Svátost kněžství v pojetí Církve československé husitské

Příspěvek k teologické diskuzi nad Komentářem k Základům víry – oddíl VI D – svátost kněžství

Výchozí pohnutky zpracovatele referátu
Úvodem přiznám svým posluchačům, že pohnutky, které mě vedly k výběru daného tématu reflexe svátosti kněžství v CČSH byly podobně přízemní, jako ty, pro které si Mistr Jan Hus toto povolání zvolil. V mém případě nikoliv pro krásu kněžského roucha – i když i na to přijde v mém referátu řeč, ani váženost před lidmi, nýbrž skutečnost, že délka komentáře z pera Jiřího Vogela v námi rozebírané příručce zabírá příjemných jednu a půl stránky. Při představě, že bych měl glosovat elaboráty podstatně rozsáhlejší (jako např. o církvi či o svátostech obecně), rozhodl jsem se jít cestou nejmenšího odporu a vybral pro sebe stať nejkratší. Toto expozé vám sděluji proto, abych vzápětí sdělil mé další zjištění, které se mi odhalilo ve chvíli, kdy mě začal tlačit termín blížící se vikariátní schůze a já se dle svých možností zahloubal do otázky kněžství v CČSH. Jaké to bylo zjištění? „To jsem si tedy naběhl!“ Kratičká délka Voglova komentáře byla jen šalebným přeludem, kterého jsem se – řečeno s prorokem Jonášem – mylně přidržel, abych se v posledku připravil o milosrdenství snadno odvedeného domácího úkolu. I na této banální příhodě jsem si uvědomil, jak podivně Bůh své služebníky a služebnice vede. Husa od marnivosti rouch a světské váženosti až k životnímu boji za Kristovu pravdu, která ho přemohla na kostnické hranici, mě od lenosti a pohodlnosti prozatím k zjištění, že přemýšlení o kněžství neleze odbýt krátkým komentářem ani jedním referátem. Že to je téma natolik fascinující a bytostně prorostlé mým i vaším životem, že by si bezesporu zasluhovalo, abychom o něm hovořili neustále a při každé příležitosti, která nám je dána k sejití. Je škoda, že prozatím v prostředí CČSH za více než osmdesát let nevznikla ucelená studie či monografie o specifickém pojetí kněžské služby v této denominaci, která by nebyla jenom teologizující floskulí, ale také čtivým životním vyznáním některého ze sloužících kněží této církve o tom, jak své kněžské povolání prožívají. Od doby vydání Farského Přelomu a Z pode jha postrádám ve své církvi upřímné vyznání svých především starších kolegů a kolegyň ve službě, kteří by se pokusili o něco podobného, jako kdysi první patriarcha ve svých vzpomínkách o jeho cestě od pojetí kněžství v římské církvi ke kněžství v církvi československé husitské. Současný reportérský cyklus rozhovorů Mileny Tomešové s ženami farářkami je jenom nesmělým pootevřením dveří této široce strukturované, přitom však námi duchovními bytostně a každodenně prožívané problematiky. Ze zmíněného druhého dílu knihy Býti farářkou ocituji krátký úryvek z rozhovoru s kolegyní v duchovenské službě farářkou Martou Silnou. Přiznám se, že mě zasáhl víc, nežli celý Komentář k Základům víry. Sestra farářka na otázku, co je příčinou vyprázdněnosti naší církve říká: „…Kostely máme prázdné, proto že jsme populističtí, nikoli věřící. A dnes už máme kádr lidí, co s námi rádi pokecají, kdekdo se u toho zdrbne, a pak jdeme všichni domů. Děs a hrůza. Nicméně v této církvi jsem byla pokřtěna, je to má strašná matka a já jsem její strašné dítě. Všechno to říkám s bolestí a láskou a otazníky. Zdá se mi, že už to s náma na mnoho let nevypadá… Ale co já vím? Moje dcera se nechala v této církvi dobrovolně pokřtít v sedmnácti letech. Ostatně – tak jako Hospodin oprášil ignaciánská duchovní cvičení, použil si pátery a ti teď těmi duchovními cvičeními vesele oprašují zaprášená srdce lidí, tak třeba i nám Hospodin posečká s pádem a dostaneme šanci, kterou před Pánem a postupující historií dostávají hluboce věřící bytosti… Potřebujeme začít mít k sobě úctu. Úctu k odlišnému názoru, úctu k věku i k mladosti, zkrátka úctu. I k tomu, že tu ta církev ještě je. Nevytahovat se, neprosit, chtíti býti nápomocen. Je to moje životní krédo.“ Pod tlakem řady okolností, za situace, kdy církev prochází vleklou strukturální krizí, krizí spirituální, teologickou, personální, krizí autorit, já z lenosti začínám psát referát o kněžství, abych si znovu uvědomil, že na Boží otázku: „Koho pošlu, kdo se hlásí?“ existuje ta jedna jediná stále platná izajášovská odpověď: „Zde jsem. To já, ó Pane můj, půjdu, když mě posíláš.“ Ani kilometry učených knih a tisíce traktátů, komentářů a teologických spisů nemohou vyvážit a překonat toto jedno prosté biblické sdělení, které by mělo stát na počátku duchovenské služby každého z nás.

