Kázání na Půlnoční bohoslužbě 24.12.2019

Iz 9, 1-6 (2-7)
Tt 2, 11-14
ev. Lk 2, 1-14

Vánoční příběh o narození Krista Pána od nepaměti rozněcoval mysl umělecky založených lidí, kteří následně vkládali svou tvůrčí invenci do nadčasových děl, která dokázala přečkat staletí a dodnes patří ke kulturním pokladům lidstva. Byli to hudební skladatelé, malíři, sochaři, spisovatelé. Boticelliho Madona s dítětem nepřestává udivovat nadpozemskou krásou mateřské lásky, kterou malíř ve své genialitě vyjádřil pohybem štětce po plátně. Podobně uchvacující kompozicí je nedokončené Da Vinciho Klanění tří králů. To samé téma zpracované Domenicem Girlandaiem je fascinující mimo jiného i pro užití nejdražší z barev renesančního malířství – ultramarínové modři Mariina pláště. Aby ji mohl malíř použít, musel zadavatel vynaložit obrovskou sumu peněz na její zakoupení. Barva na obraze byla totiž známkou exkluzivního postavení majitele obrazu, který zakoupeným uměleckým dílem dával najevo své bohatství a vliv. Nejcennější a k nezaplacení  však bylo tvůrčí vzepětí umělcovo, jehož hmotná nouze byla častokrát v kontrastu s bohatstvím těch, kteří si jejich práci objednávali. Kdo dnes zná jméno toho, kdo si u Jana Jakuba Ryby zadal zakázku na zkomponování Pastorální hry, která vstoupila do dějin hudby jako Česká mše vánoční? Ryba sám umírá v chudobě a existenční nouzi, a podobně celá řada jiných umělců, jejichž jména si pamatujeme staletí pro jejich životní díla, která je učinila slavnými, nikoliv však pokaždé bohatými.

Čas trhnul oponou a já čtu pár dnů před vánocemi, které dříve bývaly pro řadu umělců nevyčerpatelnou studnicí inspirace, o italském performerovi – tak se dnes cizím slovem označují ti, které jsme dříve nazývali umělci, ale to nejspíš příliš evokovalo slovo umět, proto se hledalo jiné slovo, dostatečně korektní i vůči těm, kteří neumějí nic, ale i oni mají právo se umělecky vyjadřovat – a proto performují. Tento umělec – performer proslul natolik, že se jeho díla objevují v těch nejprestižnějších muzeích a galeriích po celém světě. Zapamatujme si dobře jeho jméno, protože o něm ještě hodně uslyšíme, přinejmenším tento večer: Maurizio Cattelan. Ten je autorem performance – uměleckého díla Komediant, jehož tři exempláře v limitované sérii okamžitě našly tři kupce, z nichž každý za Komedianta neváhal zaplatit 120 tisíc dolarů. Z jeho dřívějších děl zmiňuji mimo jiné např. performanci Jan Pavel II. zasažený meteoritem. Cattelan opět vytvořil výrazově exponované a existenciálním svárem obtěžkané dílo. Umělec nyní nepracoval s dvacetičtyřkarátovým zlatem, objednatel díla patrně nebyl tak movitý, jako ten předešlý, pro něhož vytvořil jinou originální performanci: totiž do detailu provedenou a ve všech ohledech zcela funkční záchodovou mísu – z pravého zlata.  Dříve dávali zbohatlíci na odiv svůj majetek karmínovými plášti Panny Marie na obrazech starých mistrů, dnes se spokojí se záchodovou mísou. Ta byla dokonce v rámci výstav k dispozici každému návštěvníkovi volně a bez poplatku k běžnému použití, našlo se však – k úlevě majitelů výstavních prostor jenom minimum těch, kteří by její funkčnost vyzkoušeli, s výjimkou dvou posledních návštěvníků, které před zavírací dobou galerie zachytily bezpečnostní kamery, jak během okamžiku mísu odšroubovali a zmizeli s ní neznámo kam – policie se domnívá, že se jednalo o krádež na zakázku a dnes je Cattelanova performance nejspíš v přísně utajené soukromé sbírce některého milovníka umění, který se od ní nedokáže odtrhnout. Komediant  je jiného rázu: žádné zlato, drahé kovy, stříkaný či tvrzený plast, ale docela obyčejný banán obyčejnou lepicí páskou přichycený na zdi. Komediant byl představen veřejnosti na výstavě soudobého umění Art Basel v Miami na Floridě. Zde se však umělecké trajektorie Maurizia Cattellana protnuly s invencí jiného umělce – performera Davida Datuny, který se přišel podívat na práci svého kolegy. Před zraky přítomné veřejnosti se vyjádřil o díle pochvalně, cituji: „Mám rád Cattelanovy práce a tuto instalaci opravdu miluji. Je chutná…“, a pravdivost svých slov doložil tím, že Komedianta sňal ze stěny, oloupal a snědl. Okamžitému zatčení a doživotnímu žaláři, který by ho čekal, pokud by něco podobného provedl v Louvru s Monou Lisou, se vyhnul jednoduše. Překvapeným kurátorům sdělil: „Maurizio vytvořil Komedianta, vy jste se stali účastníky performance Hladový umělec, ve které tvůrce požírá výtvor tvůrce jiného.“ Ředitel galerie vysvětlení přijal, a na dotaz, zda mu není líto 120 tisíc dolarů, o které právě přišel, odpověděl: „Nikoliv, jednak jsme zcela zadarmo získali pro naši galerii Hladového umělce mistra Datunu, a za druhé banán je pouze idea. Hodnota díla spočívá v certifikátu pravosti a stejně se počítalo s tím, že banán bude po celou dobu životnosti díla nahrazován týden co týden novým banánem, protože jenom tak je možné předejít hnilobným procesům.“ Kurátor výstavy k tomu dodal: „Datunova akce přinesla zcela nový význam Cattelanově práci, která není jen o objektech, ale o tom, jak se objekty pohybují světem. Datuna rozpohyboval Cattelanovo dílo ve svém trávicím ústrojí a nasměroval ho do dalších dimenzí…“ Škoda jen, že byla ukradena ta 24karátová záchodová mísa, napadá mě. V tu chvíli se mohl umělecký kruh uzavřít, takto, žel Bohu, pokračuje. Tolik agenturní zprávy o významném uměleckém počinu, kterým byl svět zaujatý před vánočními svátky. Druhý den byly v Kauflandu banány za 16.90. Za cenu, za kterou Cattelan prodal své umělecké dílo, by v Michli nakoupil 786.857 banánů. Jestliže počítal, že idea jeho díla bude vyměňována každý týden pouze za nákladové ceny a marži pro obchodníka, ne už platby pro kurátory výstav a další personál, vyšla mi životnost jeho díla na neuvěřitelných 15 131 let, nepočítal jsem ovšem cenu lepicí pásky, pardon – její ideje. Náklady na ni by snižovaly životnost o přibližně 5 tisíc let. Klobouk dolů před takovou řádkou roků, o kterých mám za to, že na ně nepomýšlel ani Michelangelo, když vytesával z mramoru sličného Davida. „Vymknuta ze svých kloubů doba šílí,“ pravil performer Shakespeare. Kam se hrabe se svými 403 léty, které nás dělí od jeho

