Kázání 4. 9. 2022 – Kdo chce jít za mnou…

Dt 30, 15-20
Fm 1-21
ev. Lk 14, 25-33

Vzhledem k tomu, jak ubývá poptávka po církevních službách, spolu s tím klesá i počet církevních pohřbů. Pustil jsem se do studia archivních pramenů naší náboženské obce, mezi které patří i pečlivě vedená evidence pohřbů. Moji předchůdci v duchovenském úřadě tak ještě koncem šedesátých let vykonali v průměru okolo stovky pohřebních obřadů ročně, v převážné většině v krematoriích a rozlučkových síních, dílem na hřbitovech, něco málo tvořily pohřby v kostele. Sto pohřbů za rok vychází v průměru na dva do týdne. Z toho počtu se mi zatočila hlava. Letos jsme u nás v počtu pohřbů na nule, loni tři, dříve okolo deseti do roka. Někdy se o současné duchovenské generaci hovoří jako o těch, co svou ne-činností pohřbívají církev, ale těmi v pravém slova smyslu hrobaři členské základny CČSH nejsou současní duchovní, nýbrž ti, kteří od šedesátých do osmdesátých let postupně pohřbili celou členskou základnu, která vstupovala nebo se rodila do církve od raných dvacátých let minulého století. A protože se rád nořím i do církevních matrik ještě letitějších, nežli jsou ty čtyřicet, padesát let staré, vím, že před sto a více lety, byly počtů pohřbů, ale stejně tak křtů a svateb, ještě o několik řádů vyšší, nežli řekněme v polovině 20. století. Farní kněz tehdy vykonal během jednoho dne i několik svateb, křtů, a často i ne jenom jeden pohřeb – to všechno den za dnem a rok za rokem, desítky let. Dnešní situace je diametrálně odlišná. Svatby, křtu i pohřbu si ceníme jako výjimečného obřadu, radujeme se z každého křtěnce, každého oddaného, a vlastně i z každého nebožtíka, který před svým skonem projevil zájem o rozloučení s ním z kostela, anebo alespoň o přítomnost kněze na rozlučce v obřadní síni. Víte o mně, že vyzývám opakovaně vás, kteří se podílíte na životě církve, až se naplní váš čas, trvejte na posledním rozloučení v kostele. Možná poprvé uvidí vaši blízcí, jak to tu vypadá, dejte přednost kostelnímu klidu, diametrálně odlišnému od chvatu ceremonií obřadních síní, ale stejně tak je ušetříte traumat, na které si zadělávají všichni ti, kteří se chtějí loučit bez obřadu v kruhu rodinném. Bude to zároveň i váš poslední misijní vzkaz těm, které tu po sobě zanecháte. Zaměstnáte faráře, který by se jinak nudil, nebo věnoval méně důležitým službám, a jako bonus ještě i po smrti řeknete svým blízkým, že jste svůj život spojili s Kristem. Aby to tak ale doopravdy bylo, musíte pro to podniknout konkrétní kroky ještě za svého života. Minimálně o tom říct, trvat na svém, dokud je ještě člověk druhými brán vážně. Vzpomínám na častý motiv, který mi utkvěl v paměti z řady pastoračních rozhovorů před pohřbem: „ten náš tatínek, dědeček, manžel – on žil jenom pro rodinu. Rodina, to bylo jeho všechno!“ sdělovaly mi často uslzené vdovy, dcery, vnučky. Jestli mám nějakou jistotu, co neřekne moje žena o mně, pokud ji případně učiním vdovou, budou to právě taková slova. Přicházejí mi na mysl podstatně ostřejší výpovědi, kterými hodnotí manželka moje angažmá směrem k rodině. Proto se pro pohřební obřady volí jiná slova, nežli Ježíšův imperativ: „Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem.“ „Jo, ten náš dědeček, ten žil jenom pro rodinu, rodina, to bylo jeho.“ V tomto duchu se asi neubíral pastorační rozhovor před pohřbem apoštola Petra, že by jeho manželka, dcera či vnučka o něm říkala, že u Petra byla rodina číslo jedna. Na druhou stranu, nikdo nejsme Petr, Ondřej, Bartoloměj, Matouš, Tomáš, Tadeáš, tedy apoštolové, které si Pán Ježíš povolal do první misijní linie svědecké služby nést evangelium. Tam to asi opravdu nešlo bez radikálního rozchodu s rodinou. Těžko je představitelné, že by Petrova manželka posílala vzkazy, ať se vrátí okamžitě domů: „naplodil sis dvanáct dětí, tak se starej,“ a apoštol Petr – zrovna u Cesareje Filipovy vyznává o Ježíši že je Mesiáš, Syn Boží a dostává od něho pověření, že pro změnu on je Kéfas, skála, na které bude zbudována církev, kterou ani brány pekelné nepřemohou. Naštěstí na nás církev nestojí – i to mi často moje žena moudře připomíná, když mě nabádá, abych se více věnoval rodině. Chci říci, že po nás nikdo takto radikálně pochopené křesťanství nevyžaduje – alespoň ne pro tuto chvíli a v tento čas. To samozřejmě neznamená, že v budoucnu něco takového nemůže nastat. Uvěřit v Krista tedy nutně neznamená rozejít se se svou rodinou, zpřetrhat veškeré dosavadní vazby, určitě je ale víra v Krista spojená s nastavením priorit toho, co je v životě nejdůležitější, a k čemu má cenu svůj život zacílit. Pokud je v životním horizontu výhradně rodinná pohoda křesťana, který si ob neděli zajde do kostela, často jako jediný vyslanec rodinného kruhu, pak asi něco není v pořádku. A samozřejmě i tady platí, že věci bývají odstupňovány podle míry obdarování a povolání, protože jsou rozdílné služby, ale jeden Pán. V otázce následování je stejně tak důležité nejenom uposlechnout, tedy správně rozklíčovat, k čemu a jak jsme my jako konkrétní lidé povoláni Kristem, ale také, na co stačíme. Smýšlet o sobě střízlivě a vědět o svých limitech. Prozíravý je ten, který staví věž a spočítá si, zdali na to má, stejně jako panovník, který vstupuje do střetu s protivníkem, má znát skutečnou sílu svého vojska ve vztahu k protivníkovi. Křesťanům, kterým došel dech po pár metrech klopýtání za Kristem, jsou lemovány cesty Boží, stejně tak i řadou odhozených křížů, které ze sebe rychle sňali ti, kteří chtěli unést tíhu světa za Ježíše. Proto i z řečeného Božího slova pro nás vyplývá: uvažujme o sobě střízlivě, svou sílu hledejme u Pána, nenechme se přemoci zlem, ale přemáhejme zlo dobrem. Buďme za všech okolností připraveni vydat své dobré svědectví o Kristu a poctivě, krok za krokem, den po dni, třeba i po malých krůčcích nesme své kříže a křížky na naší cestě spolu s Kristem, který nás vede, podpírá a chrání pro své Království.

Amen

Kázání o XIII. neděli po svatém Duchu 4. září 2022 v Husově sboru ve Vršovicích