Krátký komentář ke Komentáři o svátosti kněžství ze sborníku Komentář k Základům víry Ani po prvním zběžném, druhém důkladném a třetím analytickém přečtení závěrečné statě ze Sborníku Komentářů k Základům víry, tak, jak ji kolega Vogel vypracoval k otázce kněžství, jsem se nemohl zbavit dojmu podivné beztvarosti tohoto textu. Ta na mě doléhá i z jiných částí tohoto sborníku. V poslední jeho kapitole je však nějakým podivným způsobem umocněna. Studentská otázka: „Co tím chtěl autor říci?“ se mi neodbytně vkrádá do mysli a snad sněmovní tajemník více ozřejmí genezi vzniku tohoto dokumentu, za kterými tuším jako za zlomky evangelních Logií, dílo podstatně rozsáhlejší. Předkládaný dokument je sedmou verzí návrhu předlohy a zdá se, že až na po sedmé se podařilo zbavit tento útvar veškeré potence tak, že připomíná dílko studenta prvního semestru bohosloví na HTF UK, nikoliv jejího současného proděkana. Zásadní připomínka k tomuto Komentáři zní: v této podobě se ani nejedná o komentář jako takový. Mám spíš dojem rešerše, která v krátkém úseku chce čtenářům a posluchačům přiblížit vybrané články ze Základů víry o kněžství, aniž by je však jakýmkoliv způsobem komentovala a dál teologicky rozvíjela či dokonce s nimi polemizovala. V této podobě se dle mého názoru jedná o naprosto zbytečný dokument, kdy pohnutky jeho vzniku mně samotnému silně připomínají moji vlastní lenost, která je věrnou souputnicí mnoha farářů i teologů (neodpustím si připomínku: především naší provenience!) Komentář je ve svých částech pouhým zopakováním obecně známých věcí, které jsou výdobytkem reformační teologie – tak je tomu v oddíle Ustanovení a smysl kněžství. Viz závěrečná věta, která je takřka doslovnou citací odpovědi č. 345 ze Základů víry.

Druhý oddíl Podstatné rysy svátosti svěcení je pro změnu jakýmsi „agendárním ozvukem“. Neuvádí se zde nic jiného, nežli co máme k dispozici v poslední Agendě CČSH. To vše je doplněno příslušnými biblickými citacemi.

