Kázání 17.1.2020 – Pán pro tělo

1Sm 3, 3b-10.19
1K 6, 12-20
ev. Jn 1, 43-51

Díval jsem se do svého archivu kázání, abych si připomenul obsahy svých předchozích duchovních úvah určených Ekumenickým lekcionářem na dnešní, tedy II. neděli po Zjevení Páně v druhém roce kazatelského cyklu, který je označován písmenem B. Zjistil jsem, že jeden rok mi za základ kázání posloužil text evangelní Janův: rozhovor Ježíše s Natanaelem pod fíkem, další rok jsem duchovní promluvu pro tento den vystavěl na textu starozákonním o trojím zavolání chlapce jménem Samuel, ze kterého později vyrostl veliký prorok před Hospodinem. V žádné ze svých předchozích promluv jsem nenašel chuť, odvahu, povolání či inspiraci vyložit text apoštolský, tady Pavlovo slovo korintským křesťanům o tom, že všechno je dovoleno, ale ne všechno prospívá. Přiznám se, že ve výkladech biblických textů chodívám nejenom raději, ale také mnohem častěji, cestami méně náročnými, kterými zpravidla bývají narativy dějové – příběhy, ve kterých se něco děje, nežli texty naučné či poučující, mezi které se řadí text Pavlův. Také jsem si říkal, že se ta Pavlova úvaha mých posluchačů tak úplně netýká, netroufám si odhadovat ani pomýšlet na to, kolik z lidí pod mojí kazatelnou bylo či je pravidelnými návštěvníky vykřičených domů, čtvrtí červených luceren, jak to nazývají v Holandsku, zdali vůbec kdy někdo takový pod mojí kazatelnou seděl či seděla, ale v případě korintských křesťanů musela být prostituce na denním pořádku, když na to jejich kazatel a pastor Pavel reagoval ve své duchovní promluvě a varoval – v tomto případě muže, aby se neoddávali rozkoším s nevěstkami, neboť v tělesném spojení se muž a žena stávají jedním tělem, a jak si pak takovou věc zdůvodní sami před sebou, před Pánem Bohem a před svými manželkami. Je to ale jenom takový můj úhybný manévr, ve kterém člověk utíká od svěřeného úkolu, který se mu zdá nesnadný, jádro biblického poselství je však nadčasové, vykročím proto po letech uhýbání k jiným kazatelským prioritám spolu s vámi na nesnadnou cestu výkladu, proč apoštol Pavel sděloval korintským právě to, co jsme slyšeli i my dnes – vršovičtí křesťané 21. století: Všechno je mi dovoleno – ano, ale ne všechno prospívá, tak apoštol Pavel otevírá svůj duchovní apel.  To řečené ANO tam tak úplně nepatří, v řeckém textu totiž chybí a přidali ho tam ekumeničtí překladatelé, aby zvýraznili kadenci textu, který se dvakrát opakuje, a aby naznačili, že Pavel toto patrně známé dobové heslo naplní novým obsahem. „Všechno je mi dovoleno“ není Pavlovým přitakáním každé nepravosti, které se člověk účastní, ale diagnózou stavu světa, ve kterém je člověk sám sobě pánem i nejvyšším měřítkem: všechno můžu, svět mi leží u nohou, co mě napadne, po tom sáhnu – to říká heslo, které nic neztratilo ze své aktuálnosti: platilo v době dekadentní antiky a je platné dodnes: všechno je mi dovoleno – to je manifest sebevědomého jedince, který je sám sobě normou, nenechá se svazovat konvencemi, rád experimentuje, zkouší dosud nepoznané věci. Ptám se ale, je-li všechno dovoleno – kdo mi to všechno dovolil? No přeci já sám sobě, odpovídá si takto sebestředný člověk povýšený nad všechny a nad všechno. Všechno je mi dovoleno, ano, tak to je, říká Pavel, aniž by k tomu souhlasně přitakával, jenom