Kázání 9.12.2018 – II. adventní Pohněte se!

Ba 5, 1-9
Fp 1, 3-11
ev. Lk 3, 1-6

Ze čtyř evangelistů je Lukáš nejvíc charakteristický svým příklonem k tomu, zasazovat jím popisované děje do historického rámce. A tak víc než ostatní si Lukáš libuje ve výčtech roků vlády jednotlivých panovníků, pro líčení svých příběhů hledá styčné historické a místopisné body té které oblasti, která je v centru jeho zájmu. Jmenuje důležité osobnosti politické i duchovní moci, díky kterým je možné s poměrně velkou přesností datovat jednotlivé události. Novozákonník a jeden z tvůrců Ekumenického překladu Bible, můj učitel na bohoslovecké fakultě Zdeněk Sázava nazval Lukáše historikem sui generis – svého druhu historik. Měl tím na mysli, že historie v Lukášově podání je podpůrný prostředek k zvěstování Boží spasitelné moci, která se odehrála v Ježíši Kristu. Lukáš je historik, ovšem historii chápe ve službách víry, nebo chcete-li, že jím popisovaná historie je historií, která byla zasažena a radikálně proměněna vírou. Koncepce Lukášova evangelia je rozvinuta na pozadí světových dějin, které jsou protknuty příběhem Ježíšovým a jeho zásluhou spějí ke konečnému vyvrcholení v druhém příchodu Kristově. Tak nahlíží Lukáš na Ježíšův příběh, který je zasazen do konkrétních historických událostí. Jako jediný z evangelistů píše Lukáš pokračování – druhý díl evangelia, popisující co následovalo po Ježíšově vzkříšení. Lukáš nekončí své evangelium otevřeným koncem, jako před ním Marek, ale vypráví příběh dál a sleduje vlastní dějinnou koncepci víry, která musí být hlásána až na sám konec země, do celého světa. Lukáš svoje evangelium píše do doby, ve které bezprostřední očekávání brzkého konce dějin je už minulostí, a tak odpovídá na otázku co dál: dál je církev, je Lukášova odpověď, církev nese poselství o Kristu do celého světa. Tímto způsobem přistupuje Lukáš i k líčení událostí, předcházejících Ježíšovu veřejnému působení, a sice k příběhu Jana Křtitele. Jak diametrálně odlišný je Jan Křtitel v podání evangelisty Jana, oproti tomu, jak o něm hovoří Lukáš. Pro Jana evangelistu je Křtitel výsostně duchovní osobností, která už při prvním setkání s Ježíšem tohoto označuje za Božího Beránka nesoucího hřích světa. Lukáš, vědom si svého založení historika nejprve vylíčí dějinný rámec: to znamená rok vlády římského císaře Tiberia, jméno místodržitele v Judeji, jména představitelů místní samosprávy, potom jména nositelů duchovních úřadů, a až potom přechází k meritu věci: „stalo se slovo Boží k Janovi, synu Zachariášovu, na poušti. Ta geniální zkratka vyjadřuje všechno, co chce autor o Janovi sdělit. Jan Křtitel stojí v linii velkých postav židovského náboženství. Je ve své době prorokem podobných kvalit, jakými byly velké prorocké postavy židovské víry v čele s Elijášem a jeho žákem Elíšou. Jan Křtitel je stejného rázu. To vyjadřuje evangelista konstatováním, že se slovo Boží stalo k Janovi. Boží slovo, které se stává, je mluvnický úzus, kterým jsou uvozována slova proroků ve Starém zákoně. Pokud je to Lukášem použito v souvislosti s postavou Jana Křtitele, je víc než zřejmé, co chce sdělit: Jan Křtitel je prorocká postava. Přichází na znamení času, jako ten, který volá k obrácení. Připravuje cestu tomu, který přichází za ním. Ten termín stávajícího se Božího slova mě nepřestává fascinovat. Slyšeli jste mě o něm hovořit už mnohokrát, a nedá mi to, abych se znovu nad jeho hloubkou nezastavil a opět do ní nenahlédl. „Stalo se slovo Boží k Janovi, synu Zachariášovu.“ Boží slovo nezazní a neodejde, jako slovo lidské. Slovo Boží se stává, aby se v jeho moci člověk proměňoval. To se přihodilo Janovi, synu Zachariášovu a je to příhoda stejné kvality, jako když Bible hovoří o tom, že se stalo slovo Hospodinovo k Jonášovi, synu Amítajovu. Zajímavé je, jak často jsou v té souvislosti zmiňováni otcové prorockých osobností. Syn kráčí ve šlépějích svého otce. Příběh syna je odkazem předchozího životního příběhu jeho otce. Je tím vyjádřena dějinná kontinuita, tradice, rodová posloupnost, kterou se prolíná příběh víry v Boha, jako milujícího Otce. Slovo Boží se stalo k Janovi, když byl na poušti, a Jan začal procházet celé okolí Jordánu a kázat: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít, na odpuštění hříchů.“ Slovo Boží se stalo k Janovi a uvedlo Jana do pohybu, do akce. Hovořím s katechumeny – těmi, kteří se připravují ke křtu, o tom, co je tím bodem, ve kterém se z nevěřícího stává věřící. Jak vystihnout tento okamžik radikální proměny, jak ho popsat. Jazyk Bible má k tomu nejpřiléhavější výrazivo. Vztahuje ho sice k prorockému působení, ale myslím si, že má obecnou platnost pro každého člověka víry. Věřit začneme tehdy, když se k nám Boží slovo stane. Stávání se Božího slova je jiného rázu, než jenom pouhé slyšení Božího slova. Boží slovo může člověk slyšet opakovaně, ale dokud se k němu a v něm nestane skutečností, vůbec k ničemu ho nemusí pohnout. Stávání se Božího slova v nás je hlubokou a niternou zkušeností, ve které z nevíry vstupuje člověk do světa víry, a tento pohyb ho rozpohybovává k dalšímu pohybu, většinou směrem ke druhému člověku, ven ze své sebestřednosti. Stání se Božího slova bych nám i sobě přál v tomto čase postupujícího Adventu. Aby Boží slovo v nás bylo skutečné, vroucí, opravdové a žité, aby nás vedlo ven z nás samotných, od našich strachů, úzkostí a obav vstříc tomu, co můžeme nadějně očekávat. Aby nás pohnulo ke službě našim bližním, tomuto unavenému světu, aby nám otevřelo cestu, která se stane stezkou do příbytků věčnosti, cestou, po které můžeme bezpečně kráčet ve slávě Boží, ve stínu lesa a vonných stromů, jak o nich hovořil prorok Báruk, že Bůh samotný povede Izrael s radostí a ve světle své slávy s milosrdenstvím a spravedlností jemu vlastní. To bych nám všem i sobě opravdu ze srdce přál: okusit na sobě milosrdenství a spravedlnost Bohu vlastní. Jak jinak, nežli že se slovo Boží stane i ke mně.

Amen

 

Kázání o II. neděli adventní v Husově sboru ve Vršovicích
9. 12. 2018

 

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.