Kázání 25.9.2022 – Nikdo a někdo

Am 6, 1a.4-7
1Tm 6, 6-19
ev. Lk 16, 19-31

Vy faráři, slýchávám čas od času, vy máte leben – život! Bydlíte zadarmo, žijete z milodarů, v restitucích jste si nahrabali miliardy s inflační doložkou – kdo jiný to má? Nevíte co je to starost o živobytí, na vás nedoléhá energetická krize, malé důchody, nízké platy, co vy vlastně celé dny děláte? Jednou do týdne kážete, co vás napadne, kulturní památky za vás opraví stát!

Pokaždé, když slyším takové nářky, se ve mně všechno bouří, protože nic z řečeného neodráží moji životní ani profesní realitu tak málo, jako taková mluva. Bydlení zadarmo ve služebním bytě na faře znamená  být neustálým údržbářem, domovníkem, správcem budovy,  na kterého se kdokoliv v denní a noční hodinu obrací – nikoliv v duchovních věcech, ale: pane faráři, protéká nám záchod, netěsní nám okna, spustil se alarm. Když prší, pozvedám oči k nebi nikoliv s díkůvzdáním, že země se napájí k plodnosti, ale v obavách, že zase proteče střecha, kde bude ucpaný svod, a kdo za mnou přijde, že byl vytopený. Milodary co nepokryjí ani bohoslužebné výdaje, platy duchovních hluboko pod úrovní průměrné mzdy, to všechno tvoří realitu mé duchovenské služby; na druhou stranu, když srovnám svoje pracovní nasazení s prací faráře před sto lety, anebo s duchovenskou službou generace kněží v počátcích budování novodobé husitské církve, říkám si, že i taková „nekritická“ kritika má něco do sebe. Odráží pohled na mou práci očima těch, kteří ji nejsou zasaženi, i to, jak čitelné je to co dělám, pro okolní svět. Vlastně se ani příliš nedivím, že nám lidé nerozumí, protože jsme to často my věřící, kteří hovoříme jinou řečí, náboženským ptydepe, kterým se sice skvěle domluvíme mezi sebou, i s Pánem Bohem, protože ten rozumí každé řeči, ale pro druhé jsme nesrozumitelnými, podivnými lidmi uzavřenými sami do sebe, do světa své zbožnosti a zvláštních úkonů, které jsou tak jiné od toho, čím žije svět tam venku za zdmi kostelů a církví. A proto i hlasy těch, kteří církvi a křesťanům nevěří, beru vážně, sebespokojenost určitě není tím správným křesťanským postojem: dělám všechno dobře, ve víře, v práci, v zbožnosti, v rodině, ve výchově, v partnerských vztazích. Kdyby tomu tak bylo, ani bychom tu církev nepotřebovali, vystačili bychom si sami se sebou, a přesto: Pán Ježíš církev ustanovil a věděl proč. Jsou mi blízká slova současného papeže Františka, který o církvi hovoří jako o polní nemocnici, jejímž prvním úkolem je ujímat se těch, kteří se potřebují uzdravit. Nenalhávejme si, že jsme Božím královstvím na zemi, že jsme předsíní Boží svatosti či svatostánkem, který si Bůh v tomto světě rozložil, aby to „měl hezký“. Ve skutečnosti jsme lazaretem, ve kterém se jedni lazaři ujímají druhých, méně nakažení léčí ty víc nemocné,  respektive: ti, co svou diagnózu znají, léčí ty, kteří o ní ještě nevědí, zcela zdráv není nikdo. To vůbec není špatná výchozí pozice, jméno Lazar totiž v překladu znamená Bůh pomohl. Prorok Amos varuje bezstarostné na Sionu. Předpovídá konec hodokvasu povalečů. Tváří v tvář takovým prorockým slovům je vlastně ta současná kritika některých lidí na adresu nás duchovních ještě poměrně krotká. A tak ji přijímám za svou, protože to často býváme my – bezstarostní na Sionu, kteří si hoví ve svých náboženských pózách, otupené svědomí mají za čisté, plní svoje povinnosti, drnkají na nástroje, blábolí za zvuku harfy, jak říká Amos, a přitom jsou úplně mimo, protože nad tím, co by je mělo trápit, si hlavu nelámou. A tady se dostáváme přímou linkou do Ježíšova podobenství o boháči a Lazarovi. Řečený chudák Eliezer – Lazar leží na hnoji před domem nejmenovaného boháče. Lazar jméno má, boháčovo jméno zmíněno není – nestojí za řeč, za to, aby si na něj někdo vzpomněl. Boháč, na rozdíl od Lazara, jakoby nebyl – i když má všechno, na co si pomyslí. Boháč není Lazarem, na rozdíl od něj na Boží pomoc nečeká. Podobenství o boháči a Lazarovi mám moc rád. Přijde mi totiž obrovsky útěšné, a to nejen z pohledu Lazara, který se v řeči podobenství Boží pomoci dočká. Je totiž útěšné a nadějné i pro netečného boháče. Pokaždé při výkladu tohoto podobenství zdůrazňuji, že z něho nelze nic obecného vyvozovat o povaze toho, co nás čeká za horizontem času. To není popis, už vůbec ne místopis, jaké povahy je nebe a peklo. Jedná se o podobenství, tedy příměr co zůstane příměrem, podobností s tím, co člověk důvěrně zná ze svého života. A přece je v něm důležitý přesah. Předně v tom, že člověk je odpovědný za to, co dělá, ale i za to, co nedělá. Nečinnost, netečnost, může být stejně smrtící, jako akt agrese. Boháč z Ježíšova podobenství nijak na Lazara neútočil, dokonce blahosklonně svolil, aby lehával u vrat jeho domu. To já bývám mnohem striktnější než bezejmenný boháč, když vidím bezdomovce, který si rozloží spaní u vrat kostela – okamžitě vybíhám, hrozím a dotyčného lifruji pryč. Nedosahuji tedy ani kvalit zatraceného boháče, co skončil v pekle. Důležité varování pro mě. Role jsou, alespoň pro mě, jasně rozdány – mně náleží být za boháče, který s Lazarovým údělem nic nedělá, přestože ho má stále na očích. Čím se utěšuji a vidím v tom jiskřičku naděje, je, že i v pekle lze patřit na Boží slávu, protože mrtvý boháč vidí Abrahama, vidí Lazara, a ti jsou v Boží slávě. Tedy i v pekle lze zahlédnout Boha, říká mi to podobenství, a když to podobenství říká, tak to bude něčemu podobné. Jestliže i v pekle jde zahlédnout Boha a dokonce s ním i mluvit, vidím v tom hranice samotného pekla, není v tu chvíli rozhovoru s Boží slávou boháč už v ráji? A to navzdory Abrahamově proklamaci, že nikdo – i kdyby chtěl, nemůže odtud k vám a naopak. „Nikdo nemůže,“ říká Abraham, Bůh ale není nikdo. A od nikdo k někdo je jediný krok, a i ten podobenství zmiňuje: zmrtvýchvstání: „Nedají se přesvědčit,“ tvrdí Abraham, „ani kdyby někdo vstal z mrtvých.“ Při vší úctě k praotci víry, vidím to jako jeho výpověď. Jiná říká, že „Bůh tak miloval svět, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Amen

Kázání 25. 9. 2022 v Husově sboru ve Vršovicích o XXVI. neděli v mezidobí