Kázání 18.2.2018 – I. neděle postní

Gn 9, 8-17
1Pt 3, 18-22
ev. Mk 1, 9-15

Událost Ježíšova křtu nás uvádí do šestinedělí, které předchází Hodu Božímu velikonočnímu. Měsíc a čtrnáct dnů tak máme na to, abychom se duchovně usebrali, napřímili své zraky a mysli k tomu, co je středobodem křesťanské víry: poselství o tom, že Ježíš byl vzkříšen. V rámci křestní přípravy, kterou shodou okolností v tento čas konám, hovoříme o Ježíši. Ježíš, vyprávím, to je naše lepší já: obraz pravého lidství, ve srovnání s kterým to moje zůstává hluboko pod obrazem. Klasické křesťanské dogma o Kristu říká: Deus verus et homo verus: pravý Bůh a pravý člověk. Smyslem té dogmatické poučky je přesvědčení, že Kristus je víc člověkem, než já sám. Já svoje lidství složitě hledám na každodenních životních křižovatkách, v rozhodování, postojích, v tom, co konám i v tom co nekonám. Dnes a denně se klopotně beru za svým lidstvím, které nalézám i ztrácím zároveň. „Co vy křesťané stále řešíte?“, slyšíme co chvíli od druhých s pohrdavým mávnutím rukou nad zbytečností domnělých dilemat. „Svoje lidství, jak se stát člověkem,“ zní pro někoho možná překvapivá odpověď. Do svého lidství dorůstáme, teprve se stáváme člověkem postupným vývojem z počátečního shluku zárodečných buněk, v následném řetězci utváření, během kterého si osvojujeme jednotlivé výdobytky lidství, k němuž jsme určeni a směřováni. Nevstupujeme do světa jako hotové bytosti. Takovými z něho máme odcházet, jak to formuluje známé indiánské úsloví: „Když ses narodil, ty jediný jsi plakal a všichni okolo se smáli. Žij tak, abys, až jednou budeš odcházet, ty ses smál, a všichni ostatní budou plakat.“ Celý život máme na to, abychom svoje lidství nalezli, rozvinuli a naplnili, každý ve svém jedinečném úkolu a sebepochopení toho, proč právě my jsme byli do světa postaveni. Co je tím mým jedinečným úkolem, životní rolí, pro kterou jsem byl postavený na jeviště světa do jeho podivuhodného světla. Lidství, které si takové otázky neklade, není pravým lidstvím. Život člověka má provázet vědomí horizontu, k němuž se vztahujeme, snažíme se ho dosáhnout i překročit, nezůstat na jednom místě v soběstředné spokojenosti se sebou samotnými, jak jsme dobří a jak je všechno s námi v pořádku. Často cituji na pohřbech slova manželky Karla Čapka Olgy Scheinpflugové, která napsala výstižnou charakteristiku toho, co je lidský život. Scheinpflugová říká: „Člověk se narodí dvojici lidí, kteří se sešli náhodou lásky. Jejich vlastnosti, zděděné po předcích, mu utkají povahu a osud. Je vysazen na svět, jako výsadkář do džungle a nikdo se ho nezeptá, chce-li prožít dobrodružství, kterému se říká život. Nikdo nezměří jeho síly, jsou-li k tomu dostatečné, je odsouzen platit za všecko, co mu odkázali jiní. Být člověkem znamená být hrdinou, neboť po úžasu dětství přichází řetěz bitev, které, ať jsou prohrané nebo vítězné, vždycky končí smrtí.“ Být člověkem, říká Scheinpflugová, v sobě nese hrdinství, žel Bohu, dodávám já na základě své vlastní zkušenosti: často se chovám víc jako zbabělec, nežli hrdina. Zpravidla tehdy, když ztrácím zacílení své cesty. A víra je právě tím zacílením, smyslem, který krokům dává jedinečný význam. Hrdinství v životě není samozřejmé, máme si ho osvojit skrze víru, která dohlédne k příslovečnému obzoru i k tomu, co je za ním. Nerodíme se jako hrdinové, ale můžeme se hrdiny stát, pokud se necháme přemoci tím jediným pravým hrdinou Kristem. Věřit v Krista znamená věřit v lepší kvalitu lidství. Víra není přesvědčení o tom, že vždy a za všech okolností všechno zvládnu, unesu i napravím. Věřící v Krista není superhrdina, který má pokaždé po ruce to nejlepší řešení všech životních dilemat. Jeho život by ale měla prostupovat nejhlubší důvěra ve správnost Božích řešení, pokorné spolehnutí se, že ať se děje cokoliv, jakákoliv tíseň, bolest, nespravedlnost, ale stejně tak, když jsem nesen vlnou úspěchu, prosperity, životního štěstí, všechno mi v životě vychází dle mých představ, ve všech těchto chvílích je Bůh se mnou, je mojí oporou, jistotou, pevným bodem. S ním přichází ujištění o nepodmíněné lásce, která trvá navzdory všem okolnostem.

První neděle v půstu nese latinský název Invocavit – povolal mě. Její označení odkazuje na žalm 91: „Až mě bude volat, odpovím mu, v soužení s ním budu, ubráním ho, obdařím ho slávou, dlouhých let dopřeji mu do sytosti.“ Z tohoto žalmu cituje pokušitel, který Ježíše vybízí, aby se vrhnul dolů z vrcholku chrámu: „Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen.“ S jistotou spolehnutí se na Hospodina přichází zároveň pokušení v podobě pochybnosti, do jaké míry je takové spolehnutí se možné, kde jsou jeho hranice, a jsou-li vůbec jaké. „Nebudeš pokoušet Hospodina, svého Boha,“ odpovídá Ježíš na nabídku pokušitele prozkoumávat hranice Boží starostlivé péče o člověka. „Až mě bude volat, odpovím mu,“ říká žalmista a Boží odpověď vidí v ujištění, že v soužení zůstává Bůh s člověkem, že je na straně trpících a utlačovaných, nikoliv trýznitelů a utlačovatelů. Důležitá je ale také úvodní pasáž, která dala pojmenování 1. neděli v půstu: „Až mě bude volat, odpovím mu…“ Boží odpověď přichází po lidském zavolání. Je v pokorném smíření, které přináší víra v Boží zavolání, že jsme ve své víře byli povoláni, ne dojít k světlým zítřkům a rajským rozkoším, ale že jsme povoláni k tomu, stát se člověkem, najít a uplatnit svoje lidství před Boží tváří a k Božímu obrazu ve tváři člověka. A Bůh nás pro tento úkol vybavil spolehlivým ukazatelem – naším svědomím. Pečujme o něj, chraňme ho a nenechme si ho otupit. Když mu nasloucháme jako Božímu hlasu v nás, jsme na dobré cestě.

 

Amen

 

Kázání o I. neděli postní 18. 2. 2018 v Husově sboru ve Vršovicích

 

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.