Kázání 21.1.2018 – Jonáš prorok

Jon 3, 1-5.10
1K 7, 29-31
ev. Mk 1, 14-20

Biblickou knihu proroka Jonáše, jejíž text je úvodem k poselství této neděle, budu mít už napořád spojenou s postavou mého učitele Starého zákona na teologické fakultě a jejího pozdějšího děkana, hebraisty a jednoho z tvůrců moderního ekumenického překladu Bible, profesora Vladimíra Kubáče. V mém ročníku jsme ho zažili necelé tři semestry, do jeho náhlého skonu cestou na naši přednášku, kdy jsme se ho už nedočkali, protože Pán života ho odvolal z tohoto času na eskalátoru metra ve stanici Hradčanská, který se mu stal, jak na to později vzpomínala jeho žena Jindřiška, žebříkem Jákobovým, po kterém dostoupal až k Hospodinu. Stejně jako generace studentů přede mnou, i nás seznamoval s podobou hebrejského textu Starého zákona na příkladu knihy proroka Jonáše. Bylo tomu tak v mém ročníku, ale jak jsem se později dověděl od starších kolegů ve službě, i ve všech ročnících, které učil od svého nástupu na teologickou fakultu v 60. letech minulého století: desítky let používal stále stejný způsob výuky, hebrejsky se četlo od druhé hodiny z proroka Jonáše, kdo nečetl, zadrhával se nebo, nedej Bože, neznal hebrejskou abecedu, byl vyhozen z hodiny s důraznou výtkou, ať přijde, až se to naučí a stane se člověkem, jak říkal profesor Kubáč, který Starý zákon vykládal jako narativ podle Hájkovy Biblické dějepravy pro školní děti. Mnoho mých spolužáků nad tím ohrnovalo nos: jsme na vysoké škole a on nám tady vypráví z dětské čítanky jak při náboženství na faře, podivovali se, a řada z nich proto přednášky bojkotovala. Někteří dokonce říkali: „kdo chodí ke Kubáčovi, bude umět proroka Jonáše, kdo chce umět hebrejštinu, musí se ji naučit u někoho jiného.“ Já jsem se naučil proroka Jonáše. Je to nejkratší kniha Starého zákona a pro získání zápočtu, a pak i zkoušky, skutečně stačilo namemorovat se hebrejský text od A do ZET, respektive od álef po táv. Díky tomu dodnes dokážu odrecitovat v originále první verše této knihy a plynule jsem ji zvládal až do konce druhé kapitoly. Na třetí kapitolu v mém ročníku už nedošlo, protože profesor Kubáč zemřel, ale zpravidla na ni nedocházelo ani v ročnících předchozích, protože hebrejština se učila čtyři semestry a během nich se studenti stačili prokousat nanejvýš těmi dvěma kapitolami Jonáše. Jonáš se mi ale díky Kubáčovi vepsal pod kůži, a až s odstupem času dokážu ocenit moudrost a erudici tohoto svého dávného učitele, které své místo nepochopil jako řada jiných jako příležitost k uplatňování svých osobních či vědeckých ambicí, ale jako prostor, ve kterém on jako učitel pomáhá k duchovnímu a osobnostnímu růstů svých žáků. A co jsem se od Jonáše díky Kubáčovi naučil? Že to je jedna z nejnadějnějších knih Starého zákona. Svým poselstvím je možná největší předjímkou Krista a jeho radostné zvěsti o Boží záchraně jdoucí navzdory lidské zatvrzelosti. Jonáš je jediným reprezentantem žánru novely ve Starém zákoně. Je to příběh s až pohádkovými rysy, veliká ryba, která Jonáše pohltí, je vděčnou inspirací řady uměleckých ztvárnění. Jonáš je zároveň jeden z nejefektivnějších kazatelů, možná dokonce ten nejúspěšnějších, se kterým se na stránkách Bible můžeme potkat. Účinnost jeho kázání je natolik úspěšná, že odvrátí zkázu více než sto dvaceti tisíc lidí – to už je pěkná řádka zachráněných. Profesor Kubáč mě na základě proroka Jonáše naučil, že Boží slovo se stává. Komunikace mezi Bohem a člověkem se neděje v rovině běžného dialogu. Když mluví Bůh, jeho slovo se stává. Tak začíná první verš knihy Jonáše proroka: „Stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi…“ Takto řečeno se jedná o popis něčeho naprosto odlišného od běžné komunikace jednoho s druhým. Nikoliv: Bůh řekl Jonášovi, nýbrž „stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi…“ Nejde to vztáhnout na rozhovor dvou rovnocenných subjektů, znělo by to nepatřičně, kdybychom rozhovor uvedli: „Stalo se slovo Davidovo k Oldovi.“ Naše slova jednoho ke druhému se nestávají, Slovo Boží jiné, to se stává, je učiněné. Skrze Boží slovo povstávají světy, Slovo se stává tělem, přebývá mezi lidmi a srze Slovo vstupuje do tohoto světa spása – záchrana. Takové je Boží slovo, nesrovnatelné s žádným jiným slovem. Jiná slova jsou řečena, Boží slovo se stává, děje se. Jak se stává a jak se děje, je proces těžko postižitelný, pokaždé když jde o člověka však úzce vztažený ke konkrétní osobě.  Jonášovi se Boží slovo přihodilo, pohnulo s ním, vzbudilo v něm reakci: Jonáš se brání, utíká, raději chce zmizet na sám konec země, než aby se podřídil tomu, k čemu ho Boží slovo vybízí: jít a hlásat radostnou zprávu o Boží záchraně. Bůh musí nasadit, říká autor biblické knihy o Jonášovi, mimořádné donucovací prostředky, aby pohnul s Jonášem. Nejprve je to bouře – Jonáš spí, potom veliká ryba – Jonáš se modlí, konečně Jonáš dorazí do Ninive a jeho působení tam je dovršeno nevídaným úspěchem, lidé se obracejí k Bohu, činí pokání, město je zachráněno (z historie víme, že ne na dlouho) – Jonáš káže o pokání, ale sám změnou neprochází. I tak je však jako kazatel úspěšný. Ke své osobní proměně snad konečně dospěje v okamžiku, kdy mu Bůh na příkladu uschlého skočce ukáže svou slitovnost: Bůh dává druhou šanci. To je ústřední poselství Jonášovy prorocké knihy, tak podobné tomu, co sděluje Kristus. Ne náhodou Ježíš jmenovitě z proroků připomíná jediného Jonáše. I samotné Jonášovo jméno – holubice je synonymem naděje, nového počátku. Bůh dává druhou šanci – ve chvíli, kdy se jeho slovo k nám stává skutečností, začne se dít, odehrávat přímo k nám, na nás, v našich životech a konkrétních situacích. Do všech stavů duše, těla, ducha, prosvítá poselství o naději druhé šance, kterou Bůh nabízí každému, kdo o ni projeví zájem. Radostně se chopme naděje druhé šance, kterou máme na druhé míli svého života.
Amen

 

Kázání o III. neděli po Zjevení Páně 21. 1. 2018
v Husově sboru ve Vršovicích

 

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.