou skutečností, se kterou jsme byli seznámeni, bylo, že nejenom kricifix na zdi byl pro odsouzené či vyšetřované zpřítomněním křesťanských duchovních hodnot, ale i to, že samotná církev byla často aktivním činitelem útrpného práva. Průvodce zmiňoval inkviziční soudy i přítomnost církevních představitelů, kteří nejednou byli v roli jak vyšetřovatelů, tak dokonce i mučitelů. Církev vyznávající a oplakávající umučeného Krista sama se podílející na mučení druhých, nejednou právě jménem umučeného Krista, protože nejpřísnější tresty i druhy mučení se vztahovaly na osoby obviněné z kacířství nebo čarodějnictví. V jakém příkrém kontrastu po tomto zážitku pak pro nás bylo vidět druhý den ve velebném přítmí gotické katedrály vystavené tělo světce – mučedníka pro víru, jehož kosti byly oblečeny do brokátu a ozdobeny zlatými výšivkami. Kosti těch, kteří prošli mučírnami nejednoho středověkého hradu za asistence církve, většinou nikoho nezajímaly. Pokud nebožák přežil útrpný výslech, byl z výšky sedmi metrů shozen do hladomorny, kde se dál jeho bolest násobila hladem a žízní. Ptal jsem se sám sebe, kde zůstal ve víře mučitelů rozměr Kristovy milosti, odpuštění, ale i prostého lidského soucitu a spoluúčasti s utrpením bližního. A jak tenká a snadno prostupná může být hranice mezi tím stát na straně umučeného, anebo sám se na mučení podílet v roli jeho vykonavatelů. Kříž s tělem Kristovým pověšený na stěně středověké mučírny mi toho byl smutnou připomínkou. V optice tohoto aktuálního letního prožitku z dovolené jsem přistupoval ke kazatelským textům sedmé neděle po svatém Duchu, které v evangeliu přinášejí Kristova slova o plevelu mezi pšenicí. Staly se mi nedořečeným dovětkem ke slovům průvodce mučírnou a hladomornou. Mohli jsme jistě navštívit místa s ještě sugestivnějším zážitkem zpřítomňujícím selhání nositelů a představitelů křesťanských hodnot, vybavuje se mi můj někdejší tísnivý pocit, který jsem zažil v přístavu, do kterého směřovaly zámořské koráby až po okraj naplněné černošskými zajatci, kteří předtím, nežli byli na trhu rozprodáváni pro otrocké práce, byli církví hromadně pokřtěni, aby v ctihodných rodinách křesťanských plantážníků nesloužili jako pohané. Není ani tak podstatná míra selhání, Kristovo slovo je jasné: mezi kvalitní setbou je pokaždé i mnoho plevele. Neštěstím je stejně tak přebujelý plevel, jako i snaha hromadně likvidovat to, co jedna strana za plevel svévolně označí. V případě konfrontace s něčím negativním, ať už ve světě, nebo i v církvi, bychom pozornost měli v první řadě soustředit sami na sebe. Sami sobě v plné vážnosti klást otázku: jsem víc pšenicí a dobrou úrodou pro budoucí sklizeň, anebo spíš Boží setbu zapleveluji sám sebou, dobré semeno dusím vlastním egem a tím, jak druhé umenšuji, utlačuji, omezuji. Tváří v tvář nějakému velikému, markantnímu selhání druhých snadno nabudeme pocitu, že to s námi ještě přeci není tak špatné: co jsou ty naše malé „hříšky“ ve srovnání s „megahříchy“ druhých, o kterých čteme, nebo slyšíme? To je však špatná cesta vlastního ospravedlňování. Apoštol Pavel věřícím připomíná, že nejsou dlužníci sami sobě, což znamená, že sami sobě nemůžeme být normou, a normou se nemá člověku stát ani srovnávání s druhými. Žijeme na dluh, či spíše na otevřený účet před Bohem. Na nás do velké míry záleží, jakou útratu děláme, jakou měnou platíme, z čeho žijeme, čím se necháváme vést, čím zhodnocujeme, nebo naopak devalvujeme z Božích rukou propůjčený čas. Stojíme na straně těch, kteří z rukou umučeného trpícího Krista přijímají vlastní záchranu a východisko z bolesti, nebo se naopak na bolesti druhých podílíme jako ti, kteří si přisadí ve správnou chvíli svoje polínko, svoji otýpku, kterou zapalujeme druhým? Církvi je až do skonání věků dáno, že v ní žijí pospolu dobrá setba s plevelem. Hledejme svoje místo v Božím poli. Nad rámec řečeného podobenství si myslím, že nic není osudově dáno a že i pšenice může zplanět a proměnit se v neužitečný plevel, a naopak, že plevel se může proměnit v úrodný klas. To je naše naděje. Pro Krista není nic nemožné. Důležitá je míra našeho odhodlání, na kterou stranu se přiklonit, z čeho a jak brát úrodnou vláhu, na co svůj život upnout a k čemu ho směřovat. Ti, kdo se nechají vést Duchem Božím, říká apoštol, jsou synové Boží. „Nepřijali jste Ducha otroctví, abyste propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče!“

Amen

 

Kázání o VII. neděli po svatém Duchu v Husově sboru ve Vršovicích 23. 7. 2017

 

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.