Kázání 24. ledna 2020 – Utajené evangelium
Jon 3, 1-5.10
Jr 3, 21-4,2
ev. Mk 1, 14-20
Co chvíli je veřejnost překvapována údajnými objevy evangelií, které zůstaly stát stranou pozornosti církve a jejího oficiálního novozákonního kánonu obsahujícího čtyři evangelia. Zprávy s nádechem senzace hovoří o utajovaných evangeliích uvozených jmény apoštolů, například Jidáše, Tomáše, Petra i jiných. Podle míry serióznosti média, ze kterého se tyto informace dovídáme, je nám záležitost interpretována buď jako naprosto fenomenální objev, který vrhá zcela nové světlo na události zachycené v Novém zákoně, anebo je věcně konstatováno, že tato evangelia jsou době vzniku křesťanství a prvotní církve vzdálena přinejmenším jedno století a na proces utváření křesťanské věrouky měla marginální vliv. Na adresu podobných „objevů“ je třeba konstatovat, že jejich objevitelé z řad novinářů a publicistů ve své většině objevují věci dávno známé a objevené. Kritická vydání prakticky všech dostupných nekanonických evangelií jsou k dispozici v celé řadě jazyků včetně češtiny už více než půl století, takže se rozhodně nejedná o nějakou tajnou, neznámou a až nyní senzačně objevenou věc. Zájemce o studium těchto vůči biblickému kánonu apokryfních textů má poměrně snadnou možnost seznámit se s nimi a udělat si vlastní představu o nich. V českém prostředí to byli biblisté husitští, evangeličtí i katoličtí, kteří mezi prvními seznamovali veřejnost s texty sice úctyhodného stáří, neb řada z nich má svůj původ ve druhém až pátém století po Kristu, ale z hlediska věrouky, anebo historicity novozákonních dějů, je jejich přínos minimální. Vzpomínám si, že když jsem nastupoval před téměř třiceti lety na teologickou fakultu, jevila se mi tato tematika jako učiněná senzace a i já byl naladěn na strunu dovědět se nějaká senzační odhalení a skryté pravdy, o kterých se člověk v Bibli nedočte. Byl jsem trochu zklamán, když jako úvod do problematiky mi už tehdy byla nabídnuta třicet let stará skripta husitského novozákonníka Jindřicha Mánka, který se jako jeden z prvních v českém prostředí nebiblickými evangelii a dalšími apokryfními texty zabýval a překládal je do češtiny. Novější práce pocházely od evangelického biblisty Petra Pokorného a dalších. Senzace se tedy v tomto směru nekoná a nejspíš ani v budoucnu konat nebude. Evangelium totiž ze své podstaty nemůže být „pro zasvěcené“, je zacíleno na ty, kteří na zasvěcení teprve čekají. Tou největší senzací na poli biblických objevů bylo bezesporu nalezení „svitků od Mrtvého moře“ na konci 40. let minulého století, jejichž obsahem byla knihovna kumránského bratrstva z doby nedlouho vzdálené Ježíšovu životu, s celou řadou převážně prorockých textů Starého zákona. Tento objev nebývale zachovalých biblických textů z doby Ježíšovy, jejichž důkladný textový rozbor naopak potvrdil, že jeho podoba za tisíce let své existence došla jen nepatrných odchylek spíše gramatického, nikoliv obsahového rázu, nejspíš nikdy překonaný nebude. Přesto mají i „utajená“ evangelia svou relevanci, jenom nesmí být utajená tak, že se o nich nikdo nedozví. Mám na mysli mnou již několikrát citovaná slova jednoho z mých učitelů na teologické fakultě, který nás uváděl do dějin křesťanského myšlení prvního století, a který nám, budoucím adeptům kazatelského řemesla, vštěpoval: „Každý píšete svoje evangelium. Biblický kánon vůbec není uzavřený, jestliže je Bible Božím slovem, musí