Cestou přímou – promluva na Komponovaném večeru o spirituálu a gospelu 8.4.2011

Jr 31, 9
Do názvu tohoto večera jsem vložil právě řečené biblické slovo z proroka Jeremiáše, 31. kapitoly, kde autor říká: „Dovedu je k potokům, jež mají vodu, cestou přímou na níž neklopýtnou…“ Hudební žánr spirituálu a následného gospelu ve mně evokuje myšlenku cesty, putování, které se tak často objevuje v textech těchto písní. Kdo by neznal v českém prostředí Spirituál Kvintetem proslavené písně jako Starý příběh, kde klasický nápěv je otextován: „Řek Mojžíš jednou lidu svému přišel čas, dnes v noci tiše vytratí se každý z nás… Já říkám rovnou, každý ať s tím počítá, že naše cesta ke štěstí je trnitá…“ Nebo píseň Steal Away v českém překladu: „Půjdu já, půjdu já tam domů.“ Spirituály jsou plné výzev: „Vstaň, jdi, překroč, přejdi.“ Vzpomeňme i na patrně nejznámější We shall over come – „Jednou budem dál.“ Řečeno slovem básníka: spirituál je píseň těhotná cestou. Kdo se nechá vést jejím nápěvem a slovy je jednou a vlastně i druhou nohou nakročený k cestě z tady a teď k tam v budoucnu, kde nebude bolest, příkoří, nesvoboda, řečeno jazykem bible: „kde nebude nářku, ani bolesti, neboť co bylo pominulo…“ Spirituály jsou nejenom písně o svobodě, jak zní další podtitul našeho večera, ale především písně o naději, naději, která nekončí pozemskou cestou a životním plahočením, ale má své vyústění do věčné Boží přítomnosti. Spirituál není klasickou náboženskou písní, protože ve své původní podobě nevzniká na půdě církve ani nebyl zamýšlen jako chrámový zpěv. A že je spirituál písní naděje na cestě dokládá i jeho dějinná cesta do církve. Spirituál totiž do církve došel až posléze. Poté, co se přesunul z míst, jakými byly plantáže amerického jihu, vězeňské cely pro uprchlé otroky, nebo pracovní tábory, ve kterých museli trestanci vykonávat těžké fyzické práce a všude tam jim zpěv – píseň, často na jednoduchou, lidově utvořenou melodii pomáhala nést tíhu dne. Do nápěvu a slov těchto písní ukládali jejich neznámí autoři a stejně tak nám dnes již neznámí interpreti své tužby, očekávání, naději, víru, lásku k Bohu, k lidem a k životu. Spirituál má i svoji rovinu bolestnou, není však v žádném případě tesknou písní. V něm obsažená víra nabízí východisko – ukazuje k cíli cesty – tam za Jordánem, řekou jejímž překročením se před člověkem otevírá nová existence. Jak už jsem říkal, spirituál došel do církve až později, šel ruku v ruce se svobodou těch, kteří ho zpívali. Až potom objevila církev bohatství v něm obsažené, když byla schopna s jeho nositeli tvořit skutečné společenství s vědomím rovnosti a sounáležitosti. Jeden z mých nejintenzivnějších životních prožitků spojených se spirituálem – písní amerických černochů je moment, který jsem před lety prožil na přístavním molu v brazilském Salvadoru v Jižní Americe. Byli jsme v přístavu, kam před staletími po týdnech plavby připlouvaly lodě z africké strany Atlantiku, aby vyložily svůj smutný náklad: zajaté africké obyvatele, z nichž sotva jedna třetina přežila útrapy několik týdnů dlouhé cesty v podpalubí lodi plující z Afriky do Ameriky. První kroky těch, kteří přežili, vedli do kostela, přesněji řečeno většinou před jeho průčelí, protože zajatých otroků bylo tolik, že všichni by se do chrámu ani nevešli. Z kostelního ochozu byli hromadně křesťanskými kněžími pokřtěni politím vody, aby byli následně na trzích s lidmi prodáni křesťanským majitelům zemědělské půdy a plantáží. Ti totiž měli nedůvěru k pohanům a dávali přednost otrokům křesťanského vyznání. Náboženství se tak stávalo nástrojem represe a vina těch, kteří se toho dopouštěli je neoddiskutovatelná, ale i neomluvitelná. Dodnes je v Salvadoru k vidění molo, kam tyto lodě připlouvaly i kostel, který byl toho dějištěm. Na paměť těchto událostí jsme se tam sešli v ekumenickém společenství, abychom se jako církev modlili, doznali vinu i prosili za odpuštění. A nejsilnějším zážitkem pak pro mě bylo vidět, jak jeden z černých bratří vystoupil a nezaměnitelným způsobem – vlastním pouze černochům, zazpíval známý spirituál – Oh freedom – Tvá svoboda, tvá svoboda, tvá svoboda nade mnou. I kdybych byl otrokem, chci být pohřben v hrobě svém, půjdu k Pánu, kde budu svoboden.

Toto všechno a ještě mnohem víc se ukrývá v písních, které nazýváme spirituály. Nejsou lacinými popěvky vznikajícími na zakázku, z komerčního či jiného kalkulu, třebaže i svět zábavního průmyslu má tendenci se jich často a rád zmocňovat. Jsou písněmi, které odrážejí hlubokou životní – často tragickou zkušenost, která je však proměňována z pohledu víry. Je dalším z paradoxů křesťanství, že ti, kteří s ním byli ve své většině tak hrůzostrašným zážitkem seznamováni, se posléze stali jeho vroucími a oddanými nositeli. I to je pro mě znamením toho, že Kristus v něm zvěstovaný a přítomný, nemůže být přehlušen ani umenšen sebehorší životní praxí. Že je to On, který přemáhá zlo a má moc proměnit každého člověka. I proto jsem za základ své úvahy na téma „Spirituály – písně o svobodě“ vybral slovo starozákonního proroka Jeremiáše: nejprve totiž hovoří o pláči, o prosbách o smilování, které přinášejí ti, kteří jsou zajatí, ztrápení a nesvobodní. Bůh ale právě jim zaslibuje, že bude tím, který je jednou dovede k potokům plným vody, že bude tím, který je povede cestou přímou, na níž neklopýtnou.“

Amen

Promluva na večeru se souborem Dreif ze Švýcarska v Divadle MANA v Husově sboru ve Vršovicích 8. dubna 2011.