Kázání 11. 8. 2019 – Doufání a jistota

Gn 15, 1-6
Žd 11, 1-3.8-16
ev. Lk 12, 32-48

Věřit Bohu, říká autor Listu Židům, znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. Máme my takovou víru? Mám já takovou víru, která se neopírá o vnější věci, okázalost, znamení, mocné činy, ale je spolehnutím se na to, co je předmětem mého doufání? A co je tím předmětem mého doufání? Víra je bytostně spjata s očekáváním. Věřit znamená žít v očekávání, v něco doufat, k něčemu se upínat, směřovat, vztahovat svůj život k tomu, co ještě není jeho úplnou součástí, ale už je to nějakým způsobem v životě obsaženo, zakódováno, zaseto jako semeno v úrodné zemi. To je doufání. Věřící je doufající a doufající je věřící. Zamilovaný doufá, má naději, že jím milovaný – jeho milovaná, budou někdy v budoucnu jeho lásku opětovat. Přistupuje k nim s nadějným očekáváním, věří, že na svou lásku najde odpověď. Nevěřící je nedoufající. Nedoufat znamená nevěřit. Pokud v zamilovanosti nedoufáme, že náš cit najde kladnou odezvu, brzy o takovou lásku sami přijdeme, protože nedoufající láska je k uzoufání, nikam nevede a nakonec o ni přicházíme, protože se z ní vytratilo doufání. Doufání spojené s vírou je ještě pochopitelné, naděje jsou křídla víry, která ji dávají možnost rozletu, ale jak je to s jistotami, o kterých hovoří v druhé polovině verše autor Listu Židům: „Být si jist tím, co nevidíme…“? Co je to za jistotu  v to, co není vidět? Je to další veledůležitý prvek, ze kterého se skládá život ve víře: tím prvním je doufání, a tím druhým jistota, ale nikoliv jistota vnější, v to, na co můžeme ukázat, podmanit si to a ovládnout, ale jistota v neviditelné. Jakmile ve víře jistotu v to, co není vidět, zaměníme za jistoty ve viditelné, naše víra v nás umírá a stává se z ní víra telecí, rozumějte „víra ve zlaté tele,“ namísto víry v neviditelného Boha. Těmi telaty víry může být prakticky cokoliv. Všechno je člověk schopen učinit předmětem svých jistot, a k nim pak následně napřít svá doufání. Za příklad správné víry, tedy takové, která byla naplněna očekáváním, doufáním a přitom byla jistotou v to, co není vidět, je dáván v Bibli Abraham – praotec víry. Fascinující případ člověka, který na sklonku svého života teprve začíná žít, protože ho strhne proud víry. Sedmdesát pět let, to už má člověk leccos odžito, má sklízet plody svého životního snažení a pozornost zaměřovat na blížící se horizont, který je s každým odžitým rokem jasnější a bližší. Pro Abrahama to ale všechno teprve začíná. Klíčem k pochopení takového zázračného přerodu v kmetském věku jsou Boží slova Abrahamovi, tehdy ještě Abramovi: „Nic se neboj“ a „já jsem.“ „Nic se neboj, Abrame,“ říká Bůh: „já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna.“ Tak se v budoucím Abrahamovi rodí víra. Víra je mu hrází proti strachu, a že je v sedmdesáti pěti letech čeho se bát: „co s námi bude, jak mi bude sloužit zdraví, čeho se ještě dožiju a čeho se už naopak nedožiju…“ Co krok, co otázka, to strach a obava. Ale Bůh mluví k Abrahamovi jasně: „nic se neboj – já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna.“ Schopnost překonat strach přichází právě s očekáváním, s nadějí, s doufáním. Člověk, který už nedoufá, v nic a v nikoho, umírá. Ztrácí naději. Abraham je mužem víry, protože i ve svém pokročilém věku si zachoval schopnost nadějného očekávání, je doufající, nikoliv zoufající. A zároveň s tím je vtažen do té největší a jediné jistoty: „já jsem,“ říká Bůh. Abraham ho nemůže vidět, ale může v něj věřit, může se na něho spolehnout. Může o něj opřít svůj život, zavěsit ho na něj jako citaru na vrbu při řekách babylonských, jak to o pár století později bude činit jeho potomstvo. Když to Bůh říká hebrejsky, zní to „ehje“, řecky „eimi“, latinsky „sum“, česky „jsem“. Říká to ve všech jazycích, protože každý jazyk zná pojem „být“, v každém jazyce můžeme doufat a v každém jazyce můžeme věřit. Víra nás osvobozuje, vyvádí ze svázaností, dává zacílení. Abrahamovi na jeho cestě z Kaldejského Úru, z města měsíčního boha Sína, směrem k Bohu neviditelnému, který jediný mu říká: „neboj se – já jsem.“

Přemýšlejme a zkusme pojmenovat, co je našimi Kaldejskými Uruky, ve kterých se klaníme falešným božstvům, které nás poutají ve strachu. Čeho všeho se bojíme, namísto toho, abychom se otevřeli nadějné budoucnosti spojené s ujištěním: „já jsem.“ Boží Jsem pohnulo Abrahama k nebývalé aktivitě a dovedlo ho k věcem, které za celý svůj dosavadní život nepoznal. Cesta k tomu byla v uvěření jako doufání a jistota v jednom. Trápí mě, když někdo nahlíží na víru jako na výraz lidské slabosti a pasivity. Kdyby tomu tak skutečně bylo, byl by to úplně jiný příběh: v dalekém Úru by dožil nám dnes už neznámý muž jménem Abram, který by skonal ve svých domnělých jistotách svázaný strachem z boha, který nebyl, ale kterému se klanělo celé město. On ale zaměnil jistotu ve viditelné za jistotu Neviditelného a v jeho moci a síle podal svůj životní výkon, za který mu dodnes vzdávají čest tři velká světová náboženství, kterým je praotcem víry. Nás jeho Bůh, Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, k takovým výkonům nevolá. Naše cíle jsou zpravidla skromnější, subtilnější. To ale neznamená, že nejsou stejně důležité. Co můžeme mít s Abrahamem stejné je jeho doufání a jistota v neviditelné a přece jsoucí. „Buďte připraveni a vaše lampy ať hoří,“ vyzývá nás, své učedníky, Boží Syn Ježíš Kristus. Víra, to je příprava, pohotovostní režim, ve kterém máme být v neustálé bdělosti a připravenosti, nejen k tomu, vydat počet ze svých dnů, ale i zásadně své dny přepočítat, přehodnotit a přijmout i jiný výpočet, než který nám až dosavad vycházel. To všechno v nadějném ujištění: „neboj se, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna.“

Amen

Kázání o IX. neděli po svatém Duchu 11. 8. 2019
v Husově sboru ve Vršovicích