Třetí oddíl v některých rysech připomíná elejskou aporii, ovšem bez náležitého vysvětlení. Je nazván Formy ordinované služby, aniž by jakýmkoliv způsobem vysvětloval pojem ordinace ve vztahu k pojmu svěcení, přestože v předchozím textu se hovořilo pouze o svěcení. Trtíkem užívaný termín stupně svěcení bez dalšího vysvětlení nahrazuje termínem formy ordinované služby. K tomu Vogel uvádí, že jáhnové a kněží jsou v CČSH svěceni, biskupové ordinováni. Autor se opětovně vrací k otázce 345, která mu zřejmě ležela v mysli, proto ji znovu opakuje a dodává, jaké atributy jsou předávány svěcencům. Ačkoliv se v bodě 4. pokouší o jakousi paralelu k tomu v případě biskupů, zcela je pominuta zmínka o významu atributu, který v dnešní podobě zřizování biskupů hraje důležitou roli a tím je biskupský nebo patriarší řetěz. Jakýkoliv náznak polemiky, který o tomto církev dříve vedla (za všechny uvádím profesora Rutrleho) je opět nechán bez povšimnutí.

K většímu pochopení předkládaného textu mě přivedla až závěrečná poznámka, mírně poodhalující zákulisí vzniku dokumentu. Byl předložen v březnu 2001 (nevím ovšem zda-li to byla první či kolikátá verze) a Naukový výbor jej projednal v listopadu o tři roky později. Mezitím se ovšem, řečeno s profesorem Kučerou, zásadně změnilo paradigma. Pokud mě paměť neklame, je rok 2001 nejenom rokem narození mého prvního syna, ale také rokem nástupu doktora Schwarze do úřadu patriarchy. Následné rozkrytí kauzy apoštolské sukcese na jaře příštího roku a hysterizující mediální kampaň redaktorky Českého zápasu, tehdy ještě zcela na straně patriarchy Schwarze proti pražskému biskupovi, s tímto úzce souvisejí. Předkladatel dokumentu proděkan Vogel se nad rámec svého působení v CČSH k tomuto směru údajně přihlásil a jako kněz vysvěcený v linii apoštolské sukcese je takto v některých zdrojích prezentován. Zakládá-li se toto na pravdě, potom se doba vzniku první verze Komentáře o kněžství kryje s dobou, ve které skupina husitských kněží v Portugalsku či jinde svěcení přijala. Mám-li nějak shrnout svůj celkový dojem z toho: je to rozporuplné (a opět si neodpustím dovětek: ostatně jako celá řada věcí z naší církevní teologie i praxe). Ačkoliv o jiném pojetí kněžské služby dokument ve své současné podobě nijak nehovoří, můžeme se domnívat, že přinejmenším v mysli autora tohoto dokumentu ona jiná podoba našla své vyjádření. Více to však specifikovat nemohu, neboť jsem nikdy na toto téma s Jiřím Vogelem nehovořil. Anebo snad věci minulé jsou projevem mladické nerozvážnosti, jak bylo prezentováno např. u Zdeňka Bohuslava, který z církve odešel, avšak autor Komentáře teologicky dozrál až do intencí předkládaného dokumentu?

