Kázání 21.7.2019 – Zase ta Marta a Marie!

Gn 18, 1-10a
Kol 1, 15-28
ev. Lk 10, 38-42

Kázání o starostlivé Martě a naslouchající Marii nás s tříletou pravidelností opakujících se textů v kazatelském cyklu opětovně upomínají na to, že život s Bohem má být rovnovážně rozprostřen mezi oběma polohami: dělné a té, ve které rozjímáme, nasloucháme, usebíráme se. V jednom ze svých předchozích kázání nazvaném Marie a Marta v nás jsem rozvíjel myšlenku jejich sourozeneckého vztahu, ve kterém jedna patří ke druhé. Jejich sourozenectví je pro nás metaforou, ony se potřebují navzájem: aby jedna mohla klečet, druhá musí stát. Zdaleka nejde jenom o to, že v církvi potřebujeme jak pracovité Marty, tak rozjímavé Marie, což bývá většinou vyznění úvah rozvíjejících tento biblický motiv. Potřebujeme mít, jak se dnes s oblibou říká: dva v jednom, nebo ještě přesněji: dvě v jednom: Marii i Martu v nás. Vnímáme jejich sourozenecký vztah v určitém napětí. Příčinu k němu zavdává Marta, která si Pánu na svou sestru stěžuje, že jí ani trochu nepomůže. Jinak řečeno: „my tady dřeme, a oni se jenom modlí“, nebo ještě jinak: „kdo to za mě udělá, když ona bude poslouchat kázání, chodit do kostela…“ Pochvalu sklidila Marie, Marta odešla zdánlivě s prázdnou, jakmile ale obě sestry spojíme do jedné osoby, napětí zmizí. Ježíš nejenom mluví v podobenstvích, on v podobenstvích i jedná a žije. A to je tento případ žitého podobenství. Když byla Marie pochválena, neznamená to, že Marta na pochvalu už nedosáhne. V podobenstvích hraje roli každý detail. Tady například ten, že dům, ve kterém se scéna odehrává, patří Martě. Marta tedy nejspíš byla paní domu, starší ze sester. Marta také Ježíše do svého domu přijímá, ona je tedy iniciátorkou setkání, její dělnost, aktivita se mimo jiné projevuje tím, že Ježíšovi otevírá dveře svého domu. Naopak, kdo je pasivní, je Marie. Pouze si sedá k Ježíšovým nohám a poslouchá jeho slovo. Sama ani jednou nepromluví. Nebýt Marty, respektive, nebýt její aktivity, neměla by Marie koho poslouchat, protože Ježíš by v tu chvíli nebyl v domě její sestry. Na druhou stranu zase Marie pomáhá Martě pochopit význam Ježíšovy návštěvy. Ježíš k nim domů nepřišel, aby se nechal Martou obsluhovat, ale proto, že sám je tím, který slouží: v tom co říká, co dělá a kým je. K tomu by Marta pro množství svých aktivit těžko sama došla. Zajímavé je také srovnání příběhu Marty a Marie s citovaným textem ze Starého zákona z knihy Genesis o Hospodinově návštěvě Abrahama při božišti Mamre, ve které Bůh přichází za Abrahamem a Sárou v podobě tří mužů. Stejný je motiv Božího navštívení. S hostem vstupuje do domu, příbytku, do stanu, Bůh. To je výchozí premisa, ve které se Abraham, jako pán domu, ujímá aktivity. Je to on, který zve hosta k sobě domů, otevírá mu dveře, vítá ho a vybírá, co nabídne příchozím k jídlu. Iniciátorem, tahounem setkání je Abraham, Sára a služebnictvo jenom plní příkazy, jejich role je pasivní. Sára je v tomto případě tou, která poslouchá, nejenom svého manžela Abrahama, ale poslouchá i to, co příchozí říkají. Použijeme-li pro srovnání novozákonní příměr, potom je v tomto případě Abraham Martou a Sára Marií. Veškerá aktivita je na Abrahamovi, jeho přičiněním vstupuje pod jejich střechu Bůh, Sára je pasivním příjemcem toho, co se kolem ní děje: poslouchá a naslouchá. Ale Sářino naslouchání nevede k pochvale, ale k pokárání: když slyší o tom, že by měla mít ve svém věku syna, nevěří tomu a v duchu se směje. Potom ještě zalže a je jí znovu příchozími návštěvníky připomenuto, že se smála. Plus, tedy pochvala, nemusí být jednoznačně na straně toho, kdo naslouchá, tady naopak je Sára usvědčena, že se nezachovala správně. Ale jako Marta a Marie patří k sobě, stejně i Abraham a Sára, jejich jednota je ještě víc zřejmá v tom, že se jedná o manželský pár. Patří jeden ke druhému, stejně jako činorodost a kontemplace. Neobejdou se jeden bez druhého. Jsou jako Marta a Marie v nás. Co chvíli slyším od své ženy: nebýt mě, a potom následuje výčet toho, co všechno by bylo jinak, pokud by do toho nevstoupila ona se svou aktivitou. Já jí vracím stejnou mincí, a naopak líčím, co všechno by bylo jinak „nebýt mě.“ Nekončíme nikdy v rozepři, ale ve vzájemné shodě, že je dobře, když máme jeden druhého, protože nebýt nás, ale i nebýt „jednoho z nás“, nemohli bychom tvořit pár. A vztahuji tento příměr i na vykládaný novozákonní text o dvou sestrách, ve kterém jedna z nich je ta, co pracuje a druhá tou, která naslouchá. Musíme nahlédnout jejich jednotu, nikoliv vidět je odděleně a v rozepři. Nestavět proti sobě dělnost, pracovitost a aktivitu a proti tomu touhu po usebrání. Věřící člověk má mít v sobě obojí ve správné, snad rovnovážné míře, i když se bráním jednoznačně tvrdit, že každý člověk má mít v sobě obojího stejně. Na to nás Pán Bůh tvoří každého jako svébytné a originální individua, a co je vlastní a přirozené jednomu, nemusí platit ve stejné míře pro druhého. A tak někdo může mít v sobě špetku Marie a dvě lžíce Marty, někdo naopak, a jiný zase obě řečené sestry ve stejném, nebo úplně jiném  poměru. Důležité je, mít je obě v sobě, protože potřebujeme každou z nich. Marty v nás jsou schopny velikých věcí: stavějí domy, vychovávají děti, starají se o rodinu, o potřebné, Marie zase Martám napovídají, jaký to všechno má smysl, proč to dělají a co z toho přetrvá, co zůstane, když jednou všechno o co Marty usilovaly, vezme za své. Kde to ty Marie berou, ptáte se? Přece proto, že klečí u nohou Páně, stojí u dveří a naslouchají jeho hlasu, a třeba se mu i smějí a nerozumí mu, jako se to stalo Sáře, a Pán ji musel napomenout, ale když by se nad ní proto chtěl Abraham povyšovat, že on to všechno oddřel, a on si jenom poslouchá a ještě nevěří, stačilo jí – jako správné manželce odpovědět svému muži: „nebýt mě Abrahame, daleko bys nedošel, a rozhodně ne k tomu, být praotcem víry, protože Izáka jsem ti porodila já!“

Amen

 

Kázání 21. 7. 2019 v Husově sboru ve Vršovicích o VI. neděli po svatém Duchu

 

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.