Kázání o 29. neděli v mezidobí – Poučení z fíkovníku

Iz 45, 1-6
1Te 1, 1-10
ev. Mt 21, 14-22

Na Ježíšovu kontroverzi s fíkovníkem v podání evangelisty Matouše je třeba nahlédnout v širších souvislostech. Na první poslech se může jevit jako mírně obskurní „mirakulózní“ příběh, který Ježíši přisuzuje roli popudlivého čaroděje, který z rozmaru a demonstrace svých schopností konsternuje publikum nečekaným jednáním, jemuž padne za oběť nebohý zelenající se strom, jehož jedinou chybou bylo, že ve chvíli, kdy k němu Ježíš přišel, nenesl žádné plody. Za tento přečin je strom ztrestán prokletím, které se okamžitě projeví v tom, že strom před zraky učedníků uschne. Matouš příběh pointuje poučením o víře bez pochybností, která dává schopnost činit těm, kdo takto věří, nejenom to samé, co učinil Ježíš fíkovníkem, ale věci ještě mnohem větší, jako například přikazovat horám, aby se vrhly do moře. Člověk odchovaný racionalismem a kritickým myšlením takový příběh i jeho pointu zavrhne, případně se nad ním shovívavě usměje s poukázáním na to, že podobné zázračné a jurodivé historky patří výhradně do říše snů a fantazie: „Kampak na nás s fíkovníkem ve věku rozumu!“ Takovým kritickým hlasům je důležité naslouchat, ale před tím, nežli s vaničkou budeme vylévat i dítě, které se v ní koupe, je dobré seznámit se s řečeným širším kontextem. Mechanicky přesazovat starověký biblický text do současnosti a uplatňovat na něj náš myšlenkový aparát nejde. Je to příběh o víře a pro víru, nikoliv racionální popis sledu událostí, jak šly za sebou. Příběh o fíkovníku je součástí synoptické evangelní tradice, najdeme ho v různých obměnách u každého ze tří prvních evangelistů. Fíkovník samotný pak figuruje v každém z evangelií, i u Jana, kde po fíkem vidí Ježíš Natanaela,  dříve, nežli Natanaela oslovil učedník Filip. Jistě, fíkovník byl a je v dané oblasti jedním z nejrozšířenějších stromů. Ale v židovské tradici má i svůj duchovní a symbolický význam. Do fíkových listů odívají svoji nahotu Adam s Evou. Fíkovník byl považován za sídlo démonů, protibožských sil, zároveň sedět pod fíkem znamenalo studovat Boží Zákon. V tomto pojetí je tak fíkovník stromem na pomezí dvou duchovních světů: božského a démonského, kladem i záporem. Ježíš odkazuje na fíkovník, ze kterého si má člověk brát poučení. Evangelista Marek, který jako první přichází se zprávou o fíkovníku, říká, že když k němu Ježíš přišel, nenalezl na něm ovoce, protože nebyl čas fíků. Markův přiznaný paradox, ve kterém strom neplodí ovoce, protože není jeho čas, a přesto je toto ovoce Ježíšem vyžadováno, evangelista Matouš nepřebírá, jednoduše ho do svého textu nezařadí, čímž ovšem ve výsledku paradox zvětší: Ježíš chce po stromu něco, co mu v tu chvíli strom dát nemůže, proto je strom potrestán, a pointa je viděna v pohledu na zázračné skutky, které sebou nese víra bez pochybností. Té je ovšem schopen jenom Ježíš. Lukáš událost s fíkovníkem přetavuje do podobenství a přidává mu rozměr milosti. „Dopřej mu ještě čas,“ říká vinař majiteli vinice, který na svém pozemku nachází fíkovník bez ovoce, „okopám ho a pohnojím a uvidíme za rok.“ Poučení z fíkovníku ve všech jeho evangelních podobách je variací na jedno téma, a tím je víra. Předmětem nemá být  v textu zmíněná zázračnost Ježíšova jednání, ale koncentrace na to, co znamená věřit. Marek říká: věřit znamená nést ovoce i v době, kdy není příhodný čas, Matouš hovoří o moci víry hory přenášející, kterou klade do kontrastu s pochybností, a konečně Lukáš proklamuje Boží milosrdenství, které je tím posledním v životě a za životem člověka. Jistě ne náhodou spojuje Ekumenický lekcionář v této neděli Matoušovo podání s apoštolským slovem Pavlovým z 1. listu do Tesaloniky, ve kterém apoštol na adresu tesalonických křesťanů píše: „Připomínáme si vaši činnou víru, usilovnou lásku a vytrvalou naději v našeho Pána Ježíše Krista.“ Činná víra je přesně to, co je centrem Matoušova textu o fíkovníku. Evangelista nabádá věřící křesťany, aby projevovali víru, která bude účinek. Víru, která bude na první pohled zřejmá, protože najde svou odezvu v tom, čím člověk žije. Jenom taková víra má svůj smysl a svoje opodstatnění. Dokud si budeme pěstovat víru jako vnitřní přesvědčení a intelektuální libůstku, předmět našeho uspokojení, abychom měli „klid duše“, je naše víra zbytečná. Víra musí být vystavena pochybnosti, protože pochybnost, jak správně rozpoznal svatý Augustin, je to, co utváří, konstituuje osobnost člověka. Dubito ergo sum, pochybuji, tedy jsem, říká svatý Augustin. Nepochybuje jenom ten, kdo není, nebo ten, kdo žije, jako by nebyl. Činná víra vždycky nachází svůj odraz a svoje konkrétní vyjádření v životě daného člověka. Je to oblast, ve které se dáváme Bohem vést a přetvářet do podoby, v jaké nás chce mít On. Tato činná víra je pokaždé doprovázena a nesenou usilovnou láskou. I o té hovoří apoštol Pavel, a to je motiv, kterého si všímá evangelista Lukáš, když ve svém podání o fíkovníku dává vinař neplodnému stromu druhou šanci. Okopá ho ještě i pohnojí, protože je mu ho líto vytnout jej. To je soucitná láska, která se sklání k druhému člověku. A konečně vytrvalá naděje, která je předmětem zájmu evangelisty Marka. Víra je nadějí, že ovoce přijde i v době, kdy není jeho čas. Že člověk bude sklízet i to, co nezasel. Zvláštním způsobem se tak v nejstarším dochovaném autentickém listu Pavlově objevuje jeho oblíbená trojice, později připomínaná i v 1. listu do Korintu: víra, láska a naděje. A tuto trojici shodně připomínají a dosvědčují i každý z evangelistů. Držme se jí a hledejme tyto hodnoty ve svém životě!

Amen

Kázání o IXXX. neděli v mezidobí 22. 10. 2017 v Husově sboru ve Vršovicích