Ad fontes – magisterium církve v podání Zdeňka Trtíka
Po zjištění, že Komentář mě žádným zásadním způsobem v mém přemýšlení o kněžství neposune, jsem se pokusil shromáždit dostupné materiály k tomuto tématu z pera autora Základů víry. Překvapilo mě, že z téměř třicetiletého tvůrčího období od roku 1950 do roku 1976 jsem našel pouhé tři, potažmo čtyři články. Specifický článek na téma kněžství napsal Jan Hradil v Teologické revue v roce 1989, ale o tom později. V roce 1950 publikoval Trtík v tehdy Náboženské revue článek Idea obecného kněžství, ve kterém systematicky shrnul to, co se stalo výchozím předpokladem jeho pozdější formulace článků o kněžství v Základech víry. Tato studie vyšla duplicitně o několik měsíců později ve sbírce Trtíkových textů Theologické úvahy v identické podobě. Trtík se zde zamýšlí nad podstatou kněžství a správně odhaluje, že funkce kněze úzce souvisí s obětní službou. Oběť chápe Trtík jako centrální motiv všech náboženství, židovství ani křesťanství nevyjímaje. Smyslem oběti není prvořadě „úlitba bohům“, jak bývá někdy prezentováno, ale především navázání kontaktu s božstvem, dotyk s ním, očištění a posvěcení a reintegrace. Člověk „vylévá duši“ před Hospodinem, podobně jako Chana ve svém žalu nad tím, že jí Bůh nedopřál potomka. Tento renintegrační smysl mají ve Starém zákoně všechny oběti krvavé i nekrvavé a je styčnou plochou i s Kristovou obětí na kříži. Novozákonní symbolika krve a těla Kristova jsou vyjádřením jeho obětní a kněžské funkce, která vede v přijetí člověka k jeho očištění a záchraně. Kněžství v církvi tedy náleží výhradně Ježíši Kristu a teprve odvozeně od něho na něm mají účast všichni věřící, kteří tvoří koinonii – dům Páně, Kristovu církev a jeho tělo v tomto světě. Církev se tak stává obětním obecenstvím, na kterém mají účast ti, kteří církev tvoří a scházejí se okolo Kristova stolu. Církev je tak společenstvím eucharistie a proto shromážděním liturgickým. Trtík si všímá skutečnosti, že teprve později se vyvíjí monarchický episkopát. Zpočátku je církev rozdělena na biskupy a presbytery, dále diakony pověřené službou při stolech. Z presbyterů jako pomocníků biskupů při eucharistickém hodu se později vyvine úřad kněze. Nově se vyvíjející kněžstvo se tak dělí na vyšší a nižší. Kněžství se však dějinně vyvíjí od úřadu presbytera. Smyslem kněžského řádu v církvi je, podle Trtíka, funkce obětní, přičemž nesmí být potlačena funkce prorocká a vladařská (pastýřská).

Jelikož však Kristovou obětí je zrušen smysl obětí předchozích i následujících, nepotřebuje církev obětníky, kteří by znovu a znovu vykonávali oběti, které se stejně nemohou rovnat oběti jediné – oběti Ježíše Krista. Tak je Kristus jediným a pravým knězem své církve a slovo o církvi jako obětním společenství, které se v Základech víry často vyskytuje, chápe Trtík jako obětní obecenství kolem jediné oběti Kristovy. Reformační idea vychází z toho, že v křesťanské církvi nikdo není knězem a zároveň všichni jsou kněžími. Presbyter, čili kněz, jak se domnívá Trtík, je vedoucím eucharistického, liturgického obecenství církve, vede obětní společenství ale oběť znovu nevykonává. Kněz je, říká husitský systematik, v přímém styku s Bohem a žije novým životem v Kristu při eucharistii stejně jako ostatní věřící. Není mezi ním a věřícím lidem podstatný rozdíl, má však při eucharistiii vedoucí funkci v tom, že ostatním pomáhá. Toto biblické pojetí kněžské služby Kristova lidu se vylučuje s principem apoštolské sukcese ve smyslu předávání zvláštní moci. Římskokatolické pojetí kněžství vede k obnovení starozákonní obětní praxe, která se opakuje každou bohoslužbu pomocí kněze nekrvavým způsobem.

Další článek dílčím způsobem se dotýkající tématu pochází z doby o deset let později. V roce 1960 publikuje Trtík v Náboženské revue článek Ježíš Kristus ve svátostech. Církev v tomto světě je jediným Kristovým tělem jako společenství určitých konkrétních lidí, kteří vyznávají Krista. Církev není tam, kde je biskup, církev je tam, kde je Kristus, kde je Kristovo tělo – jeho lid, tam je celá církev a Kristus je mezi nimi reálně přítomen. Jednání, skrze které se Kristova přítomnost v církvi realizuje, uskutečňuje, buduje a vyjadřuje, je představováno sedmi svátostmi. Na počtu svátostí nezáleží, říká Trtík, zdá se však, že dosavadních sedm svátostí zahrnuje hlavní situace a okolnosti, které jsou v životě církve a věřících údů důležité.

