THDr. Karel Farský (1880-1927)

…O myšlenkových kvalitách Dr. Farského nemůže být pochyb. Již skutečnost, že si ho profesor novozákonní vědy Ladislav Sýkora v dubnu roku 1910 vybral jako svého suplenta po dobu své nemoci, aby ho zastupoval v jeho přednáškách na teologické fakultě, je toho dostatečným důkazem, stejně jako to, že arcibiskup Skrbenský s ním počítal na jedno z předních míst na nově zřizovaném arcibiskupském gymnáziu v Bubenči. Farského houževnatá povaha pramenící z jeho prvotních životních zkušeností mládí v drsném horském kraji Východních Čech však jeho život směřovala jinam, než kdyby zůstal na akademické půdě. Byl předurčen k zápasu, ke kterému se schylovalo v době, kdy jiný zápas – zápas smrtících sil zla, jež propuklo na bojištích první světové války, se chýlil ke svému závěru, na jehož konci nebyly v troskách jen velmoci, které po staletí určovaly běh světa, ale i  staré vidění světa s pevným řádem, v němž Bůh byl samozřejmou a neměnnou veličinou. Starý svět dokonával pod tíhou válečné mašinérie a vydával své poslední bolestné stony, které se dotýkaly samotného nitra člověka, jenž tváří v tvář absurditě utrpení a smrti začínal pochybovat nejen o sobě samém, ale i Bohu a církvi, jež o něm vydávala, či spíše měla vydávat své svědectví… Jeho výborné znalosti historické ho upomínaly na skutečnost, že doba, kdy Kristus a Boží věci se staly pramenem k bohatému a smysluplnému životu člověka, nastala tehdy, když církev dovedla rozpoznat znamení času a přimkla se nejen ke svému Pánu, ale i k lidu, za kterým byla poslána. V konfrontaci se skutečností církve zaujaté sama sebou a svou mocí, dostatečně dobře neplnící svou funkci služebnou a zvěstnou takovým způsobem, který by byl srozumitelný a dovedl oslovit člověka v jeho nejrůznějších potřebách, vyrostla v Dr. Karlu Farském reformátorská osobnost, která nikoli rozsáhlostí svých myšlenek a svého díla, nýbrž především opravdovostí a pevností charakteru, se řadí na přední místa v dějinách světového usilování o věrnost Božímu hlasu.

Církvi československé, v jejímž čele Dr. Farský po mnohých bojí stanul, bývalo vytýkáno, že důvody i okolnosti jejího vzniku byly čistě povrchní, že nepřichází s ničím novým a je jenom suchou větví, která odpadla od těla církve. Její kritici vidí hlavní příčiny jejího vzniku v dočasných poměrech v rakouské monarchii a době krátce po jejím pádu, proti kterým svým vznikem církev československá vystoupila. V těchto soudech, které již sami v sobě často nesou nádech povrchnosti a zaujatosti, bývá zapomínáno na postavu a povahu reformního úsilí „svolavatele“ československé církve Dr. Karla Farského. Právě on, jako jeden z mála mužů v popřevratové Jednotě katolického duchovenstva upozorňoval na to, že požadavky, které si vytkla, jsou jenom požadavky vnějšími, nicméně samozřejmými, které však jsou jenom předpoklady k daleko hlubší proměně v Duchu Kristově, která by byla schopna zasáhnout a přetvořit život se všemi jeho aspekty. Toto Farského volání je slyšet v dobách, kdy je ještě daleko do doby, ve které bude uvažovat o samostatné, na Římu nezávislé církvi. Stopy tohoto volání nacházíme v nejranější Farského tvorbě, v dobách jeho učitelského působení na fakultě. Ve spise Stvoření – který snad zamýšlel pro svoji případnou habilitaci, způsobem sice poplatným své době – cestou konkordismu, nicméně s vážností a důkladností jemu vlastní, se snaží tehdejší vědecký názor uvést do souladu s dobovým přístupem k Písmu. Ve vzpomínkách jeho žáků, kteří zažili Farského činnost katechetickou na středních školách v Praze a Plzni nacházíme mnoho zmínek o Farského snaze po důkladné přeměně náboženských představ. Farského hlas zesiluje v okamžiku, kdy se znovuobnovuje Jednota duchovenstva. Je to Farský, který naznačuje potřebu ještě jiné cesty, než kterou se ubírá oficiální vedení Jednoty. A nebyla tou cestou ani cesta činu – VIA FACTI, po které šlo Ohnisko, ve snaze vymoci si své požadavky na Římu nátlakem. Když rozpoznal, že tato nová cesta povede nezávisle na Římu, důkladně zvažoval všechna její možná rizika a konečně se po ní vydal. Odpovědnost i odvaha, prosta strachu vykročit nově, je u kořenů Farského výjimečnosti. Její ocenění nacházíme i u jednoho z nejvýznamnějších českých novozákoníků, svým původem v protestantismu, u Prof. Františka Žilky. Ten ve své vzpomínce na Karla Farského praví : „Farský pojal odboj proti Římu jako positivní úkol nového řešení. Podnikl boj proti starému církevnímu systému a učinil pokus postaviti kladně něco nového, nový útvar církevní proti starému, s novým náboženským obsahem…“

Většinu ze svých myšlenek Farský stačil jenom načrtnout. V návalu starostí a povinností o počínající dílo církve československé mu nebylo dopřáno zpracovat je důkladně. V mnohém se mýlil i byl poplatný své době. Je však nutné jeho názory vidět v širokých souvislostech tehdejší situace.

Karel Farský vytyčil cestu i určil cíl, sám však po ní se svou církví ušel jen několik málo kroků, nežli ho smrt vytrhla od započatého díla. Prof. F. M. Bartoš – historik a znalec dějin reformačních zápasů, k tomu říká : „Skonal daleko před dokončením veliké té práce. Zůstavil nicméně dílo, kterým se navždy zapsal do dějin národa.“

Své svědectví o Kristu vydal Karel Farský v první řadě svým životem, ale i v mnoha jeho slovech můžeme nalézat záblesky světla Boží pravdy, ke které z celého svého srdce i duše směřoval: „Kdo by si myslil, že dýše a žije jen pro sebe, aby sám svůj život zvelebil na úkor druhých a vykořistění druhých, ten ztratí život svůj, přijde o něj; dožije a odejde a nebude znát, že tu byl. Protože žíti znamená býti užitečný a prospěšný. A člověk žije jen tolik, na kolik je užitečný. Náplní života jest položit jej pro Krista, to jest pro ty ideály, kterým on učí, pro lásku k lidem. Tak nalezl život svůj on sám, a byť i mrtev – žije…“

Kapitola z knihy D. Frýdl – Reformní náboženské hnutí v počátcích Československé republiky, vydalo naklad. L. Marek, Brno, 2001