konstatuje stav věcí, ale ne všechno je prospěšné – to je jádrem apoštolova sdělení. Sice je nám v uvozovkách „všechno dovoleno“, ale ne všechno je pro člověka prospěšné. Úskalím popsaného „dovolení všeho“ je nebezpečí zotročení. Bezesporu jsou věci, do kterých se můžeme zapojit, jsou přitom vykolíkovány jenom našimi limity. Člověk se rád pouští do věcí, o kterých je přesvědčen, že na ně stačí, že je zvládne, v mnoha z nich se ale skrývá nebezpečí, že jim člověk propadne za cenu zotročení, ztráty vnitřní i vnější svobody. A Pavel dál jasně diagnostikuje: na prvním místě mezi takovými věcmi je jídlo. Ale jídlo je pro žaludek, žaludek pro jídlo, Bůh však jednou učiní konec obojímu. Jíme, abychom žili, nežijeme, abychom jedli. Jako druhé následuje v Pavlově výčtu smilstvo – jedno z nejméně chápaných biblických slov, kterému jsme si zvykli rozumět jako pytli, který spolkne všechno, co souvisí se sexem. Starozákonní význam toho slova je ale jasně definován jako cizoložství – chodit za ženou, která mi nepatří, ulehat na lože s tou, která není moje, s tím, který není můj – to je pravý význam toho obstarožního „smilstva“, které se tolikrát v Bibli i v životě člověka variuje. Smilník je na prvním místě cizoložník, který se nabourává do vztahů, které mu nenáleží. Aby Ježíš zatnul tipec všem rádobyspravedlivým, kteří by si chtěli zakládat na své počestnosti, staví chtivý pohled a myšlenku na ženu na stejnou roveň, jako cizoložství. Jedná se o srovnání stejného druhu, ve kterém hněv na svého bratra ztotožňuje s jeho zabitím. Nejedná se o právní kazuistiku šílence, který by pomíjel různé kategorie viny, nýbrž o záměrnou nadsázku, která však má za cíl zabránit našemu povyšování se nad druhé a zároveň k uvědomění, kolik nám toho ve vztahu k druhým schází: že jsi nikdy nezcizoložil, že jsi nikdy nezabil? ptá se Pán: tak si vzpomeň, kolikrát ses hněval, a kolikrát jsi, byť jen ve skrytu mysli, zatoužil po někom, kdo ti nepatří. Pavlovi však jde o něco jiného: tělo je pro Pána, říká Pavel, a Pán je pro tělo. Zní to skoro jako reklama: jaký znáte nejlepší přípravek v péči o tělo? Odpověď: Pána Ježíše Krista! Je nad všechny steroidy, líčidla, odličovadla, omlazovací krémy. Když je Pán pro tělo, říkám si, proč pořád ta preference duše na úkor hříšného těla? Protože Bible ve skutečnosti nezná antický dualismus mezi čistou – nesmrtelnou duší a nečistým, hříšným tělem – to do sebe církev absorbovala vlivem helénského myšlení. Člověk sám – ve své tělesnosti je duše živá, a jiný život, nežli v těle, Bible nezná. Kristus nebyl vzkříšen duševně, duchovně, ale vstal v těle a je pro tělo, které Pavel označuje jako chrám Ducha svatého. Chrám – to je představa příliš vznešená, vezme-li člověk v potaz svůj způsob života, svoji nadváhu, vysoký cholesterol, tlak, svoji zlobu, svoji chtivost, spíš kaplička Ducha svatého, možná ani to ne – Boží muka v poli, anebo ty jesle či chlívek, do kterého Matka bolestná položila Toho, který se i pro moje tělo obětoval? Nepatříme sami sobě, proto nemůžeme být ani sobě normou, naše cenovka visí na dřevě Kristova kříže, proto svým tělem oslavujme Boha!

 

Amen

 

Kázání o II. neděli po svatém Duchu 17. ledna 2021
v Husově sboru ve Vršovicích

 

 

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.