Kázání 27.2.2022 – Proměnění

Ex 34, 29-35
2K 3, 12-4,2
ev. Lk 9, 28-36(37-43a)

Psal se rok 1914. Do římského kostela Svatého Petra v řetězech se po dobu tří týdnů opakovaně vracel muž, který zde dlouhé hodiny zůstával stát před monumentálním náhrobkem renesančního papeže Julia II., občanským jménem Guliano della Rovere. Předmětem zájmu řečeného muže, v té době již prokvétajícího plnovousu a stále více ustupujících vlasů, nebyl renesanční papež válečník zde pohřbený, mimochodem – velice barvitá postava církevních, a zároveň i vojenských dějin, nýbrž centrální socha zdobící papežův náhrobek z dílny geniálního Michelangela – Mojžíše s deskami Zákona. Muž, který sem po dobu několika týdnů chodil, aby si přitom v přítmí kostela psal poznámky do svého bloku, byl v té době padesáti osmiletý rodák  z moravsko-slezského Freibergu, dnešního Příboru, Sigmund Freud, zakladatel psychoanalýzy. Do římského kostela chodil tento potomek z Haliče na Moravu přesídlivších Židů nikoliv z náboženského, ani rodového, nýbrž profesního zájmu. Michelangelova Mojžíše by těžko dostával na proslulé sofá  ve své vídeňské ordinaci. Výsledkem jeho třítýdenního zkoumání Mojžíše, je potom anonymně vydaný spisek, ve kterém podrobuje analýze podobu, kterou Michelangelo tomuto největšímu z židovských proroků vtiskl. Přibližme si trochu více patrně nejznámější Mojžíšovu sochu, na které je zpodobněn v majestátním posezu s plnovousem a hustými vlasy, ze kterých vystupují rohy, průvodcem nám budou Freudovy poznámky. Zdánlivě klidně sedící Mojžíš podle psychologa v duchu prožívá směsici hněvu, bolesti a pohrdání, které právě potlačuje, což naznačuje nejen svraštělé obočí, ale i vyčnívající spodní ret a  dolů směřující koutky úst. Freud se domnívá, že Michelangelo zachytil Mojžíše v okamžik, kdy tento prožíval vnitřní konflikt mezi snahou o udržení klidu a absolutním rozhořčením. První nával zuřivosti vedl k tomu, že je postava jakoby připravena vyskočit z křesla, na které je posazena. Nasvědčuje tomu poloha chodidel, jedno je lehce zvednuté. Nakonec však zůstane sedět a jen pevněji sevře desky Desatera, potlačuje svůj niterný hněv, který se odráží v jeho pohrdavém a bolestném pohledu. Této teorii odpovídá i umístění hlavy. Monumentální postava sedícího muže je nasměrována k divákům s hlavou natočenou doleva, jako by se Mojžíš prudce ohlédl za něčím, co zrovna zaslechl. Mojžíš právě prožívá ambivalentní citový postoj. Zuřivost, hořkost, hanba a touha po trestu na jedné straně a snaha uchovat Zákon a tím i samotnou existenci svého lidu na straně druhé. Mojžíš si i přes zaslepující hněv vzpomněl na své poslání a jeho ruka se vrátila zpět na desky Desatera, které tentokrát už nedopadnou na zem, jako ty původní, které v hněvu Mojžíš roztříštil. A rohy na Mojžíšově hlavě? Ty stojí stranou Freudova zájmu, z hlediska psychoanalytického jsou neuchopitelné, proto je neřeší – ani Freud, a nejspíš ani Michelangelo, bere je jako danost podloženou textem latinské Bible – Vulgáty. Na Mojžíšově hlavě mají podobu skoro nepatrných výčnělků, snad aby se neřeklo, leckterý na Mikuláše po Vídni pobíhající Krampus, je má větší. Mojžíš k nim přišel chybou v překladu, když svatý Jeroným a překladatelé, ze kterých čerpal, špatně přečetli punktaci hebrejského samohláskového textu. Hebrejské „káran“ – ozářený, bylo vyloženo jako „kéren“ – orožený. Mojžíš patřil do Boží tváře, čteme v biblické zprávě, a to nezůstalo bez odezvy na podobě jeho tváře, která se rozzářila, nikoliv orožila. Mojžíš si ale, podle biblického podání, této své proměny zprvu není vědom, upozorní ho na to Áron a další Izraelci. Vedle sebe tak stojí dva výklady této zvláštní věci. V tom prvním provádí psycholog rozbor Mojžíšovy osobnosti, více však ale jeho výklad přiléhá ztvárnění, které Mojžíšovi vtisknul tvůrce jeho sochy Michelangelo. Freud tak víc než Mojžíše rozebírá Michelangela, možná ale i sám sebe ve výrazu Mojžíšovy sochy. Mojžíš je v emoci, lomcuje jím hněv, zároveň se ale vztahuje k deskám Zákona, který pro něho představuje kotvící bod. Pouto, které vede k jeho ovládnutí. Některé rabínské výklady se nebrání ani pochopení slova kéren jako rohů, které jsou ovšem paprsky, kterými Mojžíšova tvář září. Mojžíš, jak čteme dále v biblickém textu, musel následně používat závoj, aby zář z něho vystupující utlumil. To se pak stalo motivem, který rozvíjí apoštol Pavel, když Mojžíšově záclonce přisuzuje negativní význam ve smyslu, že tato překážka vedla k ustrnutí, že zastínila Bohem danou záři a dokonce, že ji Mojžíš používal, aby Izraelci neodhalili konec této pomíjející záře. Freudovská linie výkladu si všímá svatého hněvu, kterým je člověk často lomcován, ale jsou tu regule v podobě přikázání Desatera, které mají účinnost náš hněv a rozhořčení mírnit a tišit. Pro ještě hlubší pochopení se nabízí vztáhnutí Mojžíšova příběhu k události Proměnění Ježíše na hoře, kde se ostatně Mojžíš také obevuje. I zde dochází k proměně na tváři Ježíšově. Možná tím nejjednodušším je konstatování, že patření na Boha proměňuje. Čím víc se Bohu přibližujeme, tím víc to na nás je patrné, ovšem nikoliv tak: „Hele, lidi, mrkněte na mě, vidíte, jak to ze mě září, to jsou proudy, co?“ Mojžíš si své proměny vůbec nebyl vědom. To odhalili ti, kteří se s ním potkali. A nějak tak, věřím, nás má proměňovat naše známost s Bohem. Že budeme pro druhé něčím zvláštní v tom dobrém slova smyslu, že z nás bude vyzařovat to, co u druhých vidět není. V den svátku Proměnění Páně nepřemýšlejme ani tak o tom, jak se proměnil Kristus, jak se proměnil Mojžíš, ale jak jsme se proměnili my, jeden každý z nás, před Boží tváří, v přítomnosti takových duchovních autorit a velikánů, které jsme ve své víře potkali. Jak se proměňujeme a jak ještě budeme proměněni. Cítí se v naší přítomnosti druzí dobře, chtějí si i oni, podobně jako Petr v Ježíšově přítomnosti, prodloužit tu chvíli s ním – s námi? Zmocňuje se nás bázeň, když se potkáváme s Bohem, a také, co je těmi našimi záclonkami, kterými tak často zmírňujeme, aby ten „žár“ z naší víry vycházející, nebyl zas až tak žhavý. Platí i pro nás, že „na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě – to vše mocí Ducha Páně?“

 

Kázání na Proměnění Páně v Husově sboru ve Vršovicích 27. 2. 2022

 

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.