smrti, na mistra Cattelana. Toho ideje podle mých propočtů budou hýbat světem ještě za deset tisíc let, kdo pak ještě bude vzpomínat na Shakespeara, Botticeliho, Mozarta, anebo našeho českého Jana Jakuba Rybu? Budoucnost patří Cattelanům, Datunům, a dalším, kteří přijdou a nezpozdí se, jak pravil jiný performer. „Idea je věčná, nekonečná,“ správně to vyjádřil pan ředitel. Vlastně jenom citoval Platóna a jeho učení o světě idejí, které jediné jsou skutečné, a všechno ostatní je jenom mihotavý obraz, který sledujeme odvráceni zrakem od východu z jeskyně v mihotavém světle svíčky, jako stínohru, která neustále mění svoji podobu a výraz, z něhož usuzujeme na podstatu jevů.

Ptáte se, jak to všechno souvisí s vánocemi? Třeba tak, že nám je Pán Bůh připravil na míru, ne v balicím papíru, ale přesto jako dárek, aby probudil zas to dítě v nás. Dítě v Andersenově pohádce bylo jediné, které poznalo, že král je nahý. Nahý král Kristus odhaluje nahotu a nuznost světa. Věřit v Betlémské dítě, i kdyby bylo z panny narozené, mi přijde smysluplnější, nežli hledat smysl a pohnutky v konání mnohých soudobých performerů, a to nejenom těch na poli uměleckém. Perfomeři z řad jiných oborů Cattelanům a Datunům zdatně sekundují – hemží se nám to tady umělci – všeho schopnými. Proto přichází Bůh do světa v podobě dítěte, aby nám o vánocích připomněl, že to, do čeho se náš svět zahaluje, dříve či později pomine, ale do čeho vložíme, a na co upneme své chatrné lidství?

 

Amen

 

Kázání o Půlnoční bohoslužbě 24. 12. 2019
v Husově sboru ve Vršovicích

 

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.