Máří Magdaléna!

Ž 78,3-7
Ř 1,16-17
ev. Mk 14,3-9

B+S,

přiznám se, že už mě ten Ježíšek moc nebaví. Jako dítě jsem ho měl docela rád. Jevil se mi jako postava navýsost tajemná, přeborník v kouzlení a především v distribuci vánočních dárků. Jen si to považte: tolik milionů dětí stihne navštívit během jediného večera, u každého se zastaví, něco přinese a honem zase letí, aby ho snad někdo nezahlédnul. K tomu všemu si ještě stihne poležet v betlémském chlévě, přijme dary od tří králů, poslechne si pastýřské koledy a nechá se obšťastnit oslíkem a volkem dýchajícími za krk. Kdo jiný by mohl zvládnout tolik podivuhodných činností během jediného večera, nežli Ježíšek? I Santa Klaus s Dědou Mrázem jsou v tomto ohledu na Ježíška krátcí. V postupujícím běhu života jsem poznal, že vánoční scéna spokojeného Ježíška choulícího se v jesličkách betlémské stáje je ve skutečnosti jedním velkým barvotiskem, tedy kýčem, který sice nepřestane dojímat a brát za srdce, ale který po zbytek roku raději odklidíme do skříně – aby v ní zase počkal do příštích vánoc a nekazil nám během té doby náš dobrý vkus. Zmíněný Santa Klaus na tom není o nic lépe. Jeho vizuální podoba byla záměrně stvořena proto, aby oděn ve firemních barvách zvyšoval zimní obrat Coca-coly. Před Ježíškem měly až donedávna mamutí koncerny určitý respekt a alespoň se ho nesnažily nijak zobrazovat ve svých reklamách. A tak zůstalo jenom u marného volání: Go, Ježíšku, go a naděl nám co nejvíce mobilních telefonů. Do času vánočního se nám vkradl zpočátku nenápadný, dnes však globalizačními trendy a všudypřítomnou reklamou podporovaný a tudíž nepřehlédnutelný kýč. Jako všechny kýče, i ten vánoční, nemíní nijak působit na naší oblast myšlenkovou a už vůbec ne duchovní. Jeho prvořadným cílem nejsou naše duše, nýbrž peněženky. Pro krátký pocit pouhého zdání že jsme si o vánocích „tak nějak blíž“ jsme ochotní ulehčovat svým bankovním kontům v celostátním měřítku o řádově miliardy korun. Ale pozor, kritika není na místě. Vždyť právě tím, že nakupujeme, přispíváme k ekonomickému růstu a stabilitě a to nejenom naší země, ale i zemí daleko od nás. Nakupováním zajišťujeme odbyt, pracovní příležitosti, s každým zakoupeným zbožím financujeme nejenom nadnárodní korporace, ale i třeba jediného člověka, který se podílel na jeho výrobě. Ekonomové dokazují, že právě to může být účinnou cestou k tomu, aby se napříště už žádné dítě nemuselo rodit v chlévě pro dobytek. Vánoce, poté, co v dějinách ztratily svůj význam připomínky zimního slunovratu, dostaly díky křesťanské církvi novou náplň, která se dá shrnout do jediného slova: Vykoupení. Nedejme se však mýlit, nejde o vykoupení masných a jiných krámů ve smyslu vykupování, třebaže to v dnešní nadprodukci ani náznakem nehrozí. Vykoupením je myšlen pohyb od Boha směrem k člověku pro jeho záchranu. V centru vánoc je tedy skutečně proces dávání. Právě tento moment je společnou rovinou vánoc pochopených na bázi komerce a těch, které si zachovávají svůj duchovní význam. O vánocích dávám, abych dostal – to je jeden ze společných předpokladů na kterém se myslím shodneme, ať jsme či nejsme věřícími. Rozdíl zůstává v tom, že pro nevěřícího je tato výměna pouze v rovině lidské horizontály, tj.: já dávám tobě, ty dáváš mně. Můžeme říci: funkční model ekonomických vztahů: něco za něco. Ve víře se k této horizontále přidává Boží vertikála. Tím, který dává jako první je Bůh. Z jeho milosti je člověk obdarován, vykoupen, tj. je za něho z těch nejvyšších míst zaplaceno výkupné. S vědomím tohoto největšího obdarování a vykoupení je člověk schopen uvědomit si i novou rovinu vztahu: dostal jsem, abych dával. A tento proces má být u toho, který uvěřil v Krista nevratný. Chci říci, že jedině ve víře, tak jak o ní hovořil Ježíšek poté, co se naučil mluvit, má být člověk schopen nic za své dávání nečekat nazpátek. Tak chápu vánoční termín Vykoupení: člověku je pro nic a za nic dáno a z tohoto obdarování má rozdávat dál. Na principu „pošli to dál“ není postavena jenom dětská hra na tichou poštu. Stojí na něm i Ježíškovo nové náboženství, které vnesl do světa, ve kterém se lidé ve své většině klaněli slunci, měsíci, hvězdám i kamenům. Ježíškovo „pošli to dál“ znamená, že to, co jsem dostal, předávám druhým bez očekávání, že za to něco dostanu. A jak s tím souvisí příběh Marie Magdalény, která přišla za Ježíšem s nádobkou vonného nardu? Zvolil jsem ten příběh o setkání Ježíše s ženou hříšnicí záměrně jsa unaven z toho kázat každý rok o půlnoční buď na zprávu evangelisty Matouše nebo Lukáše o Ježíšově narození. Pokud v někom evangelní líčení Ježíšova narození může budit zdání kýče, potom v setkání Ježíše s Máří Magdalénou nacházím důkaz toho, že křesťanství není náboženstvím kýče. Magdaléna přichází za Ježíšem, aby poklekla u jeho nohou a rozlila na jeho těle vzácný nardový olej. Nádoba s nardem, kterou Magdaléna přináší, má nesmírnou cenu. Představuje obrovský majetek, možná největší, jaký ta žena má. Přesto jí neváhá rozbít a její obsah vetřít do Kristova těla. Magdaléna ve svém životě pocítila, jaké to je, být obdarován Kristem. Takové míře obdarování se žádný lidský dar nevyrovná. Ve srovnáním s ním cítíme vlastní životní devalvaci. Proto klesá Máří u nohou Krista, kterému stejně jako vzácný nard, přináší svojí vlastní duši. Podobnou magdalénskou míru obdarování bych přál každému z nás.

Amen.

Kázání o Půlnoční 24.12.2003 v Husově sboru ve Vršovicích.