Kázání 16.9.2018 – O následování

Iz 50, 4-9a
Jk 3, 1-12
ev. Mk 8, 27-38

Petrova odpověď Ježíšovi u Cesareje Filipovi: „Ty jsi Mesiáš,“ na otázku: „Za koho mě lidé pokládají?“ je křesťanským vyznáním víry. Petr o Ježíši vyznává, že je Kristem. Víra v Ježíše jako Krista je přesvědčením o tom, že Ježíšův příběh je spojitým příběhem s příběhem mého života. Že Ježíšův příběh je svoji jedinečností nesrovnatelný s příběhem žádného jiného člověka, že se s ním nemohou poměřovat ani takový duchovní velikáni, jakými byli Jan Křtitel, Elijáš, nebo některý další z proroků. Petrovo vyznání o Ježíši je vyznáním Ježíšovy výlučnosti. Autor Skutků apoštolských tuto výlučnost spjatou s osobou Ježíšovou popisuje slovy: „V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni. Tím jménem je Ježíš Kristus Nazaretský.“ Autorem těchto slov, jak píší Skutky apoštolské, není nikdo jiný, nežli apoštol Petr ve svém slavném kázání k lidem jeruzalémským v čase nedlouho po Ježíšově vzkříšení. Tedy ten samý člověk, který na Ježíšovu otázku před Cesarejí Filipovou odpovídá: „Ty jsi mesiáš – Kristus.“ Mezi Cesarejí Filipovou a Jeruzalémem v čase po Ježíšově vzkříšení však leží dlouhá duchovní cesta, kterou musel apoštol Petr zdolat. Že to nebude žádná vysokorychlostní duchovní dálnice, bylo zřejmé už z toho, jak Petr reagoval na to, když je Ježíš začal učit, že Kristus musí trpět, být zavržen, zabit a třetího dne vstát. Petr za to Ježíše káral, ale dostalo se mu velice příkrého odsudku. Ježíšova odpověď: „Jdi mi z cesty, satane,“ svou tvrdou kategoričností může být pro mnohé překvapení, ve skutečnosti vyjadřují přesvědčení, že ani hluboká a vroucí vyznání víry nejsou zárukou toho, že jejich nositelé budou vždy v intencích toho, jak si je přeje vidět Bůh. Opakovaně si při výkladu tohoto biblického textu uvědomuji, pod dojmem toho, jak ho interpretují další evangelisté Matouš a Lukáš, kterým se nejspíš Markem uvedená Ježíšova slova o Petrovi jako satanovi zdála příliš odsudivá, a proto jim v jejich podání předsunou Kristova slova o Petrovi jako skále, ne které bude zbudována církev, jak se příliš soustředíme na motiv Petra jako skály církve, ale zapomínáme při tom, že i církev samotná a její nositelé, se mohou stát oněmi příslovečnými kameny úrazu, bludnými balvany, stojícími v cestě za Kristem. Rezonují mi s tím aktuálně slova jednoho ze současných biskupů, který se kriticky vyjádřil na adresu své církve v souvislosti s kauzou zneužívání dětí kněžími v různých částech světa, že církev samotná se může jevit jako největší překážka na cestě za Kristem. Právě o tom pojednává vykládaná pasáž o Petrově vyznání u Cesareje Filipovy. Anebo další, velmi často citovaný příklad neustále přítomný a mnohokrát variovaný ve veřejném prostoru, na základě kterého lidé dokladují, proč nevěří v Boha: „protože mě jako dítě pan katecheta uhodil.“ Jsou to vážné připomínky, které bychom neměli zlehčovat pouhým odkazem na morální selhání jednotlivců. Pokud nahlížíme na církev prismatem Petrovým jako na celek, který ovšem stojí na konkrétních nositelích, v tomto případě Petrovi jako prvním z apoštolů, tuto celistvost musíme brát vážně i v jejím odsouzení řečeném právě Petrovi: jdi mi z cesty, satane, se nemusí týkat jenom jednoho konkrétního člověka a jeho selhání, ale i církve jako celku, pokud se svým jednáním, nebo učením, vzdaluje a odchyluje od Božích cest. Samotný Ježíš ukazuje, jak tenká může bát hranice mezi tím, co je Boží, a co je ďábelské. Zůstat na jedné straně ještě neznamená, že už tam člověk zůstává trvale. Mezi vroucím Petrovým vyznáním Ježíše jako Krista a jeho kategorickým pokáráním z úst toho, kterého předtím jako Krista vyznal, mohlo uplynout sotva pár minut. Toho, že ta samá ústa mohou jednou žehnat a krátce na to proklínat, si všímá i autor jiné biblické knihy – listu Jakubova. Východisko naznačuje následné pokračování biblického textu. Ježíš k sobě svolává zástup a učedníky a říká jim jedna z nejvroucnějších slov o následování, která můžeme v Bibli nalézt: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ I na nich jsem si uvědomil, jak jim většinově rozumíme a vidíme je prismatem podání evangelistů Matouše a Lukáše. Ti totiž v popisu Ježíšových slov zamění předložku „se“ za předložku „za“. Zdánlivě bezvýznamná záměna má přitom dalekosáhlý významový posun. „Kdo chce jít se mnou“ má totiž jiný význam, než „kdo chce jít za mnou.“ Jdeme-li za někým, tento se nám vzdaluje, doháníme ho, je nám blízký nebo vzdálený, v každém případě není s námi. Oproti tomu, jdeme-li s někým, tento je vedle nás, drží s námi krok a my s ním. Jsem přesvědčen o tom, že nejblíže je autentickým slovům Ježíšovým evangelista Marek. Ježíš mluví k těm, kteří jsou s ním. Volá je k následování a říká: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ Následovat Ježíše neznamená dohánět ho, stíhat, jít v jeho šlépějích, napodobovat jeho kroky. Takové následování je ale marným stíhání někoho, kdo se nám neustále vzdaluje, pátrání po někom, kdo nám zanechal své stopy a my se ho na jejich základě snažíme identifikovat. Pravé následování je nikoliv cesta za Ježíšem, ale cesta s Ježíšem. Abychom ho následovali, znamená to, že s ním jdeme tak, že on jde s námi – jeden s druhým. Mít Ježíše po svém boku, což nejde jinak, nežli že člověk zapře sám sebe, vezme na sebe svůj kříž, otevře se tomu, co je jeho křížem a v něm se potká s křížem Kristovým. V svém kříži, v tom, čím procházíme, co nás trápí, v čem tápeme, čeho se bojíme, najít kříž Kristův. Věřím, že tak to posléze pochopil i apoštol Petr, který u Cesareje Filipovy Ježíše jako Krista vyznal, ale skutečně ho začal následovat až tehdy, kdy se ho přestal snažit poučovat co je a co není správné, co a co není morální, žádoucí – nežádoucí, ale přijal svůj vlastní kříž, zapřel sám sebe a poznal, že Kristus stojí po jeho boku jako ten, který všechnu jeho bolest vzal už dávno sám na sebe.

Amen

Kázání 17. 9. 2018 v Husově sboru ve Vršovicích
o XXIV. neděli v mezidobí