Kázání 20.5.2018 – Letnice

Sk 2, 1-11
Ř 8, 22-27
ev. Jn 15, 26-27; 16, 4b-16

Církev – ta vdova po Duchu svatém. Tak nazval své společenství jeho někdejší čelný představitel, zklamaný z její podoby. Měl tím nejspíš na mysli církev živořící, která už nežije z moci a síly Ducha, oživujícího mrtvé kosti, ale jenom ze vzpomínek na zašlou slávu, moc, ztracenou prosperitu, bohatství. Církev, která se zajišťuje vnějšími věcmi, ale rezignovala na to, co je její podstatou – hlásat radostnou zvěst o naději, je bezduchou církví. Říkáme-li o něčem, že je to bezduché, nemá to valného ducha, máme tím na mysli jistou míru vyprázdněnosti, plytkosti; tomu, co je bezduché chybí vnitřní náboj, energie, tah na branku, vnitřní pnutí, které posouvá dál. Bezduchá církev je církví, která zapomněla slavit své narozeniny o Letnicích. Může poměrně dlouho vykazovat určité známky života, dál konat svá shromáždění, obřady, udržovat oheň kultu, spravovat nemovitosti a mít řadu zaměstnanců, ale absence Ducha v ní bude i tak patrná. Hodnotícím kritériem nemusí být nutně počet účastníků jejích obřadů. Mohou být společenství malá a přitom produchovnělá, ale také mnohačetná shromáždění bezduchá. V církvi velice často obrodné hnutí přicházelo skrze iniciativu jednotlivců. Oproti tomu jen málokdy početný zástup hned od počátku strhnul církev k dobrým věcem, zpravidla, když se jednalo o zástupy, ty směrovaly velice často církev spíš k tomu horšímu. Jak zabránit tomu, abychom se nestali truchlícími po Duchu svatém? Apoštolská rada zní: „Buďte jako novorozené děti a mějte touhu po nefalšovaném duchovním mléku, abyste jím rostli ke spasení.“ Pozoruji našeho pětiměsíčního Rubena a většina jeho krizových scénářů má jednouché řešení: uklidnění přichází s mlékem. Dokud neteče mléko jeho ústy, všechny ostatní snahy jsou polovičaté a zpravidla neúspěšné: potřásávání, uklidňování, hračky, to všechno jenom na čas dokáže upoutat jeho pozornost, ale nikdy nezbaví toho, co je příčinou jeho neklidu: má hlad. Bezduchá církev je církev, se kterou bylo dlouho a vytrvale natřásáno, byla uklidňována falešnými nadějemi a náhražkami plnohodnotné stravy, až nakonec vyhladověla a dnes jenom živoří. Ti, kteří v ní hledali nasycení, zpravidla odešli za lepší a vydatnější stravou, zůstávající jsou často anoretiky, anebo umělci v duchovním hladovění – to v lepším případě, horší už je jenom eventualita vyhladovění úplného, které vede ke smrti, v tomto příměru ke ztrátě víry. I takových je jistě v církvi celá řada – živých mrtvých hovořících o životě, kteří ve skutečnosti svou víru dávno sami v sobě pohřbili.

Svátky seslání Ducha svatého nám jsou připomínkou, že může být jinak a líp i pro bezduchou církev. Že může být jinak pro církev, která zůstává zamčena na deset západů, svázána strachem z toho, co na ni přijde. Přijde jistě leccos, ale důležité je to, co už přišlo: církev se rodí v krvi Božího Syna a v krvi všech dalších mučedníků, ale počíná se semenem Ducha svatého. Příběh Mariina zázračného početí Ježíše  z Ducha svatého, který rozvíjejí jako svébytnou tradici evangelisté Matouš a Lukáš, a kterou naopak ani náznakem nijak nereflektuje apoštol Pavel, můžeme pochopit také jako jedinečný obraz o církvi, která je ostatně také mnohokrát připodobňována k matce – mater ecclesia – matka církev. Ji samotnou počíná Duch svatý: nejenom Ježíš, ale i církev sama se počíná z Ducha svatého. Církev je tam, kde vane Duch, kde proudí jako životadárná míza, krevní oběh v žilním řečišti, vyživujícím celý organismus až do jeho posledního článku. Četl jsem, že jeden známý režisér neslaví narozeniny, protože jsou mu připomínkou, že je zase o rok blíž smrti. Církev by naopak své narozeniny – Letnice slavit měla na připomínku, že je blíž životu. Že se rodí znovu a znovu všude tam, kde dá průchod vanutí Ducha – průvanu, ve kterém co chvíli vezmou za své staré pořádky a přijde nový život, nová éra. Aby církev nebyla vdovou po Duchu, mauzoleem pietně opečovávající mrtvolu těla kdysi živého, musí se programově otevírat inspiraci, kterou do ní přináší Duch svatý, musí se naladit na jeho univerzální jazyk, musí se k němu přisát, lačnět po Duchu a nechat se jím naplnit. A ještě jedno důležité poselství v sobě nese biblická zpráva ze Skutků apoštolských o naplnění Ježíšových učedníků Duchem svatým. V tom notoricky známém textu čteme, že učedníci byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. Někteří vykladači v tom rozpoznávají jev zvaný glossolálie – tzn. mluvení v jazycích, nesrozumitelné blábolení, které pro porozumění musí být překládáno někým, kdo má dar  tuto řeč vykládat, tomu by napovídalo obvinění těch, kteří apoštoly označují za opilce; jiní se ovšem kloní k výkladu, a tomu naopak odpovídá další sled textu, že učedníci začali mluvit jazyky svých posluchačů z různých zemí – tedy pravý opak nesrozumitelné glossolálie – učedníci použili skutečný rodný jazyk těch, ke kterým promlouvali. Ať už se přikloníme ke kterémukoliv z výkladů, nad tím vším můžeme vidět obraz církve, která je srozumitelná pro všechny lidi, pro blízké i vzdálené, lidi různých tradic, národů, životních zkušeností. Ke každému z nich může a má církev promlouvat srozumitelnou řečí – a takové je dílo Ducha svatého v ní. Církev se nemá uzavírat v pudu sebezáchovy sama do sebe, výhradně do svých tradic a obřadů, hovořit jenom k těm svým – starým známým, ale naopak odemykat ty nesčetné zámky, do kterých se uvěznila na úkor srozumitelnosti. Její poselství má být jasné, srozumitelné, musí být čitelná. Jenom taková je církev žijící z Ducha svatého, která ho neoplakává jako někoho, koho před drahnou dobou ztratila a dnes už jenom leští katafalk po něm, ale dnes a denně z něho, s ním a v něm žije. A nejvíc přesvědčivá bude, když dílo Ducha svatého převede do života lásky a služby zároveň. Vždyť Duch přichází na pomoc naší slabosti.
Amen

 

Kázání 20. 5. 2018 v Husově sboru ve Vršovicích
na Hod Boží svatodušní.

 

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.