Potraty – právo svobodné volby?

Současná postmoderní společnost, vyrůstající z fundamentů antické, židovské a křesťanské kultury, má nejméně dva neuralgické body. Tím prvním je otázka potratů, druhým otázka eutanázie. Morální dilema z nich povstávající odráží mnohotvarost lidského života a je zároveň upozorněním, že člověk, na rozdíl od zvířete, svojí vlastní existenci – od samotného počátku až do konce, problematizuje. Neschopnost adekvátně definovat vlastní bytí tak patří k jedněm z nejvlastnějších aspektů lidského života. Člověk, tváří v tvář vystaven těmto dilematům, zjišťuje, že není dostatečně schopen pochopit své lidství: že je v něm něco, co nelze bezezbytku definovat ani vyjádřit. Můžeme to nazvat „přesahem v nás“, třebaže není nutné tento termín chápat nábožensky či konfesně. Otázka potratů, kterou tak svérázným způsobem znovu otevřeli v naší společnosti někteří z poslanců, vlastně nemá odpověď, protože každé stanovisko k ní – včetně tohoto, více či méně objektivně, vyjadřuje vnitřní přesvědčení konkrétního člověka, který si na ní odpovídá. Ponejvíce tak proti sobě stojí dva nesmiřitelné tábory. Ten první je vymezen názorem, že žena má svobodnou vůli a může se v plné odpovědnosti za svůj život rozhodovat, jak se svým tělem naloží. Tábor druhý nás chce přesvědčit o tom, že potrat je nemorální, protože při něm dochází k usmrcení člověka. Na obou stranách nacházíme určité dílčí pochopení lidské existence. Oba názory jsou relevantní a je potřeba jim naslouchat a ptát se po příčinách, ze kterých pramení. Problematika eutanázie je jenom opačnou stranou mince problematiky potratů. Jestliže je potrat bezprostředně svázán s ženským pohlavím, potom eutanázie se stejně bezprostředně dotýká jak mužů, tak žen. Zajímavé je, že i v této souvislosti slýcháváme podobné argumenty. Zastánci eutanázie vyjadřují, a začasté i dokonají, své přesvědčení o tom, že člověk má plné právo rozhodovat o svém vlastním životě i v případě rozhodnutí terminálního a nevratného. Odpůrci eutanázie poukazují, vedle její hypoteticky snadné zneužitelnosti, především na to, že život jako takový je hodnota posvátná a ani člověk jím „postižený“ není pravomocen rozhodovat o jeho konci. Jádrem problému je tedy i v tomto případě definice života. Co dělá člověka člověkem a kdy se vlastně člověkem stává? Na tuto otázku neodpovídá medicínská věda, psychologie ani sociologie. Podle řeči platných zákonů této země je žena oprávněna legálně ukončit svou graviditu do jejího 12. týdne. Tuto hranici stanovila medicína. Poté už má plod natolik lidské rysy, že je těžké oddiskutovat jej, jako pouhý zárodek budoucí lidské existence. Problém definice života jde dál za hranice 12. a 13. týdne těhotenství, jde i za okamžik porodu a je vlastně něčím, s čím se člověk potýká až do své smrti. Židokřesťanské náboženství hovoří o stvoření z nicoty (creatio ex nihilo), nejsou však legální potraty do 12. týdne vyjádřením stejného přesvědčení? Do 12. týdne je plod něčím tak nepatrným – je vlastně ničím, můžeme jej snad právě proto odstranit? Z ničeho nic se však po 13. týdnu stává „budoucím“ člověkem… Jak zvláštně se zde spojují svět náboženský a nenáboženský. Jenomže jde z toho strach.
Člověčenství každého z nás je kontinuálním procesem. Lidmi se nestáváme v okamžiku našeho početí, ani na hranici 12. a 13. týdne našeho prenatálního života, člověka z nás neudělá prostý fakt, že přežijeme vlastní porod. Máme celý život na to, abychom se lidmi stali. Toto určení je v nás však ukryto od počáteční nicoty až do nejzazšího konce bytí.

David Frýdl – kněz církve československé husitské, otec dvou synů.

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.