Kázání 14.5.2017 – Já jsem ta cesta…

Sk 7, 55-60
1Pt 2, 1-10
ev. Jn 14, 1-14

Šel  jsem v tomto týdnu po hřbitově, kde na jeho centrálním kříži uprostřed byl uveden citát z Janova evangelia 14. kapitoly, 6. verš: „Já jsem ta cesta, pravda i život.“ Přišly mi na mysl dva pohledy na to samé: kříž uprostřed hřbitova, na něm mrtvý Ježíš, který říká: „Já jsem ta cesta, pravda i život.“ Někdo si pomyslí: mrtvý hlásá živým, že je životem, ale přitom sám je mrtvý – takový je pohled nevíry. Kříž je v tomto pohledu tísnivou připomínkou vlastní konečnosti, omezenosti života, tragédií, která se dříve nebo později stane každému z nás. Kolik kritických slov už v tomto duchu bylo křesťanství adresováno, že je kultem smrti, že se člověka snaží zahnat do kouta v tom nejcitlivějším, co se nás může dotknout, a tím je smrt, jako jediná jistota života. Druhý pohled, pohled víry je zcela opačný: živý hlásá mrtvým, tedy těm, kteří dříve nebo později budou, nebo už jsou mrtví, že On sám je životem, tím, který jediný je živým, protože je pramenem života. Vnímáte ten diametrální rozdíl na jedno a to samé? Obyčejný kříž. Může stát uprostřed rozlehlého hřbitova, můžeme na něj narazit u cesty vedoucí lánem obilí, může se lesknout v záři poledního slunce na věži katedrály, můžeme ho najít na smutečním oznámení nebo kdekoliv jinde. S čím svůj pohled na kříž upínáme? Je pro nás znamením smrti, nebo znamením života? Plusem nebo mínusem? Plusem je tehdy, je-li i náš pohled na kříž kladný. Takové je přesvědčení, že křížem člověk získává, že život nemusí být jenom prostým součtem ztrát, na jehož konci zůstává nulová bilance, tedy nic, ale naopak, že život člověka je součástí bilance kladné, ať už předchozí ztráty byly jakkoliv veliké. To je pohled víry, která rozpoznává v kříži klad, plus, navýšení, že nám bude, nebo může být, přidáno. Nevíra nahlíží na kříž negativně. Ač tvarem je plus, říká nevíra, je kříž jedno velké mínus. Znamená ztrátu: tu největší, kterou člověk během života odepíše, samotný život když o něho přichází. Smrt je nevíře jednoznačným mínusem, odpisem veškerých předchozích investic: a že jich je život plný od začátku do konce. Kolik námahy, kolik úsilí, odříkání na straně vlastní i druhých, aby se život rozvinul? Všechny tyto investice budou jednou ze dne na den odepsány tak, že umřeme. Proč si to ještě připomínat, říká nevíra, proč se trýznit pohledem na mrtvé tělo, jitřit rány zobrazováním křížů, které přece byly popravčími nástroji, podobně jako šibenice nebo gilotina? Proto, odpovídá víra, co řekl ten, kterého na kříž přibili: „Já jsem ta cesta, pravda i život.“ Někdy lidé kladou nám křesťanům otázku: jaká je ta vaše cesta víry? Co je tím specifickým na křesťanství, v čem spočívá a jaká je cesta křesťanského náboženství? Zpravidla na takové dotazy odpovídáme výčtem pravidel, postulátů víry, méně tím, co jsem viděl napsáno na hřbitovním kříži: „Já jsem ta cesta, pravda i život.“ Ježíš neukazuje nějakou novou, originální cestu k Bohu. Ani neříká: „toto všechno dodržujte a cestu k Bohu máte otevřenou.“ Neukazuje různé cesty, o kterých by podával různé reference. Říká: „Já sám jsem tou cestou, já jsem tou pravdou, já jsem tím životem.“ A dodává ke své výpovědi i druhou část, které rozumíme ještě o poznání méně, nežli té první: „Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ Dokonce ten dovětek zpravidla nebývá uváděn na hřbitovních, ani jiných křížích. Dílem proto, že by se to tam celé nemuselo pohodlně vejít, ale víc myslím že v obavě z toho, abychom se tak radikální výpovědí někoho nedotkli. „Jak NIKDO nepřichází k Otci, než skrze mě?“ diví se lidé: „To jako že Ukřižovaný má monopol rozhodovat o tom, kdo dojde nebo nedojde k Bohu?“ A ihned vyjmenovávají zástupy vyznavačů jiných věrouk, duchovní tradic a proudů. Co všichni židé, muslimové, hinduisté, animisté, agnostici, ti, kteří nevěří ničemu a nikomu a ti, kteří věří všemu a každému, jenom ten Kristus se jim tam jaksi nevejde, ti že k Bohu nedojdou, protože nepotkali Ježíše? Nepleťme si však duchovní ani jiné cesty s Tím, který sám je cestou. Kristus ta slova říká jako vrcholnou výpověď o sobě: „Já JSEM ta cesta, pravda i život.“ Řecké výroky ego eimi – já jsem, obsažené v Janově evangeliu, jsou vyřčené se stejnou autoritou, jako když Bůh hovoří s Mojžíšem, který se ho ptá na jeho jméno: „Jsem, který jsem,“ odpovídá Bůh, nebo chcete-li: „Budu, který budu.“ „Byl jsem, kterým jsem byl.“ Když Kristus sám sebe označuje za cestu k Bohu, nepředstavujme si naivně jako děti, že chytnout se Ježíše je jako nastoupit do vláčku, který nás bezpečně doveze k Bohu. Jestliže však máte takovou víru, držte se ji, vždyť o tom tak zpívá i známý spirituál Vozíčku, ke mně leť, já tomu ale rozumím jinak, ne že MY se chytneme, MY nastoupíme, ale že ON chytne nás, ON nás protlačí uchem jehly, které svými proporcemi mnohanásobně překračujeme, a náš rozum a naše chtění na to zkrátka nestačí, (jak nás Bůh uchem jehly protlačí, jak zpívá Sváťa Karásek). V takové víře byla a je ostatně stavěna většina křížů, včetně těch hřbitovních, nejenom aby náhodné poutníky upozorňovaly na eventualitu největšího životního plusu, který může proměnit prostý zápor v prostý klad, ale také aby křížem vyjádřili jejich stavitelé, že v okamžiku, kdy jsou u konce všechny životní cesty, kdy jsou sečteny s nejistými výsledky veškeré životní bilance, ještě zůstává za každým životem a jeho výsledky Ten, který sám je cestou, pravdou i životem a nikdo nepřichází k Otci, než skrze něho.

Amen

Kázání o IV. neděli po velikonocích 14. května 2017
v Husově sboru ve Vršovicích