Následování Krista

2Kr 19,19-21
Ga 5, 16-25
ev. Lk 9,57-62

B+S,

hlavním motivem biblického textu ze závěru deváté kapitoly Lukášova evangelia je téma následování. Podle tradice postupně za Ježíšem přišli tři lidé, kteří mu sdělili své rozhodnutí následovat ho. Obecně se má za to, že všichni byli odmítnuti, ačkoliv o tom evangelista nevypovídá ani slovo. Ježíšovy odpovědi jsou radikálnímy požadavky v ostrém kontrastu s počátečním odhodláním tří jedinců jít za Ježíšem. V kontextu dnešní doby je původní Ježíšův radikalismus ještě umocněn. V prvním případě na výzvu kohosi, který mu sdělil, že jej bude následovat Ježíš odpovídá: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“ Je to konstatování Ježíšovy pozemské reality, která se musela obejít bez zázemí rodiny, domova, místa, kde by člověk mohl odpočinout, ukrýt se před bouří či zmatky světa. Použitý termín Syn člověka odkazuje jednak k budoucímu Ježíšovu oslavení, kdy po svém vzkříšení a mezidobí, ve kterém dojdou dějiny světa svého naplnění, se Kristus znovu vrátí na tento svět v Boží slávě, ale zároveň je připomenut i přítomnostní rozměr jeho životní pouti, která je cestou neustálého ponížení a strádání. Lišky i ptáci mají svá doupata a hnízda – svůj domov, kam se mohou vrátit, Ježíš nikde ve světě takový domov nemá: vyšel od Otce a k němu se opět vrací. Jeho domov je za hranicí tohoto světa. V rovině lidské je Ježíšovo slovo výzvou zcela konkrétnímu jedinci k bezdomovectví. Pokud ho bude chtít následovat, bude muset zvolit tuto životní alternativu. Nemá cenu snažit se převádět tuto situaci jako modelovou do naší současnosti. Při pohledu na desítky a stovky bezdomovců které potkáváme by snad mohlo být lákavé uvěřit tomu, že se všichni ti bezprizorní lidé rozhodli následovat Krista v tomto radikálním požadavku, ale nepodléhejme ani ve snu klamavým iluzím. Ježíšovo slovo bylo konkrétní výzvou konkrétnímu člověku. V podmínkách několika měsíců křesťanské „prehistorie“ – tedy limitovaného času, kdy Ježíš spolu s učedníky chodil po Judské zemi, skutečně znamenalo následování Krista vzdát se jakéhokoliv nároku na pohodlí domova. Učedníci svého Mistra všude doprovázeli doslova na každém kroku. Sdíleli s ním tedy i jeho fyziologické potřeby, kde a co budou jíst, kde budou spát, kam půjdou – to vše v otevřené krajině polí, měst a vesnic, neustále na cestě. Následování Krista tehdy a nyní má zcela jiný charakter. Soudobé křesťanství zná výsadu domovského prostředí. To není něco, co se má stavět do cesty naší víry, ale naopak ústřední bod, ze kterého naše svědecká služba vychází navenek. V našich rodinách – s těmi, kteří nám stojí nejblíž máme sdílet svojí víru, umět jí předávat druhým, podávat o ní dobré svědectví. Domov je naším zázemím i bezpečným místem, kde bychom měli zůstávat sami sebou. Nic z toho skuteční bezdomovci nemohou zažívat. I proto jenom málokdo z nich nalézá pochopení svého lidského osudu v pohledu uvědomělé a aktivně prožívané křesťanské víry. Ze skutečných současných bezdomovců pro Krista mě snad napadají jenom misionáři v odlehlých částech světa, kteří podobně jako první apoštolové, obcházejí lidské osady a příbytky, aby zde vydávali často jako první svědectví o Ježíši Kristu. Druhá Ježíšova výzva na adresu člověka, který projevil zájem o následování je ještě o poznání radikálnější, nežli předchozí. Její převoditelnost do současných poměrů je také obtížná. Člověk se Ježíšovi svěřuje s tím, že mu zemřel otec. Chce ho tedy pochovat a v duchu nejenom tehdejší doby, prokázat tak zákonnou úctu ke svým rodičům. „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé, ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží…“ odpovídá Ježíš. Toto Ježíšovo slovo spadá do stejné kategorie, jako výzva k nastavení druhé tváře, milování nepřátel a těch, kteří nás utlačují. Je to slovo vyhraněného radikalismu, který nesnese žádnou formu ústupku. Přijmout jej však můžeme jenom z úst Krista jako vítěze nad smrtí. Tedy zase žádný model a předobraz reálných situací a současných mezilidských vztahů. Zde obsažený Kristův imperativ můžeme nahlédnout jako zkušenost víry, ve které se člověk bezvýhradně přesvědčil o Ježíšově absolutním nároku. Je to zároveň jakési temné mikropodobenství ve výrokové historii. Ježíš říká: „…nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé.“ Ve skutečnosti Ježíš vyzdvihuje jako nejvyšší normu Boží království. Tváří v tvář této absolutní realitě nic jiného nemůže obstát. Smrt, která není pochopená v duchovním pohledu nás může jenom od této reality odvádět do podružných smutečních procesů a ceremonií, které jsou bolestné, smutné, ale v posledku bezcílné pro toho, kdo chce jít cestou Božího království. Jinak řečeno: smrt se jeví ve srovnání s Božím královstvím jako podružná epizoda. Je jistě strašlivou, nevýslovně smutnou záležitostí, odvěkým lidským nepřítelem, ale na cestě následování nemá poslední slovo. A do třetice Ježíš říká, že nikdo, kdo se s rukou na pluhu ohlíží zpět, není způsobilý pro Boží království. Ohlížet se při orbě zpět znamená nevnímat cestu před sebou. Člověk je namísto správným směrem své cesty zaujat tím, co je za ním či okolo. Jenom jakoby po očku sleduje cíl, o kterém si myslí, že ho má na dosah ruky. S Božím královstvím se to má jinak. Abychom ho dosáhli, musí se stát naší životní prioritou. Ne co bylo, co se stalo nebo nestalo, co je, ale to co bude, a to, co můžeme z Božích rukou dostat. Následování Krista nespočívá v jeho nápodobě ani v aplikaci jakýchsi modelových, předem načrtnutých biblických situací. Je každodenní novou a novou zkušeností ve vztahu mezi člověkem a Bohem, je to zkušenost víry na cestě do Božího království.

Amen.

Kázání o VI. neděli po svatém Duchu 11.4.2004 v Husově sboru ve Vršovicích.

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.