Kázání 9.9.2018 – Zbožnost zástupná

Iz 35, 4-7a
Jk 2, 1-5
ev. Mk 7, 24-37

Pro specifický způsob praktikování víry v husitské církvi razím dlouhodobě označení „zástupná zbožnost.“ Slyšeli jste ho ode mě už mnohokrát. Kdybych byl dotazován na to, co považuji za největší specifikum své církve, asi bych argumentoval právě zástupnou zbožností. Zástupnou zbožností mám na mysli ty, kteří do společenství církve přicházejí jako jednotlivci, nejčastějšími příklady jsou žena vdova, muž vdovec, děti mají dávno odrostlé, vnoučata také žijí svým životem, a na stará kolena zbývá čas na církev a aktivity s ní spjaté, dohání se to, co v předešlém životě pěstováno a praktikováno nebylo. Tuto zástupnou zbožnost lze rozpoznat u mnohých dalších, nezřídka i u lidí o generaci až dvě mladších, než řečené příklady lidí v důchodovém věku. Z rodiny přichází pouze muž, žena zůstává doma, nebo naopak. „Tatínek jde do církve“, slyší doma děti, maminka je v kostele „pečená – vařená“. Tito věřící jsou emisary víry ve svých rodinách: mají tento zvláštní statut a ví se o nich v úzkém i širším příbuzenstvu, že docházejí do církve, nebo jak říkají: „je u církve“, protože být u něčeho je pro ně asi pochopitelnější, nežli být v něčem. V mnoha případech je na toto jejich konání nahlíženo jako na jakousi libůstku, která se více či méně toleruje, často proto, aby byl klid v rodině: maminka si v církvi odpočine, nabere novou sílu, aby se z toho všeho nezbláznila, tatínek je pobožný a tak se mu v církvi dostane uspokojení této jeho zvláštní potřeby, kterou nikdo jiný v rodině nemá. Rozumějte mi, že se vůči tomuto fenoménu nijak kriticky nevymezuji, jsem za tyto vyslance víry vděčný, protože mi plní z devadesáti procent prořídlé řady kostelních lavic tak, že až na výjimky, se nemusím utěšovat Ježíšovým slovem o tom, jak je Kristus přítomný, když se sejdou dva nebo tři – radujme se z toho, že jsme dva v kostele pro pět set lidí, také tam farář mohl zůstat sám. Jenom popisuji skutečnost, o jejíž pravdivosti mě přesvědčuje dlouholetá duchovenská praxe. Sám jsem živoucím důkazem toho, jak jeden takový vyslanec víry, v rodině se svou zbožností zcela osamocený, stál i za příběhem mého uvěření. Vážím si proto každého, kdo i z takové pozice je schopen svou víru udržet a dlouhá léta vytrvale do církve přicházet, aby se v ní za své blízké modlil, je v ní i za ty, kteří zůstali doma. Jenom se mi stýská po celistvých rodinách, které občas potkávám v jiných společenstvích křesťanů, po živé soudržnosti generací, kde je víra předávána z pokolení na pokolení a v rámci konkrétní rodiny máte možnost v jednom společenství víry vidět prarodiče, rodiče i jejich děti. Ale beru to tak, že to nejspíš není v současnosti úkolem mé církve, že je tady možná právě pro ty, kteří ve svém věření zůstali sami uprostřed svých blízkých. K úvaze o zástupné zbožnosti mě přivedl jeden aspekt, kterého jsem si všiml v dvojpříběhu z Markova evangelia o tom, jak Ježíš uzdravil nejprve dceru Syrofeničanky, tedy pohanské ženy, a potom člověka hluchého a špatně mluvícího. V obou případech jsou uzdravení do své nové existenci vrženi bez vlastní vůle a svého přičinění. Nemocná dcera je uzdravena proto, že její matka na Ježíše naléhala. Hluchého muže za Ježíšem přivádí dokonce blíže nepopsaný zástup, který prosí za jeho uzdravení. Ta evangelní zpráva je pro nás ujištěním o tom, že Ježíš se ujímá i případů, které mu „někdo dohodil“, že to pokaždé není o osobním angažmá jednotlivce. A že tak často činí i okolnostem navzdory. Syrofeničanka není standardním typem věřícího z Ježíšovy pospolitosti. Jako pohanka nejspíš vyznávala mnohobožství, mohla i praktikovat různé náboženské způsoby, nad kterými by židovští předáci výstražně pozvedali obočí. Vyplývá mi z toho ale důležitost angažmá ve víře jednoho ve prospěch druhého. Ženě i zástupu záleželo na tom, aby jejich blízcí byli zachráněni, aby se napřímili a byli uzdraveni ze svého trápení, aby jejich život nabral jiný směr. Proto syrofenická žena neváhá Ježíše oslovit a dokonce se i nechat po židovském způsobu od něho odbýt, aby nakonec byla její prosba vyslyšena. Podobně i zástup těch, kteří k Ježíšovi přivádí nemocného muže. V jeho případě má uzdravující historie ještě své další pokračování, které s sebou také nese důležité poselství. Ježíš se nemocného dotýká a řekne: otevři se. Ježíš volá po otevření. Proč se nezachoval stejně jako u dcery syrofenické ženy, napadne nás? Vždyť tu ani neviděl, nešel za ní a jenom vyslechl její matku. A v tomto případě hluchého muže se ho dotýká, nejprve uší, potom i jazyka, a nakonec říká effatha — otevři se. Ty příběhy nám Bible vypráví, abychom z nich byli poučeni. Nikoliv o tom, jak víra může uzdravit z případné epilepsie, hluchoty nebo vady řeči. O tom ty zprávy nejsou. Jsou o tom, jak je důležité pamatovat ve své víře a ve svém přesvědčení na druhé lidi, mít na srdci blízké i vzdálené. Proto si myslím nám Bible tyto dva příběhy, o jejichž historickém pozadí nemůžeme říct vůbec nic, zachovala. Díky nim jsme my, kteří věříme, ujišťováni o tom, že víra má svůj smysl i své zacílení. Že v církvi, ne „u církve“, jsme nikoliv jenom sami za sebe, pro naše dobro, pro svůj vlastní prospěch, abychom naplnili naše potřeby, ale že můžeme být prospěšní i dalším lidem, třeba právě těm, které jsme nechali doma, a kteří z nejrůznějších důvodů nevěří tak, jako věříme my. To je první důležitý aspekt, který z řečených dvou evangelních historií pro mě vyplývá. Druhým je ten, který je ukrytý v Ježíšově slově: otevři se. Jako vyslanci víry můžeme druhé pouze v mysli odevzdávat do Božích rukou a péče, aby se tak ale skutečně stalo, je zapotřebí Božího dotknutí se a otevření, které už nezávisí na nás samotných. Následně je to věcí vztahu mezi člověkem a Bohem, ve kterém otevřenost vidím jako důležitý, nikoliv však jediný a nezbytný předpoklad. Ze starozákonních slov Izajáše proroka jsem takovou výzvu, která má být naším apelem nerozhodným srdcím, také slyšeli: „Buďte rozhodní a nebojte se!“ To však může říkat někdo, kdo sám ztratil nerozhodnost a strach. Obojí přichází až s vytrvalou vírou, která jde i navzdory nepříznivým okolnostem.

Amen

 

Kázání 9. 9. 2018 – XXIII. neděle v mezidobí
v Husově sboru ve Vršovicích

 

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.