Kázání 14.10.2018 Kdo může být spasen?

Am 5, 6-7.10-15
Žd 4, 12-16
ev. Mk 10, 17-31

V rozhovoru s katechumeny – těmi, kteří se připravují na přijetí svátosti křtu, jsme otevřeli otázku vzájemného vztahu mezi konáním skutků milosrdenství a Boží milostí v křesťanství. Převedeno do srozumitelné řeči: co je v křesťanské víře rozhodující – konat dobré skutky, anebo odevzdat se do Boží milosti, bez ohledu na to, co člověk vykonal nebo nevykonal? Překvapivě mě k těmto úvahám znovu nasměroval biblický text z evangelia, určený na dnešní neděli. Už jeho úvodní otázka je shodná s tím, jak jsme my toto téma před pár dny otevřeli s kandidáty křtu: co má člověk dělat, aby došel přijetí od Boha? Tak se ptal bohatý člověk Ježíše, tak se ptají lidé i dnes, když chtějí znát odpověď, kterou přináší křesťanská víra na otázku po smyslu lidské existence. Jaká je odpověď víry po smyslu života a jeho směřování. Co má v životě ten rozhodující a zásadní smysl, čeho se přidržet, co opustit? Necháme-li se důsledně vést sledem biblického textu v podání evangelisty Marka, potom v úvodu své odpovědi Ježíš na prvním místě proklamuje Boží dobrotu: nikdo není dobrý, jedině Bůh. Toto ujištění je důležitým rámcem, do kterého jsou vsazena veškerá další Ježíšova slova na dané téma. Východiskem všech úvah po smyslu lidského konání je ujištění, že jediným dobrem, tedy nejvyšším dobrem, je Bůh. Bez tohoto předpokladu nejde jít dál, a veškeré další úvahy postrádají smysl, pokud nepřijmeme premisu, že Bůh je dobro a dobro je Bůh. Kategoričnost výpovědi „nikdo není dobrý, jedině Bůh,“ navíc vyznívá jako popření zažitého předpokladu, že v každém je něco dobrého. Ano, v každém je něco dobrého, ale nikdo není dobrý, jedině Bůh. Máme si všímat dobrých stránek a vlastností člověka, máme o ně usilovat, kultivovat je, směřovat k nim, to všechno ale při vědomí, že jediný dobrý je Bůh. Následně Ježíš cituje ve své odpovědi druhou desku Desatera o vztazích mezi lidmi. První desku Zákona, zahrnující přikázání týkající se vztahu mezi Bohem a člověkem Ježíš nezmiňuje, neboť ji zahrnul do své proklamace o tom, že Bůh je nejvyšším dobrem. Člověk, který se Ježíše dotazuje, mu odpovídá, že on to všechno ve svém životě od mládí dodržoval. Představme si, že bychom hovořili s člověkem, který nám upřímně a pravdivě dle svého přesvědčení bude tvrdit, že ctí své rodiče, nikoho nezabil, má ženu, které je věrný, nekrade, nelže a nikomu nezávidí. Pokud si nebudeme myslet, že nám lže, anebo že z něho mluví blahá nevědomost, nejspíš budeme z takového člověka nadšeni a řekneme si: on je OPRAVDU dobrý – je to dobrý člověk. Všimněme si důležitého poznatku, vyplývajícího z textu: Ježíš ani v náznaku nerozporuje to, co mu dotazující se muž řekl. Z takto zaznamenané scény totiž nevyplývá, že by Ježíš ze sděleného cokoliv námitkoval. Ježíš na muže hledí s láskou, neříká mu z pozice toho, který o všech ví všechno: „ne, ne, chlapče, mýlíš se, tolikrát jsi zalhal, tolikrát jsi podvedl svou ženu, tolikrát jsi záviděl.“ Ježíš nic z toho neříká. Přistupme tedy na předpoklad, který je sice těžko uvěřitelný a přijatelný, ale stojí na něm, dle mého názoru, celá následující rozprava: Ježíš se potkal s dokonalým člověkem, který se od svého mládí ani jednou neodchýlil od toho, co je obsahem druhé desky Desatera. Podle všech námi myslitelných kritérií Ježíš potkal opravdu dobrého člověka, ale pozor! Marek je evangelista paradoxu a na jeden takový paradox ukrytý v jeho evangeliu jsme právě teď svou úvahou narazili: vždyť přeci v první větě Ježíš řekl, že nikdo není dobrý, jedině Bůh. Proto ani ten člověk, který Desatero zvládá od A do Zet není dobrý, a opravdu. Ježíšův imperativ dobrému muži, který ho oslovil, zní: „Jedno ti schází. Jdi, prodej všechno co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!“ To není filipika proti bohatým, o čemž bychom mohli snadno pod dojmem následného textu, nabýt přesvědčení. Tím se ale naše myšlenky rozběhnou jiným směrem. Evangelista Marek nás chce přivést k paradoxu, ve kterém si uvědomíme, že ani podle objektivně měřitelných norem, a co může být pro věřícího větší normou než Desatero, nelze o nikom říct: „to je dobrý člověk.“ Respektive: můžeme toto říct a také to často říkáme, ale dovětkem nám má být vědomí, že s Boží dobrotou je ta lidská, i když by spočívala v naprostém dodržování všeho, co říká Desatero, nesouměřitelná. Výpověď, že Bůh je dobrý, není stejného řádu a stejné kvality, jako když o někom řekneme „je to dobrý člověk“. Ano, může být dobrý člověk, dokonce i tak dobrý, že bude žít důsledně podle řádu Božích přikázání, ale i v takové – nejvýš myslitelné dobrotě, vždycky bude něco scházet: prostor pro Boží milost. To je ten Markův paradox: Ježíš neúkoluje chudáka člověka, který asi jako jediný na Zemi dodržuje Desatero v rozsahu celé jeho druhé desky, ještě dalším úkolem, podle kterého má k tomu všemu, co dělá dobrého ještě prodat svůj majetek, rozdat ho chudým a teprve potom se rozběhnout, chudý jak kostelní myš, ale šťastný že už mu nic nechybí, za Ježíšem. O tom vykládaný biblický text není. Všechno v něm je podřízeno Ježíšově odpovědi na otázku „Kdo může být spasen?“. Ta odpověď zní: „U lidí je to nemožné, ale ne u Boha; vždyť u Boha je možné všecko.“ Ve věci spásy nezáleží na tom, co děláš ty, ale co Bůh chce udělat s tebou. Taková je Ježíšova odpověď. Víra není o tom dodržet všechno, co ukládá zákon. Jistě se počítá dobrá snaha, povědomí, úsilí, ale nic z toho nenahradí Boží milost, která jako jediná má moc vyvážit celý lidský život: co je nemožné u lidí, je možné u Boha – vždyť on jediný je dobrý. To je odpověď víry na otázku po smyslu veškerého lidského konání. Ve víře máme velekněze Ježíše, který má soucit s našimi slabostmi. Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas.

 

Amen

 

Kázání 14. 10. 2018 v Husově sboru ve Vršovicích o 28. neděli
po svatém Duchu.

 

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.