Pro naše přemýšlení o pojetí kněžství je důležitý jeden z posledních Trtíkových článků na toto téma z roku 1976 – Kněžství Boží církve. Autor Základů víry v něm kriticky pojímá jeden z článků, a sice článek 344. Smysl obětního společenství nespočívá pouze v poslání zvěstovat spásu, nýbrž přinášet spásu. Kněžská činnost nikdy nezáležela na pouhém mluvení, ale v jednání a to v obětování. Boží církev žije z oběti Kristovy. V praxi to znamená, že ti, kteří ji tvoří, obětují sami sebe, své životy, celou svoji existenci Bohu a jeho milosti. Kněžství Boží církve záleží v tom, že celou svou činností, existencí a svědectvím přináší světu spásu. Až mě zamrazilo, když jsem si uvědomil dosah těchto slov tváří v tvář současnému stavu naší církve. Liturg předsedá shromáždění církve okolo stolu Páně. Jeho kněžství je stejné jako kněžství lidí okolo něj – tedy odvozené od Krista. Smyslem zvláštního svěcení kněze je, že získává od církve pověření konat spolu s církví liturgii. Povaha liturgie církve vyžaduje, aby byli vybraní lidé pověřováni zvláštní liturgickou službou. Bez této služby nemá obec možnost plně se podílet na oběti Ježíše Krista a kněz je jejím prostředníkem. O knězi Trtík říká doslova, že je prostředníkem přítomného Krista a jeho jednání. Nikdo jiný nežli vysvěcený kněz nemá právo a pověření k výsluze svátosti večeře Páně. Dále Trtík hovoří o tradici a světící praxi kněží v CČSH. Základy víry o svátosti hovoří obecně a nerozlišeně, avšak tradice a praxe ukazuje, že tato svátost je trojstupňová:

1. svěcení jáhenské
2. svěcení duchovenské (farářské)
3. svěcení biskupské.

Definice 342 ze Základů víry zahrnuje všechny tyto tři stupně pod jediný pojem svěcení kněžstva. Podobně je tomu v odpovědi 345, kde ovšem není specifikováno, který druh služby se přenáší na ten který stupeň svěcení.

V témže roce publikoval Trtík i článek Tři Kristovy úřady v církvi. Zde navazuje na svá předchozí slova o trojstupňovém svěcení, kterým církev pověřuje vybrané služebníky. Úřadem faráře je pověřován kněz s druhým stupněm kněžského svěcení. Podobně o biskupovi je řečeno, že je to kněz s třetím stupněm svěcení. Svěcení v církvi, opakuje Trtík, neprobíhá z moci biskupova plného kněžství v linii apoštolské posloupnosti, nýbrž z obecného kněžství církve, kterým tato vhodné jedince pověřuje.

