Farizeus a celník

Jl 2, 12-13
2Tm 3, 1-14
ev. Lk 18,9-14

B+S,

farizeus a celník představují dva modelové typy lidí, kteří žijí s vědomím Božího nároku na ně. Spojuje je víra ve stejného Boha, svojí zbožnost praktikují na stejném místě – v chrámě, oba jsou patrně zvyklí na pravidelný duchovní a s tím spojený modlitební život. Oba jistě svojí víru intenzivně prožívají a má tedy i dopad do jejich praktického života. A přesto, i když se ti dva setkávají v jednu chvíli a na jednom místě za stejným účelem – přišli se postavit před Hospodina, jejich světy, i jejich postoje jsou diametrálně odlišné. V podobenství má jeden vymezen roli farizea a druhý celníka. Jinak řečeno v souvislostech tehdejšího židovského světa: jeden je prototypem zbožnosti, ctnosti a věrnosti Božímu zákonu, druhý jeho pravým opakem: zloděj, bezbožník, kolaborant. Kolikrát se na stránkách bible rozehrává obdobná partie? Kolikrát jsou konfrontovány jeden s druhým tak odlišné lidské a společenské typy? I teď je tomu stejně. Posluchačům podobenství jsou rozdány karty, o kterých se domnívají, že dopředu znají jejich hodnotu. Plus a mínus je přeci tak transparentní. Nakonec je však stejně všechno obráceně. Farizeus jde doprostřed chrámu – staví se před oltář zápalných obětí a v tradičním židovském modlitebním postoji otevírá své srdce Bohu. To, co mu říká, ho nijak neusvědčuje z povrchnosti duchovního života. Připomíná hodnoty, které jsou bezesporu cenné a mají svojí vážnost v Božích i lidských očích: postí se dvakrát za týden, dává desátek ze všeho, co získává. Možná jsme to podobenství už slyšeli tolikrát, nebo jsme nad ním příliš nepřemýšleli, že si ani neuvědomujeme, o jak závažné a náročné věci u farizea šlo. Zákon ukládal povinnost půstu jednou za rok, on se však postí dvakrát za týden. Míru tak překračuje více než stonásobně. Naprostá zdrženlivost od jídla v pravidelném cyklu dvakrát za týden svědčí o veliké míře osobní ukázněnosti, vůle a schopnosti sebeovládání, kterou tento muž měl. Dvakrát za týden se vzdává pokrmů, aby si během svého hladovění připomínal toho, který veškerý pokrm dává. Je lehké shodit jeho počínání slovy o laciném gestu, ve kterém si člověk ve své zpupnosti dokazuje před Hospodinem, co všechno dokáže! Ale schválně si to zkuste: ne jednou za rok, ale dvakrát do týdne a stále měsíc co měsíc! Jenom pomyšlení na to ve mně vzbuzuje respekt. A další věc, kterou farizeus dělá, je odevzdávání desátku z veškerého příjmu! Opět překročení míry v počtu nevídaném. Vždyť přece stačilo odevzdávat podle Zákona desátek z výnosu své setby – tedy z obilí, moštu a čerstvého oleje – nadto ještě prvorozené ze svých stád, ale víc už nic. Po odečtení nutných daní všechno ostatní zůstává v náš prospěch. Farizeus však míru jedné desetiny uplatňuje na veškeré své zisky. Každá hodnota jím získaná z jedné desetiny náleží Bohu, ať už vznikla na poli, chovem, obchodem či darem. Převedeno do našich aktuálních situací, opět se jedná o těžko představitelné chování. Většinou dáváme z toho co nám zbývá. Tedy mizivé procento odečítáme z čistého zisku. Ne tak farizeus – ten dává desátý díl z každého hrubého zisku. Zas a znova ze všeho co má. Tak se nechová člověk slabé a liknavé víry. Tváří v tvář našim situacím uznávám, že se tak nechovám ani já, a myslím, že ani žádný z nás. Desátek ze všeho, co nám projde pod rukama je dnes nad hranici možností našeho chápání. Pro farizea se však jedná o naprosto přirozenou situaci. Jaký to musel být objem hodnot, které mu procházely pod rukama a on je naprosto samozřejmě, málem jako průběhové položky, odevzdával Bohu? V případě farizea šlo o veliké bohatství, kterého se z duchovních pohnutek a příčin vzdával. Mít jenom pár takových farizeů u nás ve sboru, dávno bychom si přestali dělat starost s ekonomickým zajištěním církve. Dnes a denně by k nám plynuly hodnoty, který by stejně jako desátky od farizea sloužily k bohulibým účelům.

A podívejme se nyní lépe i na celníka. Ten v chrámu stojí vzadu, bojí se vystoupit do popředí, protože ho trápí sžíravý pocit viny. Tam vpředu stojí farizeus a možná je pro něj vzorem duchovní dokonalosti a výjimečným příkladem obětavosti. On jako celník jistě nedává desetinu z příjmů Bohu. Celníci byli zaprodanci římské moci. Pro císaře vybírali daně, své bližní šidili s vědomím, že co vyberou navíc, mohou si nechat pro svojí potřebu. Jejich povolání bylo postaveno na kolaboraci, korupci a na lži. Byli poskvrnou svého lidu a zbožní Židé s nimi po právu nechtěli mít nic společného. Tento tedy stojí vzadu, bije se v prsa a neodvažuje se ani zvednout oči k nebi: „Bože, slituj se nade mnou hříšným…“ nic víc, pořád dokola a je to on, který z chrámu odchází ospravedlněn. Chybou farizea bylo, že podlehl dojmu, že Bohu už odevzdal všechno co mohl a svojí záchranu si vyplatil. Že udělal s Pánem Bohem dobrý obchod. Dal mu svojí vřelou zbožnost, své bohulibé skutky a vlastně přišel do chrámu jenom složit šek. Oproti tomu celník nemá nic, nežli své hříchy, pocit nezměrné viny a prosí o to, aby Bůh jeho dluhy zaplatil za něj. Proto je celník vyslyšen a farizeus musí ke své záchraně ještě dojít dlouhý kus cesty. Na obou mužích můžeme najít inspirativní momenty, které by stálo za to, alespoň v náznacích se pokusit uplatnit ve svém životě. U farizea jeho odhodlání odevzdat Bohu to, co mu náleží a ještě mnohem víc; u celníka vědomí, že vposledku nemám nic, čím bych se mohl před Bohem vykázat. Tím nejcennějším potom zůstává prosté vyznání: „Bože, smiluj se nade mnou hříšným…“

Amen.

Kázání o XXIII. neděli po svatém Duchu 7. listopadu 2004 v Husově sboru ve Vršovicích.

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.