Kázání 13.5.2018 – Oslaven v nás

Sk 1, 15-17. 21-26
1J 5, 9-13
ev. Jn 17, 6-19

Vedli jsme na setkání duchovních debatu o tom, jak si kdo připravuje kázání. „Nejprve otevírám řecký originál“, řekl jeden. „Přihlížím k jazykovým nuancím původního textu, a ty potom srovnávám s překlady do jiných jazyků – King James Version, Lutherův překlad, Vulgáta, Jeruzalémská Bible, Stará Bible Kralická, Nová Bible Kralická,“ shrnul svůj způsob druhý. „Už když sestupujete z kazatelny, máte přemýšlet o textech příští neděle, a když ne v neděli, tak nejpozději v pondělí musíte začít přemýšlet,“ vzpomínal další duchovní na stanovisko svého učitele na bohoslovecké fakultě. Pod dojmem slyšeného jsem se neodvážil promluvit a naštěstí mi nikdo z přítomných nepoložil otázku: „Jak to máš ty, poděl se s námi o své kazatelské knowhow.“ Musel bych popravdě přiznat, že za svou dnes už více než dvacetiletou kazatelskou praxi jsem asi jenom dvě nebo tři svá kázání na neděli měl připravené už v úterý. Časový plán, podle kterého řada mých kolegů o textech příští neděle přemýšlí neděli předešlou, pondělí si ještě k přemýšlení přidávají, úterý potom tráví srovnáváním originálů s překlady a ve středu se chápou pera či textového editoru, píší či promýšlejí kázání do pátku a v sobotu hotový text už jenom zkracují na požadovanou délku, se mi jeví jako z říše snů. Já jsem jedno ze svých kázání napsal na plovárně, kde jsem měl na starosti asi třicet dětí, další vzniklo o pauze na náměstí v Kolíně, kde jsem čekal, až dva z mých potomků dohrají házenkářský zápas. Rád se v myšlenkách vracím i ke kázáním, která vznikla z podobných důvodů v mělnické čajovně U žáby. Svého času jsem byl tak vycvičený, že jsem svá kázání začal psát v okamžiku, když jsem v houpačce ukolébal některé z dětí k odpolednímu spánku a závěrečné amen dopisoval právě v tom okamžiku, když se dítě probouzelo. Jak však přibývalo dětí v mé rodině, i tuto praxi jsem musel opouštět a kázání začal tvořit v hrobovém tichu sakristie. Ne v pondělí, ani v úterý či ve středu, zpravidla v sobotu večer. Jako balzám na zbolavělou ránu na mě zapůsobilo vyznání Sváti Karáska, že i on to ve své kazatelské praxi měl podobné – nejedno z jeho skvělých kázání ve sbírce Boží trouba vzniklo ani ne v sobotu, ale často i v neděli nad ránem, když se vracel z koncertů a místo aby šel spát, sednul a napsal kázání. Takovému riziku se většinou neodvažuji vystavovat a mám pro takové případy záložní plán jdoucí navzdory úsloví o tom, že farář nikdy nekáže dvakrát to samé: káže, a ne dvakrát, někdy dokonce i třikrát a čtyřikrát – jenom musí prodlevy mezi kázáními správně načasovat a přihlédnout k postupující obměně, ale také zapomětlivosti vlastní i svého posluchačstva. Opakování je matka nejenom moudrosti, ale také vzdělávání ve víře. Smyslem kázání není přijít pokaždé s něčím novým, aktuálním, neotřelým, ale utvrzovat přišedší ve víře, jak správně vyjádřila v debatě jedna z duchovních: omývat věřící Božím slovem, jako když omýváte hlávku zelí pod tekoucí vodou, anebo kámen v řece, který je znovu a znovu obléván jejím proudem. Znovu a znovu je vystavovat tomu blahodárnému proudu Božího slova a z něho plynoucí moudrosti, ne je zadupávat do země suchopárnými výklady odtrženými od reality, kterou žijeme. Lidé nečtou ve své většině Bibli, lidé čtou nás – křesťany. To je důležité poselství, které jsem si zapamatoval z rozsáhlého díla jednoho z velkých biblistů této církve. My jsme a máme být otevřeným Božím slovem pro druhé. Podle nás si druzí dělají obrázek a představu o tom, co to znamená křesťansky žít a věřit. Máme zrcadlit Kristův příběh na příběhu svého života, v něm hledat paralely mezi tím, jak žiju já, a jak žije Kristus ve mně. Vždyť to neděli co neděli vyznáváme vzápětí poté, co pozřeme Kristovo tělo a krev ve svaté večeři: nežiju už já, ale žije ve mně Kristus. Jak žije Kristus ve mně, máme se ptát sami sebe. V čem a jakým způsobem ve mně žije Kristus? Krista máme zrcadlit ve svém pozvedání i pádu. Nenést jenom jeho slávu, ale i pohanu. Kristus ve Velekněžské modlitbě za své učedníky prosí. Říká: „V nich jsem oslaven. Již nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě, a já jdu k tobě, Otče svatý. Zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, nechť jsou jedno, jako my.“ Rozumím těm slovům v duchu rčení, že Bůh nemá v tomto světě jiné ruce, nežli ty naše a jiná ústa, nežli ta, co máme my. Kristus byl vzkříšen a vyvýšen, jeho existence náleží nebi, byl vzat ze země. To je biblické poselství o vzkříšeném Kristu. Zůstáváme tu ale my, jeho učedníci, žáci, následovatelé. My věříme, kážeme a zvěstujeme Krista ukřižovaného. My zůstáváme po jeho nanebevstoupení tady na zemi, abychom byli svědky o něm. Kristus má svoji slávu v nebesích, ale tady na zemi je oslaven v těch, kteří v něho věří. Jak je toto jeho oslavení zřejmé v nás? Co je tím, čím já oslavuji Krista ve svém životě, jak nesu a šířím jeho slávu v čase, který mi Bůh tady na zemi dal? Kristus ve své modlitbě říká, že už není ve světě, ale oni ve světě jsou. Ta slova jsou o nás. Kristus ve světě není jinak, nežli ve své církvi. Ta je jeho tělem, jeho chrámem, příbytkem – Kyrios oikia, domem Páně. Často jsou jeho příbytky víc chatrčemi a chýšemi, nežli královskými paláci a výstavnými domy. Ježíš si jistě nepotrpí na luxus, netouží po uctívání zlatem, jeho rodištěm byl chlév pro dobytek, naší snahou má být to, aby jeho příbytek v nás byl skromný a čistý. Poslal jsem je do světa, říká Pán v téže modlitbě za nás. Posílá nás jako svědky o sobě, jako nositele Božího tajemného jména tomuto světu. Nesme tedy toto poselství druhým, jsme přece posvěceni a nemáme se za co stydět. A protože jsem se vám dneska svěřoval s tím, jak vznikají má kázání, vězte, že toto jako první vzniklo v noci z pátku na sobotu, při světle oltářní svíčky mezi lavicemi v dobrušském kostele. První moje kázání, které jsem napsal v řadách kostelních lavic v zšeřelém chrámě. Vidím v tom symboliku. Každý z nás píšeme svoje kázání, nejenom ti, kteří s nimi vystupují na kazatelny, ale i vy, kteří své kazatelny máte všude tam, kam vás Pán postaví.

 

Amen

Kázání o VI. neděli po velikonocích 13. května 2018 v Husově sboru ve Vršovicích

 

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.