Farského pohled na svěcení kněžstva
Farský se přidržel tradičního scholastického modelu sedmi svátostí, mezi které patří i svěcení kněžstva. Ve spisku CČS – stručné informace o náboženských názorech z roku 1925 charakterizuje tuto svátost následovně: Svěcení je posvátný úkon, kterým církev pověřuje osoby způsobilé a osvědčené k apoštolské činnosti na díle Kristově. Touto činností myslí Farský mj. náboženské vyučování dětí a mládeže, hlásání Božího slova a vysluhování posvátných tajemstev a obřadů. Farský také hovoří o třech stupních duchovního stavu: jáhenství, kněžství, biskupství. Rozdíl je pouze v míře oprávnění jednotlivých úřadů. Po dějinném vývoji od roku 1920 do roku 1925, ve kterém církev opustila myšlenku světit své biskupy v linii apoštolské posloupnosti, dochází u Farského k splynutí pojmu biskupské svěcení a zřizování. Zřizováním má Farský na mysli biskupské svěcení mimo rámec apoštolské posloupnosti. Nahradit však pojem svěcení ve všech třech stupních Farský nechce. Tento názor se objevil na zasedání řádného sněmu v srpnu 1924, kde vystoupil delegát Šípek ze Žižkova a navrhoval zavést vedle termínu zřizování biskupů také termín zřizování kněží. Proti tomu Farský ostře vystoupil. Podobně píše ve svém spisku z roku 1924 Kuneš Bauer, který navrhoval, aby církev upustila od svěcení kněžského a také od systému episkopálního a organizovala se výhradně v rovině presbyterní. Následný liturgický vývoj pojetí svátosti svěcení kněžstva, především u autora Misálu plzeňského středoškolského profesora Aloise Tuháčka, který důsledně prosazoval termín zřizování jáhnů, byl však odklonem od původní Farského koncepce. Dodnes přítomnou dichotomii pojmů svěcení kněží a jáhnů a ordinaci biskupů církev nikdy neodstranila, domnívám se, že ze špatně pojaté úcty k prvnímu patriarchovi. Opodstatnění pro termín biskupská ordinace, který nahradil dřívější zřizování, nenalézám. Farský použil ekvivalent s ohledem na tehdejší směřování církve od katolicismu k reformaci, přičemž však termín svěcení kněží podržel, čímž novou církev ustálil jako středovou s vyloučením principu apoštolské sukcese kněží a biskupů. Pokud je naší církvi a jejím věřícím dnes zřejmé, že pojetí úřadu kněze vychází z obecného kněžství Kristova lidu a přesto jsou její kněží svěceni, nikoliv na základě fiktivní posloupnosti, nehrozí dnes již nebezpečí, že by někdo naše biskupy zaměňoval za biskupy katolického ritu. Podržením výraziva „ordinace“ v případě biskupů jenom zdůrazňujeme svoji prakticko-teologickou neujasněnost, která podtrhává celkové vyznění naší církve jako rozpolceného společenství.

Hradilovo hledání typu kněžství
Oprostím se od jakýchkoliv současných konsekvencí spojených s postavou slovenského biskupa Jana Hradila a ve stručnosti přiblížím jeho myšlenky z článku Hledání typu kněžství z Theologické revue z r. 1989. Hradil konstatuje, že nová církev nepřevzala tradiční pojetí úřadu kněze jako celebranta a prostředkovatele mysterií, byla odvrhnuta myšlenka kněze jako strážce kultu a kultických tradic. Nový archetyp kněžství však církev nebyla schopna vytvořit. Celkově se Hradil přidržuje Trtíkových myšlenek o knězi jako správci liturgického dění v církvi a ptá se, zda-li skutečně je takto kněžství v praxi církve pojímáno. Nový kněz má být lodivodem na cestě vnitřního života, má být schopen pomáhat každému vstupovat do vlastního nitra a skrze tento vstup interpretovat bytostný Kristův nárok na člověka. Specifikum svátostného kněžství vidí Hradil ve schopnosti kněze vést farnost a svěřený lid k centru novozákonní zvěsti. Funkce celebranta mysterií v starozákonním smyslu patření do Boží tváře nemá být zásadně popřena, nýbrž novozákonní zvěstí rozšířena. Církev se příliš soustředila na ratio na rozdíl od prožitku víry. Kněz – celebrant by měl být podle Hradila lodivodem vnitřní existence, vyzbrojen svátostnými úkony schopný převést je z roviny reflexe obecné náboženské schopnosti do duchovní křesťanské reflexe. Kněz je voláním na poušti a jedině jako svědek pravdy bude vyhledáván ostatními. Není prostředníkem mezi Bohem a člověkem, ale pomáhá tento vztah udržovat.

