Am 5, 18-24
1Te 4, 13-18
ev. Mt 25, 1-13

Závěr církevního roku, ve kterém se nyní nacházíme, je tradičně spjatý s velkými bilančními podobenstvími, která obsahuje 25. kapitola Matoušova evangelia. Zde najdeme za sebou tři podobenství: první z nich o deseti družičkách, následuje podobenství o hřivnách a konečně o posledním soudu. V tomto pořadí se s nimi budeme potkávat i ve zbývajících posledních nedělích, které nás dělí od vstupu do adventu. Tato podobenství nás mají vést k přemýšlení o míře naší bdělosti a připravenosti vydat počet z darovaného životního času, jak hospodaříme se svěřenými hřivnami, neboli talenty, se kterými nás Bůh do života postavil, a konečně, jak potkáváme a nacházíme Krista ve svých bližních. Tři podobenství a tři aspekty života z víry: jak jsem bdělý, jak jsem talentovaný a jak jsem soucítící, souhrnně řečeno: k čemu mě má víra přivádí, pro co a v čem jsem jiný, když věřím. Tuto otázku by si měl v plné vážnosti položit každý, kdo se snaží pořádat svůj život z víry. O řečené bilanci hovoří ve svém závěru každé ze tří uvedených podobenství. V prvním z nich je to známé slovo o tom, že člověk „neví dne ani hodiny,“ v souvislosti s darovanými talenty je to apel: „každému kdo má, bude dáno a přidáno; a kdo nemá, tomu bude odňato i to co má,“ a pointa podobenství o posledním soudu je ukryta ve slovech „cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.“ Co z toho pro nás vyplývá?

V uplynulém týdnu jsme nejspíš poprvé ve svém životě slyšeli název městečka Shuterland Springs v jihozápadním Texasu. Jeho zhruba čtyři stovky obyvatel prožívaly obyčejnou listopadovou neděli. Padesát z nich ji slavilo v kostele, kam přišli ze stejného důvodu a ve stejné víře, jako my. Pro dvacet šest z nich to byla jejich poslední návštěva kostela v životě. Střelec s automatickou zbraní za sebou zanechal téměř třicítku vyhaslých životů a stovky dalších životů, které sice pokračují, ale budou už navždy poznamenané tím, co se během těch několika pár tragických minut  v baptistickém kostele na předměstí San Antonia stalo. Většina zaznamenaných svědectví těch, kteří přežili, vedou k hlubokému pohnutí, pro nás možná ještě o to víc umocněné pomyšlením, že se to odehrálo v kostele při bohoslužbě lidem stejné víry. Kostel se těm, kteří v něm zemřeli, stal Jákobovým žebříkem do nebe. Pravou velesvatyní, kam vstoupili, aby mohli pohlédnout na Boha tváří v tvář. Nikdy nevíme, v který okamžik budeme vyzváni k tomu, abychom předložili svoji životní bilanci, to je poselství podobenství o deseti družičkách. Podobáme se těm rozumným, které mají olej v zásobě, anebo spíš těm pošetilým, které s rezervními zdroji nepočítají? Co je tím olejem, v čem spočívá pošetilost jedněch a rozumnost druhých? A jak to aplikovat na náš život a jak tomu rozumět v souvislostech událostí z minulé neděle v Shuterland Springs? Rozumné družičky jsou ty, které vědí, odkud čerpat, z jakého zdroje brát, kam se obrátit ve chvíli narůstající temnoty. Jejich rozumnost spočívá v předzvědění, v předvídavosti: dopředu se vybaví, aby v okamžiku, až je temnota dostihne, dokázali vykřesat světlo. Oproti tomu pošetilé žijí přítomností, radují se ze světla, které mají a které je obklopuje a myslí si, že to tak bude navždy, že jiná eventualita přijít nemůže. Spoléhají na druhé, víc než sami na sebe. Však on se o mě někdo postará, myslí si a lehkomyslně pominou variantu, že olej jednou může dojít. Podobenství o deseti družičkách je podobenstvím o míře připravenosti a schopnosti lokalizace správných zdrojů, které vedou k životu. Někdo by mohl usoudit na základě tohoto podobenství, že Bůh je na straně těch, kteří úzkostlivě dbají na to, aby všechny své věci měli v pořádku, těch, kteří jsou vždy a za všech okolností připravení, vybavení do každé situace. Tak tomu ale není. Jiný může rozumným vytýkat, jak to, že se nerozdělili s druhými o své zásoby? V jakém vztahu je potom toto podobenství s podobenstvím o posledním soudu a jeho premisou „co jste neučinili jednomu z nepatrných, mně jste neučinili?“ Je to proto, že tři podobenství z 25. kapitoly Matoušova evangelia jdou od individuálního ke kolektivnímu. I když družičky vystupují jako skupina, kolektiv deseti žen, každá je odpovědná sama za sebe. Jedna každá je sice součástí společenství, ale společenství z ní nesnímá její individuální odpovědnost. Pošetilé si myslely, že až půjde do tuhého, druzí se postarají, rozumné s ničím takovým nepočítaly a sami se vybavily. Asi nejde žít život v plné připravenosti na eventualitu, že v dalším okamžiku můžu předstoupit před Boha. Myslím, že s něčím takovým nepočítali věřící ani v Shuterland Springs, ani my, kteří se v podobném počtu scházíme v našem kostele. Důležité ale je, čím jsme vybaveni, co je součástí našeho životního portfolia. A pokud to je uvědomělá a žitá víra, že je to Bůh, který má moc provést mě i stínem života a smrti, pak si myslím, že i přes všechny aktuální nedostatky, můžeme stát na straně rozumných. Nemáme víru na rozdávání. Kdo by ji chtěl rozdávat druhým, sám o ni přijde a nikomu nic nedá. Co můžeme rozdávat, o tom budeme poučeni až v závěrečném podobenství o posledním soudu. Víru ale máme střežit, chránit, pěstovat a živit. O tom nás učí podobenství o deseti družičkách a to je, věřím, i vzkaz těch, kteří před týdnem naposledy přišli do kostela v Shuterland Springs. Neumírali v něm jako pošetilí, pošetilost byla v tu chvíli na opačné straně, ale jako rozumní, kteří přišli, aby naslouchali hlasu svého Pána.

 

Amen

 

Kázání o 23. neděli po svatém Duchu v Husově sboru ve Vršovicích 12. 11. 2017

 

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.