Kázání 14.11.2021 – Neotřesitelná naděje

Dn 12, 1-3
Žd 10, 11-14.19-25
ev. Mk 13, 1-11

Slova z Bible, která zaznívají v závěru církevního roku – dnes je předposlední neděle roku církve, za týden bude poslední, a čtrnáct dnů nás dělí od začátku Adventu, se většinou nesou ve znamení určité bilance, ale i výstrahy, výzev k bdělosti, připravenosti, rozhodně nejsou těmi, které hladí po srsti, naopak: pojmenovávají věci, které bychom měli vzít na vědomí jako důležité. Co mám na mysli, demonstruji na úryvku z Listu k Židům. Apoštol vyzývá křesťanskou obec, jejíž příslušníci se ve své většině rekrutovali z židovských konvertitů, aby přehodnotili svůj vztah k tehdy poměrně mladému společenství církve, jíž byli součástí: „Držme se neotřesitelné naděje,“ říká apoštol, „kterou vyznáváme, protože ten, kdo nám dal zaslíbení, je věrný.“ Až potud můžeme říct, že se jedná o standardní, „hladící“ biblický text, ale nenechme se ukonejšit zdáním zbožných slov budících dojem frází, které po nás stečou jak kapka vody po skle bez žádoucího osvěžení. Kolik už jsem viděl takových „beznadějných“ křesťanů, kteří nebyli schopni vyznat, v co a komu věří. Kolikrát já sám podléhám skepsi, trudomyslnosti, nedoufám, anebo doufám málo – jen na půl plynu, opatrně, abych příliš neotřásal tím nepatrným semínkem víry, které se krčí někde vzadu za všemi mými starostmi, zájmy, zálibami, obavami, úzkostmi. Přitom máme ve víře v Boha poklad v poli, který se nám marnotratníkům vyjevil, aniž bychom se o TO jakkoliv zasloužili. Příklad z pastoračního hovoru po telefonu z tohoto týdne, ve kterém upomínáme ztracené duše evidované v naší matrice, aby obnovili kontakt se svou církví: „No víte, když já nejsem moc TO… rozumíte?“ „Nerozumím, ale TO nevadí, teď nejste moc TO, ale TO se může změnit. Nikdy nevíte, kdy TO přijde, a budete církev a TO co nabízí potřebovat.“ „Tak jo, tak si mě tam nechte…“ Pán spěšně pokládá telefon. Věřit v Boha, přemýšlím, znamená od toho přejít k tomu, ze třetí osoby se přepnout do osoby druhé: zájmeno ukazovací v třetí osobě TO nahradit osobou druhou TY. Když k tomu dojde, pokaždé se jedná o zázrak. Věření není naše zásluha, ale naše účast na zázraku, jehož se stáváme ve víře svědky. Až se vás někdy někdo zeptá, zdali jste jako křesťané byli účastni nějakého zázraku, odpovězte jako já s klidnou myslí: „Největší zázrak, o kterém vím, že se zcela určitě odehrál, dám za to ruku do ohně, protože jsem u toho byl, je, že jsem věřící.“ Moc nechybělo, a mohl jsem to být já na druhé straně telefonu a vysvětlovat komusi: „Víte, já na TO nejsem!“ „Držme se neotřesitelné naděje, kterou vyznáváme, protože ten, kdo nám dal zaslíbení, je věrný,“ slyšíme slova z Písma, na které v liturgii odpovídáme naučenou odpovědí: slyšeli jsme Slovo Boží. Ale slyšíme opravdu v tom, co zaznělo Slovo Boží? Jsme skutečně povzbuzeni k tomu, držet se neotřesitelné naděje, kterou vyznáváme? A jaká je vlastně ta neotřesitelná naděje? Co je tou nadějí pro mě? Co je odpovědí mého lidského JÁ na Božské TY? A sem si dosaďme naše životní vzorce, ve kterých se aktuálně nacházíme. Co je neotřesitelnou nadějí pro mě – muže středního věku s padesátkou na krku – mládí pryč, do důchodu daleko, s dětmi ještě neodrostlými, kterému manželka na důkaz lásky před měsícem povila miminko, kterému bude – dopřeje-li mu to Pán Bůh, v následujících desetiletích nejméně do toho vyhlíženého důchodu otcem? Co je neotřesitelnou nadějí pro seniora, který oslavil devadesátku, co je nadějí matky malého školáka se závažnou zdravotní diagnózou? A takto bychom mohli jít od jednoho ke druhému a jenom od nás přítomných si vyslechnout naše různorodé výpovědi o tom, co je pro nás tím neotřesitelným a jak tomu rozumíme. Jako klíčové vidím ono „přidržení se neotřesitelné naděje, kterou vyznáváme.“ Jestliže máme podíl na zázraku víry, dotýkáme se jediného pevného bodu ve vesmíru a tím je Bůh. „Když vše se mění, Ty se neměníš,“ jsou slova z písně Abide with me – Zůstaň se mnou, která patří mezi moje nejoblíbenější. Nahlédnout své starosti z širší perspektivy, vidět sám sebe ne jako střed vesmíru, ale naopak, jako malé zrnko kdesi na okraji jedné z galaxií, které ale i přes svoji nicotnost stojí v centru pozornosti toho, který i tuto jednu galaxii, náš vesmír a nás samé v něm stvořil, má o nás zájem, je věrný, i když my jsme mu nevěrní, dopouští, ale neopouští, zůstává, třebaže my se mu odcizujeme. I když samozřejmě dopředu nevíme, jak se v čase zkoušek zachováme, jak naše víra obstojí tváří v tvář ohrožení našich zdánlivých jistot, díky víře máme naději, že ve spojení s tím, kterému věříme, budeme zachráněni, ať už to s námi v naší aktuální časnosti dopadne jakkoliv. Apoštol ale pokračuje: „Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a dobrým skutkům,“ říká dál a my v pozorné retrospektivě toho, jak jsme na tom ve vztahu s druhými, musíme uznat, že právě v této oblasti vykazujeme deficit. Že to s námi zas tak slavné není. Že kategorie „dobrých a slušných lidí“, mezi které se pasujeme, musíme zostřit optikou našeho zájmu o druhé, nikoliv srovnáváním se s druhými, jak tak často a rádi činíme. I takto je důležité uvažovat, do jaké míry nás naše vyznávaná a deklarovaná neotřesitelná naděje přivádí k zájmu o druhé lidi, kolik takových jsme dokázali povzbudit k lásce a k dobrým skutkům. Abychom toho byli schopni vůči druhým, musíme nejprve my sami žít v lásce a v ní pak i konat dobré skutky, které nám Bůh připravil. A na závěr si nechává apoštol něco, co mně se poslouchá jako rajská hudba, protože můžu na tento verš do Bible ukázat a říkat všem těm tzv. jednoročním a příležitostným návštěvníkům církve, kteří do společenství chodí, nebo spíš nechodí, podle svých pocitů a potřeb: „vidíte, i v Bibli máte napsáno to, co vám říkám neustále: Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův.“ Věřit v Krista je výsadou, je to i závazek, nejenom vůči těm, kdo nevěří, ale i vůči lidem stejné víry, aby nezůstali sami. Jsme zavázáni jeden druhému tvořit společně tělo Kristovo v tomto světě, a co má dělat ten druhý, když já budu chybět? Kristus o to bude menší, co do mě ve víře vložil. „Přistupujme proto před Boha s opravdovým srdcem a v plné jistotě víry – pokud možno každou neděli a po ní všechny následující dny, měsíce a roky.

Kázání o XXXIII.  neděli po svatém Duchu 14. 11. 2021, Vršovice

 

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.