to být otevřená kniha, a proto je v ní místo pro Evangelium (říkám já) podle Kamily, List Davidův, Zjevení Ivino. Jen si to představte a jen to napište. Co my víme, co bude součástí Bible za tisíc, za dva tisíce let? Jestliže se do ní dostaly texty ze zlomků papyru, proč by v ní nemohly jednou být SMS zprávy objevené v pamětech tlačítkových mobilních telefonů? Když Bible vznikala, její autoři nepsali své texty s myšlenkou, že se jednou stanou součástí posvátného kánonu, neměnným, rozumějte strnulým Božím slovem hlásaným z kazatelen všech kostelů světa.“ Pavel psal dopisy, Lukáš si vedl cestovní deník, Jan psal teologický traktát. Dostal jsem k vánocům knížku Jak lépe kázat, jsem za ní vděčný a slibuji, že se budu snažit vytěžovat ji náležitě ku prospěchu vaší spásy. Začíná kritickými slovy jednoho z texaských právníků, která směřoval na adresu mnohomluvných zvěstovatelů strnulého Božího slova: „Doufám, že nepatříte mezi upovídané kazatele. Po dvaceti minutách už nespasíte ani jednu duši, hlava nesnese víc, než vaše zadnice.“ Čím déle s biblickým textem v církvi pracuji, dávám za pravdu těm, kteří Božímu slovu v Bibli rozumí jako živému, dynamickému procesu, který není zakletý do historie a vzdálených a dnešním posluchačům povětšinou nesrozumitelných kontextů. Apoštol Pavel nesedl ráno za stůl s myšlenkou „napíšu něco do Bible“, ani neplnil Boží zadání: „ty napíšeš 9 epištol, blíží se uzávěrka, ať je co dát do Nového zákona,“ evangelisté se nechápali jako stenografky v soudní síni brku, protože anděl právě začal diktovat, autor Zjevení Janova nedostal za úkol napsat něco, čím by se dala Bible zakončit. Všichni autoři biblických textů, z nichž ty, které známe pod jejich skutečnými jmény, jsou ve výrazné menšině, psali většinou zcela konkrétním lidem, nebo jasně definované skupině lidí, se kterými se chtěli podělit o své zkušenosti s Bohem, co s ním prožili, jak Bůh zasáhl do jejich života, čím ho proměnil. A v tom jsme s nimi na stejné lodi. Tak rozumím slovům svého někdejšího učitele, když říkal: „Každý píšete svoje evangelium,“ a jiný zas: „nemyslete si, že budete někdy s Biblí hotovi – vystačíte s ní od teď na celý život.“ Proto jsou biblická evangelia tak rozdílná a proto se tolik v mnohém shodují, stejně, jako se v řadě věcí rozcházejí. Odrážejí tím naši lidskou různost. A řada biblických autorů se do Bible dostala, aniž by za svůj života napsala jedinou řádku. Ale stačilo jim život odžít a svědectví o jejich zápasu víry někdo jiný, třeba až po řadě dalších generací, převyprávěl a shrnul „svými slovy“. Důležité je nepsat naše životní evangelia v utajení tak, aby o nich nikdo neslyšel a nikdo jim nerozuměl, nanejvýš pár zasvěcených, jak tomu bylo kdysi u gnostiků. Evangelium – to je život a radostné poselství o naději, která se uplatňuje navzdory okolnostem, které nejsou pokaždé příznivé, vlastně nejsou příznivé skoro nikdy. Jsem přesvědčený o pravdivosti slov „vlídného teologa postmoderny“ – jméno i doplňte, že Bibli můžeme brát buď doslova, anebo vážně. Rybáři, které Ježíš oslovil při jejich práci na Genazaretském jezeře, si zvolili to druhé. Nelpěli na tom, aby jim Ježíš doslova vyložil, co myslel, když říkal: „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí“, ale vzali ho vážně.
Kázání o III. neděli po Zjevení Páně 23. 1. 2021 v Husově sboru ve Vršovicích
Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.
Komentáře nejsou povoleny.