O údech a pokušeních

Nu 11,26-29
Jk 5,13-20
ev. Mk 9,38-50

B+S,

mít sůl v sobě a žít mezi sebou v pokoji, nabádá v závěru své řeči Ježíš učedníky. Jakou slanost měl na mysli a jak pochopit jeho předchozí slova o zbavení se jednotlivých tělesných částí, pokud by nás sváděly ke hříchu? Pro vykladače patří tato část evangelia mezi jednu z vůbec nejtěžších partií. Ale co teprve pro nezasvěceného posluchače – tomu se musí zákonitě jevit Ježíšova slova jako z jiného světa. A možná právě v tomto podivení se je ukryt klíč k jejich pochopení. Ježíšova slova jsou skutečně z jiného světa a jiný svět také předznamenávají. Jenom nejradikálnější proudy křesťanské tradice byly ochotny přijmout tento Ježíšův nárok v jeho doslovnosti. Různá hnutí středověkých trapistů, vypjaté asketické směry v trýznění vlastního těla viděly a snad ještě někde dodnes vidí cestu k naplnění Ježíšova nároku. Výsledkem takto pojaté zbožnosti však ponejvíce byla jen zmrzačená těla i duše jednotlivců – bizarní ukázky toho, kam až může dojít víra tvrdošíjně se bránící vyrazit na hlubinu vlastní nezajištěnosti, pochybnosti a takto obnažená se cele vydat Pánu. Ježíšova slova i v tomto případě musíme chápat v širokých souvislostech doby – času, ve kterém zazněla. Jsou radikální, naléhavá, nesnesou kompromisu. Dnes a denně se přesvědčujeme o tom, že to jsou skutečně lidské ruce, nohy, oči, pomocí kterých se člověk dopouští svých poklesků před Bohem i před lidmi. Hřích má své účinné nástroje, pomocí kterých do nás vstupuje a ovládá nás. Naše nohy nás k němu vedou, naše ruce se ho dotýkají, naše oči ho sledují. Ježíš však nenabízí laciný recept v podobě vlastního sebezmrzačení na hranici, nebo dokonce za hranicí přežití. Do Božího království se až na výjimky nepřijíždí na invalidních vozících a za ťukotu slepeckých holí. Ježíšova slova mají v jeho žácích vzbudit pocit naléhavosti. Člověk je postaven před dvojí volbu – buď se dát cestou Kristova následování, anebo se dál nechat unášet proudem tohoto světa a za účinné pomoci všech částí své tělesnosti pomalu a jistě spět ke smrti, která nemá východisko. Oko, ruka, noha, ale ani žádný jiný úd sám o sobě není nositelem ani původcem hříchu. To jenom skrze ně do nás lépe vstupuje něco, o čem jsme se předem rozhodli ve svém srdci. A Ježíš to velice dobře ví. Zbavit se ruky, kterou druhého tlučeme po hlavě, by bylo zdánlivě jednoduché řešení, bylo by to ale řešení, které neodstraňuje podstatu hříchu – ten je ukryt v hloubi nás samotných. Ruka sama o sobě je jenom výkonným nástrojem naší vlastní zloby. Když o ní přijdeme, neznamená to, že spolu s ní přicházíme i o zlobu skrytou uvnitř. Ta si stejně dříve či později najde jiné cesty, jak vyplout na povrch. Abychom byli schopni ubránit se vlastním pádům, musíme nejprve napřímit a pozměnit své vidění světa i druhých lidí. Prožít vnitřní proměnu a očištění, ucítit sami v sobě naléhavou potřebu odpuštění i vědomí vlastní nedostatečnosti. Kdo si zakládá na bezvadnosti svého zevnějšku, ať už fyzického, duševního či duchovního, je na nejlepší cestě do pekel – ta je totiž dlážděna nejenom „dobrými“ skutky, ale především zdáním lidské dokonalosti. Ježíš před narušené lidství svých žáků nastavuje ostré zrcadlo, ve kterých jsou schopni zahlédnout sami sebe. Kdo do tohoto zrcadla pohlédne, s hrůzou musí konstatovat, že jeho osobní šance na vstup do Božího království jsou mizivé. A toto zrcadlo není jenom před dvanácti jeho žáky, ale díky autorům evangelních textů doslova před každým člověkem: je přede mnou i před tebou. Vidíme se v něm v celé své „kráse“. Údy nám drží jakž takž pohromadě, očima stále ještě – i když někdy s potížemi vidíme, a do přesvědčení se jich zbavit máme hodně daleko. Kdo tedy potom vstupuje do Božího království? Lidsky viděno je Ježíšův požadavek prakticky nesplnitelný. Není přece možné úd za údem okrajovat své tělo. Ježíšova norma je záměrně nastavená až za možnou hranici splnitelnosti. Nesplnitelnost tohoto požadavku je stejně absurdní, jako by po nás Ježíš chtěl, abychom na dvě hodiny zadrželi svůj dech. Ježíš byl nejednou nazván anarchistou. Jeho slova v sobě mají významný anarchistický podtext – ten je víc než kde jinde právě v této části biblického textu obzvlášť patrný. Osvícení teologové a vykladači Ježíšova života jeho anarchismus označili za anarchismus lásky. Jeho revolta byla vedena nekonečnou Boží láskou k člověku, která překračuje všechny myslitelné i nemyslitelné lidské hranice. A jako pojem anarchismus lásky nám může napomoci k správnému pohledu na Ježíše, tak pro tuto část evangelního svědectví o Ježíšových slovech, o kterých není sebemenší důvod pochybovat, že skutečně zazněla tak, jak nám je uchoval biblický kánon, můžeme použít termín „anachronismus lásky.“ Ježíšův imperativ je v tomto případě nesplnitelný – je anachronický. Jeho smysl, pokud nepochybujeme o duševním zdraví toho, který jej pronesl, se skrývá v uvědomění si, že z vlastních sil nikdy nebudeme moci dostát Ježíšovým požadavkům. Jsou nárokem z jiného světa a k tomuto světu odkazují. Podobně, jako když se učedníci Ježíše otevřeně ptají, kdo může být spasen a on odpovídá, že co je nemožné u lidí, je možné u Boha. Nic než nekonečná Boží milost může jednou narovnat všechny naše životní nedostatky. Své hříchem zaujaté údy si ponecháváme proto, že za nás byly zlámány a na kříž přibity údy nejsvětější. Ježíš o své tělo přichází, abychom my díky jemu to svoje vlastní opět získali. Slanost, k níž Ježíš své žáky vybízí, je slaností, kterou byly prosolovány oběti přinášené Bohu. Sůl je v tomto případě metaforou Kristovy přítomnosti v životě jeho věrných. Jenom ta vede ku pokoji s druhými lidmi, jenom ta je schopná Bohu předložit oběť, o kterou by stál.

Amen.

Kázání 19.10.2003 o XIX. neděli po svatém Duchu v Husově sboru ve Vršovicích.