Kázání 18.6.2017 – Ke dni otců

Ex 19, 2-8a
Ř 5, 1-8
ev. Mt 9, 35-10,8

Vedli jsme se ženou rozhovor, jak obhájit před environmentalisty, rozumějte těmi, kterým leží na srdci obnova a zachování životního prostředí, počet dětí, které jsme zplodili. Doporučení zmíněných ekologických aktivistů totiž zní: „Chcete udělat něco opravdu zásadního pro zlepšení životního prostředí na své planetě? Nespokojíte se pouze s tříděním odpadu a používáním hromadné dopravy namísto vlastního automobilu? Chcete minimalizovat uhlíkovou stopu, kterou zanechává na zemi a ve vzduchu až do stratosféry a ještě dál každý člověk od svého početí až do finální kremace? Nemějte žádné děti, jenom tak odlehčíte přelidněné planetě!“ Uhlíkovou stopu nezanechá jenom ten člověk, který nebyl počatý. Ještě se totiž ani nenarodíme, natož, abychom se postavili na vlastní nohy, a už zanecháváme své stopy na tváři země. Tím, že nás matka nosí pod srdcem, znásobuje ona svůj dopad na životní prostředí: potřebuje větší přísun potravy, ve větší míře navštěvuje zdravotnický personál, častěji chodí na záchod, více ji počatý život odkazuje na pomoc druhých. Od samotného narození už jenom exponenciálně narůstá křivka našeho dopadu na životní prostředí. Přírodě neuškodí jenom ten, kdo se do ní „nepřirodí“, tak zní premisa radikálního environmentalismu. V nedávno přečteném rozhovoru s člověkem, který se zabývá budoucnostními výhledy, jsem se dověděl, že jednou z cest tzv. „trvale udržitelného rozvoje“ bude fenomén sdílení. Automobil nemusí vlastnit každý, kdo se potřebuje přepravit z bodu A do bodu B. Ve výsledku stejně většina aut jezdí s minimální výtěžností své přepravní kapacity. Auta si můžeme půjčovat, sdílet je s ostatními, podobně jako si půjčujeme knížky ve veřejných knihovnách. Nemůže ale zůstat jenom u automobilů, říká futurolog. Nač vlastnit desítky oděvů, bot, prádla, které na sebe bereme párkrát do roka? I tato komodita, která zbytečně zabírá místo v našich šatnících, a jejichž výroba a následná distribuce zatěžuje už tak napjatý ekologický systém, se může a do budoucna prý dokonce musí stát předmětem vzájemného sdílení. Proč v skříni každého musí viset deset kalhot, ženských oděvů potom nepočítaně? Sdílení má být cesta k lepší budoucnosti, a napadá mě, zdali se nevztahuje i na děti. Vždyť už teď platí, že s novým partnerem často sdílíme výchovu jeho dětí z předchozích svazků, přičemž ne vždycky nové páry chtějí nebo mohou mít další sled dětí vlastních – spokojí se s těmi, které počali v dřívějších vztazích a péči o ně sdílejí rodiče biologičtí s rodiči přivdanými, přiženěnými či spřátelenými. Jako je v současnosti zaváděn termín sexual fluidity – tekutá pohlavnost ve smyslu, podle kterého může být vědomí sexuální identity během života proměnlivé a velice pestré, platí, že podobně proměnlivé – tekuté může být pro mnohé děti i rodičovství těch, u kterých právě vyrůstají. Argumentoval jsem ženě, že v Božím slově ani v tradici církve jsem na termín „uhlíková stopa“ nenarazil. Jedinými stopami, které církevní učení zmiňuje, jsou vestigia Dei – stopy Boží a přímou souvislost mezi nimi a emisemi oxidu uhličitého ani uhelnatého nevidím. Co se týče doporučeného počtu dětí, ten není nijak specifikován, nežli „ploďte a množte se a naplňte zemi,“ dále, že nejúčinnějšími nástroji „obracení na víru,“ které je univerzálně platné pro všechny myslitelné druhy věrouk – tu naši křesťanskou z toho nevyjímaje, nejsou ani vemlouvavá slova, ani meče, sudlice či jiný zbrojní arzenál, kupodivu ani modlitby či mocná svědectví a zázraky to nejsou, ale především pohlavní orgány věřících, zápas o svoji budoucnost nesvádí církev na kazatelnách, ale stále ještě v manželských a dalších ložích těch, kteří ji tvoří, a v jejich dvojí ochotě: ochotě mít děti a následně v ochotě sdílet s nimi svůj prožitek víry. Pokud chybí jedno nebo druhé, ihned se to projeví na životaschopnosti konkrétního společenství víry: dříve nebo později začne být nahrazováno jinými, ve kterých zmíněná dvojí ochota nechybí. Mezi radikální environmentalisty, jak jste seznali, tedy rozhodně já ani moje žena nepatříme, zdali si počínáme v otázce početí zodpovědně či nezodpovědně, to jednou posoudí Bůh, ale kdyby nic jiného, minimálně jedna environmentalistická teze je i pro mě navýsost inspirativní – a tou je právě myšlenka sdílení. Věřím spolu s nimi, že jako je pro udržení a další rozvoj života nezbytné sdílet do budoucna třeba i ošacení, dopravní prostředky, zdroje a způsoby obživy, tak je nezbytné pro zachování a další rozvoj života víry sdílet ji s ostatními – a to už nyní, tady a teď. Nečekat na nějaké budoucí, často hypotetické „svobodné“ rozhodnutí. Na prvním místě v nejužším společenství rodinném: ve vztahu mezi mužem a ženou a potom i mezi jejich dětmi. „Sdílejte s ostatními svoji víru“, to považuji za jeden ze zásadních imperativů, které jsem v Božím slově našel. „Nenechte si pro sebe to, co jste zadarmo dostali, zadarmo to dávejte dál.“ Nikdy na to není pozdě, ani v bezdětných či rozvedených vztazích, ani u vdovců a vdov, zklamaných nebo zraněných rodičů nebo dětí, ani ve zdraví, ani v nemoci – můžeme být na tom jakkoliv, vždycky můžeme mít někoho, s kým budeme sdílet společnou víru – nést ji jako drahocennou perlu či poklad v poli, ale ne pro sebe a svůj vlastní prospěch a bohatství, ale jako bohatství a poklad pro ty druhé, kteří se nám do života přirodí – máme-li takovou milost, a když se nepřirodí, tak se určitě přihodí, anebo my se přihodíme do života jim. Vždyť jsme ospravedlněni z víry a máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, neboť skrze něho jsme vírou získali přístup k této milosti.

Amen

Kázání o II. neděli po svatém Duchu v Husově sboru
ve Vršovicích 18. června 2017