Kázání 29.3.2020 – Lazar

Ez 37, 12-14
Ř 8, 8-11
ev. Jn 11, 1-45

Lazar z Betánie je nemocný. Naštěstí má ku pomoci své dvě rodné sestry, Marii a Martu, které se o něho s láskou starají. Nemoc, když se má o vás kdo postarat, se snáší lépe, a Marie s Martou se starají, ale nezůstává jenom u praktické pomoci. Ony se za Lazara také modlí. Vždyť co jiného je vzkaz obou sester Ježíšovi: „Pane, ten, kterého máš rád, je nemocen.“ A Ježíš jejich hlasu naslouchá. Jistě v úzkosti vyřčená prosba doléhá k němu a nezůstává bez odezvy. Svědectví Janova evangelia o vzkříšení Lazara je vedeno s jasným záměrem povzbudit jeho posluchače k víře, že Bůh stojí na straně života, a že smrt, i když je pro každého onou příslovečnou „jedinou jistotou“, kterou v životě máme, bude mít sice poslední slovo nad naším životem, ale zásluhou Ježíšovou se toto poslední slovo může proměnit ve slovo první. Pojďme si v tomto postním čase znovu projít, byť jenom na délku jednoho kázání, toto úžasné poselství o naději pro všechny Lazary světa, krok za krokem. Začněme u jména nemocného, to povětšinou uvozuje chorobopis, bývá napsáno u lůžka nemocného či na dveřích nemocničního pokoje. Zde má nemocný jmenovku LAZAR. Jeho jméno předznamenává, co se bude dál s tímto pacientem dít: znamená totiž v překladu – Bůh pomohl. Jak Bůh pomohl?, zní otázka, když Lazar umřel, to ale předjímáme věc, která v jeho životě teprve měla nastat. Bůh pomohl je v jeho jménu řečeno v minulém čase. Lazar ho nosil od narození, jako miminko s ním vstupoval do světa, byl milovaným Lazárkem, už když ho maminka kojila a potom mu pomáhala s jeho prvními krůčky. Všude tam byl tím, kterému Bůh pomohl: na svět, do života, do láskyplných vztahů v rodině, o které víme jenom, že měl dvě sestry, které ho měly rády a záleželo jim na něm tak, že se neváhaly v době jeho nemoci za něho přimlouvat u Ježíše. To jméno je šifrou jeho životního příběhu, který nezadržitelně postupuje ke smrti, ale přesto už v něm Bůh pomohl, ne jednou, ale nesčetněkrát. Zároveň Lazarovo jméno zahrnuje všechna lidská jména. Lazar z Betánie je pro autora Janova evangelia představitel lidského údělu před Bohem: všichni jsme lidé, každý někam patříme, všichni zemřeme, ale o každém je možné vyznat: Bůh pomohl – i v zdánlivě zmarněném životě, nenaplněných možnostech, tužbách, tragickém údělu. Těmi Lazary před Boží tváří jsme každý z nás: zdraví nemocní a nemocní zdraví, zkrátka všichni lidé. Za jméno onoho biblického Lazara si tedy laskavě dosaďme každý své vlastní jméno. Pro tuto chvíli vezměme na sebe jeho roli, třebaže i role Lazarových sester je v tom příběhu důležitá a bezesporu inspirativní. Jsou těmi, které se starají a dělají to s láskou. Jsou pečovatelkami a neváhají s pomocí nemocnému, berou na sebe riziko nemoci, námahy spojené s ošetřováním a zajišťováním všech nezbytných potřeb nemocného. Znovu vzpomeňme i v tuto chvíli na všechny, kteří to se stejným nasazením činí. Prosme, aby je Pán podepřel, posílil, pomohl. Toto všechno Lazarovy sestry konají, ale nejen to. Ony se ještě za svého bratra modlí, a to je další inspirace, kterou  u nich můžeme načerpat. Prosí Ježíše v modlitbě za Lazara, ale neprosí za jeho uzdravení, jenom říkají: „Pane, ten, kterého máš rád, je nemocen.“ Odvolávají se na Ježíšovu lásku k člověku a berou v potaz jeho nemoc, ale ani závažnost Lazarova stavu je nevede k tomu, aby diktovaly Ježíšovi svou vůli, třebaže si jednoznačně přály, aby se Lazar uzdravil. Důležitější je pro ně připomenout si, že Ježíš má Lazara rád. A zde je opět místo pro důležité napomenutí všech věrozvěstů pomstychtivého Boha, kteří rádi vidí nemoc jako odplatu za lidská pochybení a Boží trest na člověka. Lazar je nemocný, říká autor Janova evangelia, dokonce vážně nemocný, současná medicína by nejspíš jeho stav označila za terminální, ale to nic nemění na tom, že zůstává v Boží lásce: „ten, kterého máš rád, je nemocen.“ Opět se tady deklaruje zrušení příčinnosti mezi hříchem a aktuálním zdravotním stavem – stejně, jako tomu bylo v uzdravení od narození slepého, i tady je jasně řečeno, že nemoc není odplata za hřích. A stejně jako v případě předchozího slepého pacienta, i zde je nemoc klasifikována jako stav, ve kterém se projeví Boží sláva, Boží skutky. Ježíš prodlévá se svými učedníky, evangelista hovoří o dvou dnech, teprve po kterých se vydává na cestu do Betánie. Mezitím Lazar umírá. Zde z popisu událostí vychází najevo také velice častá zkušenost, kterou prožil každý, kdo se modlil za něčí uzdravení a Bůh v jeho očích s pomocí prodléval až do chvíle smrti toho, za kterého se modlitebník přimlouval. Ani pak ale ještě není důvod zanechat přímluv, protože Ježíš jedná i za hranicí vymezenou smrtí. Až ve smrti se odhodlává k radikálnímu kroku, ve kterém zcela promění Lazarovu situaci. Ježíš přichází do Betánie a v ústrety mu pospíchá Marta, která ho místo pozdravu zahrne výčitkami: „Kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel,“ jsou její slova, která po ní dnes a denně celá staletí opakují ti, pro které je smrt znamením toho, že Bůh nejedná. Bůh opravdu nejedná – nejedná podle našich přání a představ. Do Martiných pochybností vnáší jistotu víry Ježíš, když říká: „Já jsem vzkříšení i život, kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře na věky. Věříš tomu?“ Otázka na závěr je ověřovací, zdali řečené vyznání se dotýká i nás. Tímto veršem z Janova evangelia jsou velice často zahajovány pohřební obřady. Věříš tomu?, ptá se Ježíš nás, Mart, Marií, Lazarů, všech svých milovaných dětí, mladých, starých, zdravých, nemocných: „Věříš tomu, že já jsem vzkříšení i život, a kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít?“ Zde se rodí, nebo naopak umírá víra. To, že Ježíš následně Lazara vzkřísil, to už je vlastně jenom takový dovětek pod čarou, na okraj. Všechno podstatné se totiž odehrálo ještě před tím, nežli Ježíš došel k jeho hrobu, aby zvolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“

Kázání o V. neděli postní 29. 3. 2020 v Husově sboru ve Vršovicích, stále v době koronavirové epidemie,
kdy byly zavřené kostely.