Kázání o III. neděli adventní 13.12.2020

Iz 61, 1-4.8-11
1Te 5, 16-24
ev. Jn 1, 6-8.19-28

Tak jsem zase jednou seděl nad prázdnou obrazovkou. Rozumějte, kdybych svá kázání psal perem na papír, měl bych před sebou prázdný list, ale protože je píšu na počítači, svítila na mě do tmy farní kanceláře, spoře osvětlované světlem adventní svíce, kterou si zvu na pomoc pokaždé, když potřebuji prosvětlit temnotu vně, ale především uvnitř mé hlavy, prázdná stránka textového editoru. V té záplavě bílé, která se na mě valila z obrazovky, jsem si představil vaše oči. Vždycky to tak mám, píšu kázání a představuju si tváře konkrétních lidí sedících v kostelních lavicích pod kazatelnou. Vaše tváře se zvednou a za pohledy na mě upřenými, očekávání: tak co si dnes pro nás náš kazatel připravil, co nám řekne nového, co jsme od něho neslyšeli, čím nás povzbudí, potěší, napomene? – To jim přece nemůžu udělat, šly moje myšlenky, oni se překonali, kolik z nich zvítězilo sama nad sebou, vážili cestu až sem, riskovali i nákazu covidem, a já jim řeknu: „Sestry a bratři, nezlobte se, ale mě o smyslu adventu nic nového nenapadlo.“ O takovou kazatelovu upřímnost nikdo nestojí. Anebo je druhý způsob, šetrnější k posluchačstvu, o poznání méně upřímnější: sáhnout po některém z osvědčených již pronesených kázání – alespoň tři roky dozadu, to si většinou nevybaví ani to skalní jádro církevní komunity, ale tomu se říká kapitulace, vzdání se bez boje, a já se dneska tak lehce nevzdám, kdepak, já tu temnotu pokořím, není snad advent právě o tom: potýkat se s temnotou, nenechat se zahnat do kouta, do tmy, do beznaděje? Jde to opravdu ztuha, přiznávám jako kazatel i řadový křesťan, zvlášť ta adventní kázání – stále mi nejde z hlavy, vždyť už jsem všechno za ty roky řekl, počítejte se mnou, kolikrát už jste mě slyšeli kázat o symbolice adventu: světlo versus tma, postupně narůstající světlo pohlcující temnotu, fialová jako barva pokání, změna smýšlení, příprava na to veliké, co očekáváme, Jan Křtitel, kobylky, med divokých včel, určitě by mnohý z vás na to téma dostal jedničku u státní zkoušky z novozákonní biblistiky, kdyby si vytáhl otázku advent, kázal jsem i o stuhách, o adventním svícnu, a já nevím co všechno ještě, musel bych se podívat, ale mně se nechce ta stará kázání otevírat a probírat se jimi, protože vím, že potom už bych nic nového pro dnešek nenapsal. Tak jsem, a ještě i jinak přemítal, plnil tu bílou stránku postupně dalšími a dalšími slovy a najednou mě zalil blažený pocit: vždyť já vlastně píšu kázání. Textový editor mě už přepnul na druhou stránku a já si uvědomil, že jsem v jedné třetině. Co na tom, že to doposud bylo jenom o mých pochybnostech, copak je účelem kázání, aby kazatel pokaždé ukazoval svoji sílu, sebejistotu, aby ohromoval, co všechno o daném tématu ví, co si nastudoval, kolika výklady se probral, kolikrát text přečetl a exegetoval nejlépe v novozákonní řečtině, aby jenom perlil a snášel ovoce Ducha svatého jedno za druhým? Nezlobte se na mě, ale takovým kazatelem já nejsem. Před Božím slovem cítím bázeň, voní tajemstvím, je cítit člověčinou a přece je Božské. Než z něho vynášet zaručené návody jak žít a jak věřit, co a jak si myslí Pán Bůh, raději přiznávám svou pochybnost. Měl jsem před několika dny nedlouhý telefonický rozhovor s jedním z mých učitelů na teologické fakultě, který je předním z odborníků na židovské talmudické texty, které studuje i převádí do českého jazyka. Vzpomínal jsem s vděčností na svá žákovská léta v roli posluchače u něho na katedře judaistiky, a on mi svěřil, že čím víc se člověk do posvátných textů noří, a v zásadě je jedno, zdali židovských, křesťanských či jiných, tím víc je udivován, kolik v sobě mají tajemství a že to, co o nich s jistotou můžeme říct je vždycky ve výrazné menšině oproti tomu, co o nich nevíme. Tudíž že naše výpovědi vždycky budou jenom dílčí, nedokonalé, částečné. A v tomto bodě mých homiletických úvah my konečně Pán Bůh ukázal východisko a odkryl onen pracně hledaný dramatický a zvěstný oblouk vznikající adventní promluvy této neděle. Musel jsem si ale pro něj dojít společně s vámi až sem. Kdybych to vzdal na začátku, jak jsem o tom mluvil, bylo by to jenom další vítězství tmy nad jiskřičkami naděje, které pracně vykřesávám. Autor Janova evangelia mluví o Janu Křtiteli, o kterém říká, že Jan sám nebyl tím světlem,  ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví. Přišlo mi zvláštní, proč potřebuje světlo nějaké svědectví? Není to protimluv? Světlo buď svítí, potom o něm ti, co v tomto světle jsou, vědí, anebo nesvítí, ale pak je svědectví o něm marné, protože svědčí o něčem, co ve skutečnosti není. Myslím, že právě tady se dotýkáme jednoho z velikých adventních tajemství víry. Úloha Jana Křtitele nebylo oslňovat, planout, zářit jako bodový reflektor temnotě navzdory. Když se hlouběji ponoříme do Janova příběhu, zjistíme, že to byl právě Jan, který posléze, když byl uvězněn, a to už bylo v době dávno potom, co Ježíše pokřtil a kázal v judské  poušti, tento Jan poslal za Ježíšem svoje žáky s otázkou: „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ To je zcela jasné přiznání Janovy hluboké pochybnosti o tom, kdo je Ježíš. Touto otázkou de facto kopíroval otázku farizeů jemu samotnému položenou: „Kdo jsi?“ O Janovi evangelista správně a otevřeně přiznává, že není tím světlem, ale aby o tom skutečném světle vydal svědectví. A to je i úloha nás křesťanů. Nestavět se do světla reflektorů, záře ramp, to světlo je vyhrazeno Kristu. Že my jsme ti poučení, za všech okolností a situací vždy správně vidoucí. Více jsme těmi často skomírajícími, slabě plápolajícími plamínky, které občas i zhasnou, těžce se jejich žár rozněcuje a jejichž světelný rádius je značně omezený, často až tak, že ani k těm našim nejbližším nedosvítí. Jsme na svědectví o tom, který samotný je světlem světa. Kdykoliv se jako křesťané začneme zabydlovat v záři světla, které je vyhrazeno Zachránci – Kristu Ježíši, míjíme se s účelem, pro který jsme víru od Pána Boha obdrželi. Jan Křtitel správně o Ježíši říká: „On má růst, já však se menšit.“ Držme se této naděje adventního času, nenechme si ji vzít.

Amen

Kázání o III. neděli adventní 13. 12.2020 v Husově sboru ve Vršovicích