Kázání 22.4.2018 – Hospodin jest můj pastýř

Sk 4, 5-12
1J 3, 16-24
ev. Jn 10, 11-18

Dvořákova Biblická píseň, v pořadí 4., je zhudebněným žalmem 23. ve znění kralického překladu: Hospodin jest můj pastýř – nebudu míti nedostatku. Ačkoliv je tento žalm oslavou života, Boží péče a požehnání, je to jedna z nejčastěji hraných skladeb v naší zemi, která zaznívá při smutečních rozloučeních. Je tomu tak kvůli části, ve které žalmista říká „Byť se mi dostalo jíti přes údolí stínu smrti, nebudu se báti zlého – neboť ty se mnou jsi.“ Někteří faráři, včetně mě, mají na tuto píseň vytvořený návyk, který jim s jejími prvními tóny okamžitě evokuje pohřeb a poslední věci člověka. Přitom se nejedná o pohřební, ani smuteční žalm. Je to píseň, která by stejně dobře našla své uplatnění na svatbách, křtinách i jiných slavnostech a zastaveních v běhu života, kdy si připomínáme Boží starostlivost o člověka. A ta je i poselství III. neděle po velikonocích, která je nedělí Dobrého pastýře. Je nám připomínkou, že Bůh se o nás stará, má zájem o člověka.
Ve spojitosti s úmrtími dvou významných československých režisérů, kteří shodou okolností odešli z tohoto světa v rozpětí několika málo dní, bylo o jednom z nich – konkrétně o Juraji Herzovi řečeno, že sám sebe považoval za hluboce věřícího a přesvědčeného ateistu. Měl za sebou, jako většina jeho židovských středoevropských vrstevníků, neblahou zkušenost pobytu v koncentračním táboře, které ho chtěli jeho rodiče ušetřit konverzí ke katolicismu, ale ani to nezabránilo, aby se nakonec on i s rodiči dostali do transportu, a do konce války přežili v internaci. Herz se důsledně bránil tvrzení, že on i oba jeho rodiče „díky Bohu“ přežili. Jako u řady jiných židovských účastníků vyhlazovací válečné mašinérie, i u něj došlo k rezignaci na duchovní náhled na život, pochopený v souřadnicích víry, ať už té zděděné židovské po předcích, anebo převzaté křesťanské, kterou získal vynucenou konverzí. Neblahé zážitky z raného mládí byly pro něho natolik určující, že ideu starajícího se dobrotivého Boha odmítl jako bláhovou utopii. Jeho dětství a mládí bylo takovým hororem, že horor byl posléze tím druhem filmové tvorby, ve kterém dosáhl největšího úspěchu. Jeho postoj, ačkoliv je poměrně častý u  lidí stejné zkušenosti z jeho generace, je jenom jedním z modelů, jak se lidé vyrovnávali s následky holocaustu. V tom druhém je naopak namísto rezignace a skepse patrný příklon k Bohu a víře. Takové je například zaznamenané svědectví jednoho z přeživších účastníků pobytu ve vyhlazovacím táboře, de facto Herzova vrstevníka, který napsal: „Když jsem byl vězněm v Osvětimi, nikdy mě nenapadlo, abych se ptal, proč něco Bůh udělal nebo neudělal, i když samozřejmě vím, že druzí takové otázky kladli… To, co nám nacisté provedli, mi víry nepřidalo, ani neubralo; a věřím, že moje víra v Boha tím nijak neutrpěla. Nikdy mě nenapadlo, abych spojoval utrpení, které jsme prožívali s Bohem, abych mu to dával za vinu, nebo abych v něho věřil méně, nebo v něho věřit přestal, protože nám nepřišel na pomoc. Bůh nám nic takového nedluží. My dlužíme svůj život jemu. Pokud si někdo myslí, že Bůh je odpovědný za smrt těch šesti miliónů, protože neudělal nic, aby je zachránil, bude muset změnit svůj způsob myšlení. My vděčíme Bohu za svůj život, za těch pár nebo mnoho let, co žijeme, a máme povinnost ho ctít a dělat, co po nás chce. Proto jsme tady na zemi, abychom Bohu sloužili, abychom plnili Boží vůli.“ Přijmout přesvědčení, že se Bůh o mě stará, že jsem v centru jeho pozornosti, že je dobrým pastýřem, je dar víry. Ta buď je, nebo není. Určitě si jde osvojit návyk, soudržnost s rodovou nebo společenskou tradicí, přijmout vnější identifikaci s určitým společenstvím, skupinou, přičemž náboženská pospolitost takovou skupinou jednoznačně je, vnitřní přijetí a sebeidentifikaci jako věřícího člověka si však sami sobě nenaordinujeme, tím se stáváme v určitém procesu ne nepodobném tomu, jako když sestupujeme k tekoucí řece, která nás nakonec strhne svým proudem, a my se jím necháváme unášet. Nevěřící člověk je v takovém obrazu na pozici toho, který stojí na břehu, na pevné zemi a diví se těm, které nese proud. Má je za pošetilce, kteří ztratili půdu pod nohama. Naopak lidé z proudu, tedy věřící, nahlížejí na stojící na břehu jako na ty, kteří se zastavili, jako na ty, kteří se cíleně vzdali hledat ve svém životě směřování a smysl jiný než ten, který je vymezen břehem, a na něj navazujícím horizontem. V takovém přesvědčení člověk říká: „Smrt není zlá. Zlý je člověk. Smrt je tma, která pohltí, je NIC a ničeho se není třeba bát.“ To je pohled člověka stojícího na břehu. Z proudu, kterým je víra v Boha jako milujícího Otce, se na věci díváme v jiné perspektivě: podobně, a přece jinak. Smrt v ní není návratem do nicoty, ze které jsme vyšli výslednicí náhody, ale cíleným krokem zpátky do života. Do takové kvality života, kterou jsme dosud neměli šanci prožít. Jestliže žalmista říká: „byť se mi dostalo jíti přes údolí stínu smrti, nebuduť se báti zlého, neboť ty se mnou jsi,“ vyjadřuje tím své hluboké přesvědčení v Boží jsoucno, které nás doprovází, ať žijeme, nebo umíráme. V intencích takové víry hovoří pak o sobě Ježíš jako o dobrém pastýři. Jím použité spojení „já jsem“ – „ego eimi“ je stejně autoritativní, jako Boží sebedeklarace Mojžíšovi: „jsem, který jsem, byl jsem, kterým jsem byl, budu, který budu.“ Taková je víra v Krista jako dobrého pastýře. Ne chvilkový závan větru, ale trvalý proces. Pastýř se stará o svěřené stádo, je mu autoritou, průvodcem, laskavým opatrovníkem, třebaže nástrojem jeho péče je hůl. Jenom v takové víře je možné rozumět slovům Ježíšovým: „mám moc život dát, a mám moc jej opět přijmout.“ Život nazíraný jako nikoliv náhodou vytvořená a krátce držená hodnota směřující od nikud nikam, ale cílený směr, proces, který nikdy neskončí, protože Bůh je život, a kde je život, tam je Bůh. „Vězte, Hospodin je Bůh, on nás učinil, a ne my sami sebe, jsme jeho lid, ovce, které pase.“

Amen

 

Kázání o III. neděli po velikonocích v Husově sboru ve Vršovicích 22. dubna 2018

 

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.