Advent je tu!

Mal 3,1-4
Fp 1,3-11
ev. Lk 3,1-14

B+S,

jako byl Jonáš kdysi dávno posílán Hospodinem do Ninive tak, že se k němu stalo Boží slovo, stejně byl Bohem vybrán další z jeho proroků Jan Křtitel. I k němu se Boží slovo přihodilo – stalo se skutečností. O vnitřních zápasech s jeho přijetím u Jana Křtitele nevíme – ne snad, že by žádné nebyly, ale proto, že nám o nich bibličtí autoři zapomněli říct. Jan Křtitel je postaven do nové situace. Má se stát tím, který ohlašuje bezprostřední příchod – uskutečnění velikých věcí. Slovo, které v něm působí, jej nutí radikálně změnit svůj životní styl. Svoji poustevnu uprostřed pouště zanechává prázdnou a odchází, aby v širokém okolí řeky Jordánu oznamoval věci, které mu svěřil Bůh. Jan Křtitel je prototypem člověka, který je ve své víře pevně zakotven. Jeho hodnotový systém je významnou měrou utvářen a formován duchovním směrem. Není běžným světoobčanem který by bezstarostně přijímal všechno, co soudobá společnost nabízí. Pro svojí duchovní koncentraci volí cestu úniku ze světa – do samoty pouště, kde nachází dostatek času k rozjímání a modlitbám. Jan Křtitel je člověkem kontemplace, meditativního rozjímání, které se nesnese s ruchem okolního světa. Tomu podřizuje veškerou svou existenci. K jídlu přijímá jenom to, co nabízí poušť, stejně tak ošacení podřizuje podmínkám, ve kterých se nachází. V samotě pouště v něm dozrává ovoce Božího ducha. Stává se k němu Boží slovo, které ho donutí okamžitě vstát a vydat se na cestu svědecké služby. Už žádná samota, vnitřní rozjímání doprovázené takřka neustálým půstem. Jan Křtitel se stává připravovatelem mesiášských cest. Za ním přichází někdo daleko mocnější. A jsem přesvědčen o tom, že i v tomto případě se uplatnil stejný motiv, doprovázející všechna prorocká zavolání i každou událost, při které se v nás stává Boží slovo skutečností: změna. Jan je donucen Hospodinem opustit poklid své pouště, která je vzhledem k hloubce jeho víry rajskou zahradou v níž se mohl těšit z neustálé Boží blízkosti. Bere na sebe úkol, o jehož závažnosti možná tuší, že se jednou stane tím, co jej bezezbytku pohltí. O prorocích bylo mnohokrát pověděno, že svojí řeč sdělují ve vytržení. I Janovo vystoupení bývá často zařazováno do této kategorie. Tím vytržením bývá povětšinou myšlen změněný stav vědomí, ve kterém člověk svůj projev a své chování podřizuje hnutím, která objevil nikoliv ve své racionální – vědomé mysli, ale naopak v podvědomí a nevědomí. Na lidi mluvící „u vytržení“ bývá tak mnohokrát pohlíženo – a nutno říci, že v mnoha případech oprávněně, jako na případy psychiatrické. Nikoliv však na Jana Křtitele. Jeho vytržení bylo realitou víry, kterou v něm probudilo působení Božího slova. Toto slovo se stalo skutečností, která jej následně vytrhla z rámce světa, ve kterém vězel. Jeho prorocká řeč u vytržení vytrhávala řečiště času kolem něj z jeho vymletých kolejí. Byla mocným apelem pro každého, kdo měl možnost Janovo vystoupení zaslechnout. Jan Křtitel nepostrádal nutné prorocké charisma. Svým zevnějškem budil zdání výjimečnosti, jeho sdělení byla většinou posluchačů vnímána jako slova zásadní povahy. Janova zvěst je postavena na naléhavosti přesvědčení, že čas je blízko svému naplnění. Kolikrát jsme v pokušení svůj čas zachytit, zpomalit jeho tempo. Na jedné straně máme na mnoho věcí dost času, na straně druhé zůstávají ty, na něž už čas nezbyl – to, co jsme promeškali. Jan hovoří o tom, že Boží čas je blízko. Nachylování času bývá velmi často doprovázeno znatelnou nervozitou. Jsme si vědomi, že času kvapem ubývá, o to víc se jej snažíme dohnat. A může se jednat o maličkosti, při kterých stíháme splnění konkrétního cíle, který jsem si předsevzali nebo nám byl uložen, ale může se jednat i o celkovou životní bilanci v čase, o kterém tušíme, že jeho limit se dovrší v blízké budoucnosti. Janem ohlašovaný čas Boží byl v té době na dosah ruky. Ne někdy v daleké budoucnosti – jednou nejspíš po mnohých a mnohých pokoleních. Jan se od svých velikých biblických prorockých předchůdců lišil především tím, že horizont časových naplnění jeho proroctví byl v aktuální přítomnosti. Už když své proroctví o příchodu Božího času říkal, ten, kterého ohlašoval byl uprostřed shromážděného zástupu. V adventu jsme znovu upomínáni na to, že čas je blízko – tím blízkým je čas Božího navštívení. Ne až jednou – po mnoha a mnoha letech. Až tehdy, kdy svůj život odžiju ve vírech světa kolem mně: teď nastává čas Božího navštívení. Jan Křtitel ve své zvěsti navázal na slova Malachiášova proroctví o tom, který nenadále vstoupí do svého chrámu a postaví se doprostřed zástupu těch, kteří na něho čekají. Kéž by se adventní janovská naléhavost přelila do nás samotných – čekajících na Krista. Druhý Kristův příchod znamená, že jsem schopni do své aktuální přítomnosti vpustit toho, který je jeho Pánem. Postavit se pod Boží nárok při vědomí, že ten, který přichází bude jako oheň taviče a jako louh těch, kteří bělí plátno. V takovém žáru mají blednout marnosti našich časových zastavení – všechno to, čemu svůj čas mnohokrát zbytečně a marně věnujeme. Tím správným adventním postojem je pokání – lítost nad časem promarněným, který se ale může stát časem proměněným v Boží blízkosti. Kontrast mezi časem promarněným a proměněným je tou nejdůležitější adventní výzvou, o které bych si tolik přál, aby byla naší bezprostřední, stále znova prožívanou zkušeností víry. Vždyť očekáváme, že budeme patřit Hospodinu a spravedlivě jemu přinášet obětní dary.

Amen.

Kázání o II. neděli adventní 7. prosince 2003 v Husově sboru ve Vršovicích.

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.