Kázání 3.2.2013 – Zvučí zvon, dunící kov

Jr 1, 4-10
1K 13, 1-13
ev. Lk 4, 21-30

K Pavlovým slovům o lásce ze 13. kapitoly 1. listu do Korintu mám opravdu vřelý vztah, neboť se mi stala vůbec prvním biblickým textem, který jsem kdy v životě slyšel a záhy poté i sám v Bibli přečetl. Nemohlo se mi dostat příhodnějšího úvodu do Bible, nežli je právě apoštolova Velepíseň lásky. Kdybych měl v jedné větě odpovědět na otázku O čem je Bible?, asi bych právě na základě těchto slov řekl, že Bible je knihou o lásce. O lásce Boha k člověku. A už slyším ty mnohé pochybovačné hlasy: o jaké lásce křesťané neustále hovoří? Vždyť v Bibli teče krev proudem stejně nezadržitelným ve Starém, jako v Novém zákoně. Co ty četné zprávy o vraždách, počínaje Kainem, bojích o území, zápasech o víru ve kterých zbraň jde ruku v ruce s modlitbou? Můžeme vyjmenovávat celou řadu biblických postav a s jejich jmény zároveň dokládat, kolik životů druhých lidí měli na svědomí. Mojžíš, Jozue, David, Eliáš, a z Nového zákona jako exemplární příklad samotný autor Velepísně Pavel – ti všichni měli na rukách krev. Jaká láska, řeknou si mnozí? Co nám bude vyprávět o lásce člověk, který úmyslně zabil? Apoštol Pavel asistoval při smrti diákona Štěpána, tehdy ještě coby mladík pouze v roli přihlížitele a toho, který hlídal pláště Štěpánových katů, ale záhy se etabloval mezi horlivé pronásledovatele církve, přičemž právě jeho horlivost měla na svědomí jistě celou řadu životů těch, kteří uvěřili v Krista. Pavel je před svým obrácením typologickým představitelem člověka likvidující druhé ve jménu ideologie. Dnes, po četných historických zkušenostech, takové postoje vnímáme jako nepřijatelné. V reminiscenci nedávných dějin můžeme mít před očima plejádu neblahých postav lidí, kteří se stali zosobněním diktátorských režimů s celou řadou přisluhovačů, ať to byli konfidenti, kolaboranti, členové represivních složek, dozorci, vojáci, prokurátoři a další. Výjimečnost Pavlovy osobnosti pochopíme tehdy, když si představíme, že by některý z těchto nositelů zla a jeho přímý činitel prožil katarzi, ve které by nejenom zavrhl svůj dřívější způsob jednání, ale zcela přešel do tábora svých někdejších protivníků. Velikostí, hloubkou a opravdovostí proměny a následného úsilí, mě nenapadá žádná srovnatelná postav dějin dávných ani novějších. Výsledkem takové proměny je však i to, že Pavel – bývalý pronásledovatel církve, najednou káže o lásce: „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými a lásky bych neměl – nic nejsem.“ To není „obyčejná“ láska člověka k člověku, tu apoštol na mysli nemá, i když žádná láska není tak úplně „obyčejná“. Pavel si je však velice dobře vědom limitů člověka v jeho schopnosti milovat druhé. Prožil si tuto bolestnou neschopnost sám na sobě. Když psal křesťanům do Korintu o lásce, představuji si, že při tom měl před očima všechny ty, kterým ublížil, které nemiloval, které pronásledoval: „kdybych… lásku neměl, nic nejsem.“ Apoštol nemá na mysli lidskou lásku, ve které každý z nás narážíme na své vlastní limity. „Bez lásky jsem ničím“ – říká Pavel a tak velice střízlivě hodnotí svůj život. Teprve Boží láska – agapé dělá z člověka, který je ničím něco – někoho, kdo je schopen milovat, mít rád druhé lidi, zasazovat se o právo a spravedlnost. Apoštol neopěvuje lidskou, ale Boží lásku, a ta se skrývá i v oné shrnující odpovědi na otázku O čem je Bible? Je knihou o Boží lásce k člověku a zároveň o malé schopnosti lásky člověka jeden ke druhému a k Bohu. Tento motiv lásky je v Bibli stále přítomný. Na jedné straně je Boží láska, která všechno prostupuje, je příčinou věcí, protože Bůh sám je láska, na straně druhé naše neschopnost lásky. Víc než nositeli této lásky jsme dunícími kovy a halasně zvučícími zvony, chabými napodobovateli lásky, kteří ji snadno smění ve jménu ideologie a svých představ o životě.

Ježíš přišel do Nazaretu, do míst kde vyrůstal a kde ho lidé znali odmalička. Postavil se do synagogy, aby kázal a lidé mu zpočátku přisvědčují a diví se jeho slovům milosti. Jakmile však tato slova přestanou konvenovat s jejich představami a očekáváními, rychle své počáteční přitakání berou zpět a nakonec vedou Ježíše až na sráz hory s úmyslem svrhnout ho dolů. Co to bylo za lidi, ptáme se, kteří téměř z ničeho nic jednoho ze svých vedou, aby ho usmrtili? Co se s nimi za tu krátkou dobu stalo? Byli postiženi nedostatkem lásky – měli málo lásky. Nadřadili ideologii – svou představu a své pojetí světa, za lásku. Najednou pro ně přestal být blízký člověk člověkem, stal se nepřítelem, objektem určeným k likvidaci ve jménu nedotknutelnosti ideologie nebo jich samotných. A znovu si můžeme dosadit za tváře bezejmenného davu lidí z tohoto biblického příběhu tváře konkrétních postav těch, kteří se stali – často také ze dne na den, aktivními tvůrci a nositeli zla a útisku druhých – často i svých přátel nebo sousedů přes chodbu či přes ulici. Za touto zrůdnou a nebezpečnou proměnou stojí nedostatek lásky. Ten se nemusí projevovat jen v hraničních událostech ve kterých jde o život. I zdánlivé maličkosti, jako neochota pomoci a otevřít se pro druhé, může zásadně poznamenávat a nahlodávat mezilidské vztahy a v budoucnu vést k závažným konfliktům. Ze stále aktuálního odkazu Jana Palacha jsou připomínána jeho slova o tom, že člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí. Stejně tak se člověk musí učit lásce na kterou právě stačí – ve své rodině, ve svém okolí – tam, kam nás Bůh staví jeden ke druhému jako své bližní.

Amen

Kázání o IV. neděli po Zjevení Páně 3.2.2013 v Husově sboru ve Vršovicích