A na závěr: Kdo jsou ti krásní lidé v šat bílí odění?T

ak se spolu s autorem poslední biblické knihy ptá Sváťa Karásek ve své písni V nebi je trůn. Až ho příště potkám, řeknu mu, že znám odpověď na jeho otázku a to nejen v rovině duchovní: „To jsou, Sváťo, tvoji kolegové faráři a sestry farářky Českobratrské církve evangelické.“ Synod této církve totiž na svém posledním zasedání usnesl, že přípustnou odlišností od standardního liturgického oděvu je bílý talár (alba) a štóla v příslušné liturgické barvě. Černý talár s bílými tabulkami však je i nadále standardním liturgickým oděvem v ČCE. Dále bylo rozhodnuto, že liturgický oděv může nosit každý, kdo v souladu s řády ČCE předsedá bohoslužbě. Rozhodovat o užívání liturgického oděvu je v evangelické církvi oprávněno staršovstvo (farní rada) příslušného sboru (farnosti, obce). Když podobný návrh před lety zazněl na synodě hradecké diecéze, část kněží jej přivítala, druhá část odvrhla: „nebudeme přece církví fintilů!“ Už tehdy jsem k tomu ironicky dodal: „Raději církev fintilů, nežli špindírů.“ Nezpochybnitelnou výhodou černého taláru totiž je, že se nemusí tak často prát. S bílou štólou, kterou jsem nafasoval ke svěcení v Blahoslavu, už to bylo o stupeň složitější. Když na sebe po čase začala brát sama od sebe jiné liturgické barvy, vypral jsem ji tak důkladně, že z původní tříčtvrteční velikosti zůstal rozměr sotva třetinový, skoro nerozeznatelný od evangelických tabulek. Od té doby používám výhradně zakázkově šité štóly od ústeckoorlické firmy Velebný a fam. Shodou okolností mě na ni neupozornil kolega katolík, ale právě evangelický farář. Ale zpět k černým talárům. Bezesporu dodávají nositeli vážnost a důstojenství, zeštíhlují, obzvlášť vhodně zapadají do prostředí krematorií a rozlučkových síní a zcela určitě vás v něm nikdo nebude obviňovat z kryptokatolicismu. Z rozsáhlé diskuze, které se na toto téma rozpoutala na diskuzním fóru hradecké diecéze vybírám jeden z četných názorů, kterým svůj příspěvek ke svátosti kněžství zakončuji. Jeho autor používá příznačnou přezdívku Kryptokatolík:

Nedávno jsem se zúčastnil jakési ekumenické bohoslužby, kde kromě barevných katolíků (františkáni) figurovali i různí protestanti s oranžovými štólami a zelenými taláry aj. Jelikož jsem byl v té nejzadnější části kostela a zrak mi neslouží nejlépe, připomněly mi ty barevné tečky farářů mé dětství, konkrétně na stole vysypané lentilky, mezi nimiž jsme se sestrou dlouho hledali ty nepopulární černé, které jsme snědli jako první.
Fascinující svět barev byl vždy nedílnou součástí audiovizuálního doprovodu liturgie. Své určité místo v něm má i černá barva, ale musí být v kontextu s ostatními barvami. My ji ale neustále vyčleňujeme, činíme jedinečnou pro její smutečně-meditativní roli. Ale černá je sama od sebe především děsivá svou vizuální plností a sílou. Odráží se v ní beznaděj a prázdná nejistota. Ale jsou jistě tací, kteří takovou barevnou odezvu pro své duchovní prožívání liturgie potřebují. Proto bych zachoval černé taláry pro kajícné a smuteční liturgické úkony. Ale jinak bych liturgii hodně zbarevnil, abych při ní mohl zažívat podobně „dětskou“ radost, jako když jsem vysypal lentilky.

David Frýdl ,
říjen-listopad 2005, předneseno na vikariátní konferenci duchovních v listopadu 2005