Kázání o Nikodémovi

Iz 6,5-9
Ř 8,12-17
ev. Jn 3,1-17

B+S,

symbolika, kterou tak často používá evangelista Jan, prostupuje i jeho líčením setkání Nikodéma – člena židovské rady s Ježíšem. Místo setkání zůstává neznámé, co však evangelista považuje za důležité a sděluje nám, je skutečnost, že toto konspirativní setkání proběhlo pod rouškou tmy – v noci. Nejedná se však o pouhý časově upřesňující údaj – ta temnota okolo Nikodéma je daleko hlubší. Při veškeré své vážnosti i farizejské horlivosti zůstává Nikodém tím, který bloudí ve tmě.

Tma, ve které přichází, je znamením jeho nepochopení Božích věcí – proto jde za Ježíšem, aby se jemu – Nikodémovi, židovskému učiteli a znalci Zákona, dostalo vysvětlení. Ježíš má být tím, který mu udělá jasno. Nikodém musel za Ježíšem cítit zvláštní moc, jistě za ním přicházel i ze své farizejské povinnosti čekat na mesiáše a zkoumat, zda-li ten, kterým se mnohým jako mesiáš jevil, je skutečně tím od Boha poslaným člověkem pro záchranu svého lidu. Po židovském způsobu vede s Ježíšem disputaci. Moc, která je v Ježíšovi přítomná, Nikodém plně vnímá a respektuje. Přesto je tento zákoník ve své noci stále ještě plně přesvědčen pouze o tom, že Ježíš je jedním z učitelů. Jeho skutky vzbuzují údiv – jistě i na základě nich v něho uvěřili mnozí, ale Nikodémovi to nestačí. Průkazné nemusí být v tomto případě ani očividné svědectví druhého člověka. Nikodém se potřebuje na vlastní oči o Ježíšovi přesvědčit, a snad i ví, že zrak v tomto případě nebude tím hlavním smyslem, který k tomuto přesvědčení povede. Proto s Ježíšem zapřádá dialog. Zůstává tak plně věrný svému židovskému přesvědčení o tom, že tím nejzákladnějším, co člověka i celé stvoření uvádí do tajemného Božího světa je slovo. Nikodémův tajný příchod za Ježíšem je veden jeho vírou v moc slova, které na rozdíl od viditelných, ale zároveň i různě vyložitelných a zpochybnitelných skutků, může v celé záležitosti udělat jasno. Židé jsou dodnes přesvědčeni o tom, že za každým slovem, ale i znakem jejich Zákona, je ukryt Bůh. Nikodém toto své přesvědčení neskrývá. Ježíše považuje za učitele – tedy za protějšek svým způsobem jemu rovný, je tedy připraven diskutovat s ním o Zákoně. Na tento způsob dialogu však Ježíš nepřistupuje – nechce se bavit o Zákoně, protože on sám je ztělesněním tohoto Zákona. Nechce ani zůstávat v rovině akademické disputace. Vztah učitele a žáka, přestože i na něm vybudoval Ježíš své apoštolské společenství, je v tomto případě neadekvátní Nikodémově situaci. Nikodém očekává jasné řešení. V následném rozhovoru, ve kterém je Nikodémovi přisouzena jenom čistě statická role, Ježíš o sobě pronáší zjevitelská slova, o kterých nelze diskutovat, slova, která můžeme pouze přijmout anebo odmítnout. Není v tomto případě namístě přemýšlet o tom, zda-li rozhovor s Nikodémem proběhl přesně tak, jak nám líčí evangelista Jan. Dokonce ani nemusíme přemýšlet o tom, jestli tento rozhovor vůbec proběhl, či je Nikodém, tak jak nám jej evangelista líčí, postavou historickou. Janova zpráva o rozhovoru Ježíše s Nikodémem je jakousi evangelní trestí jeho svědectví o Kristu. Jejím jednoznačným vrcholem je výpověď v 16. verši 3. kapitoly, která je od svého napsání až podnes pokladem novozákonního svědectví o Kristu: „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný.“ Ježíšova odpověď Nikodémům ze všech časů a míst zní: „Já jsem ten, kterého Bůh dává pro spásu mnohých. Nejsem učitelem, zákoníkem, neslibuji vám lepší budoucnost se mnou. Jsem naplněním vaší lepší přítomnosti s Bohem. V přijetí nebo nepřijetí mě se tříbí víra v Boží vyjasnění vašich temnot.“ Janův Nikodém byl možná prvním z těch, kteří za Ježíšem přicházeli v přesvědčení o tom, že tento výjimečný muž je učitelem, který ve svém učení přináší moc osvětlit mnohé. Tuto odpověď na otázku: „Kdo je to Ježíš?“ však evangelia, nejenom to Janovo, ale i všechna ostatní, rázně odmítají. Ježíš není učitelem. On nemusí zprostředkovávat moudrá slova druhých. Ani jeho moudrost nevyvěrá z hlubin poznání Božích věcí. Lidsky vzato, jsou Ježíšovi nároky nesplnitelné. I to Nikodém paradoxně pochopil, když nepochopil Ježíšova slova o tom, že se člověk musí znovu narodit. On sám je Slovem i Moudrostí. O kousek dál to Jan ve svém evangeliu ještě zřetelněji rozvede, když Ježíšovi vloží do úst slova: „Já jsem ta cesta, pravda i život.“ Pochopit Ježíše znamená pochopit jej jako Spasitele, který do tohoto světa vstupuje pro záchranu konkrétního člověka. Nikodém přichází za Ježíšem v noci – ve tmě. Ten pohyb je ale i opačný – Ježíš přichází za Nikodémem ve světle své slávy. Má moc jeho život vytrhnout z jakékoliv temnoty, třeba i té nejtemnější: hrobové. Je tady pro záchranu Nikodéma, je tady i pro záchranu mou a tvou. Učitelé přicházejí a odcházejí, někteří z nich jsou moudří, jiní nemoudří. Ti lepší z nich formují náš život i kvalitu našeho poznání, to však, přes veškerou snahu učitelskou, vždycky zůstane jenom částečné. Ježíš Kristus je zachráncem, s ním vstupuje do lidského života rozměr Ducha. V tomto Duchu můžeme stále víc odhalovat tajemství Božího záměru s námi a v tomto Duchu můžeme z temnoty svých životů směřovat ke světlu, které jednou objasní všechny stíny našich nedostatečností.

Amen.

Kázání o I. neděli po svatém Duchu 15.června 2003 v Husově sboru ve Vršovicích.

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.