Kázání 29.8.2021 – Dilemata
Dt 4, 1-2.6-9
Jk 1, 17-27
ev. Mk 7, 1-8.14-15,21-23
Děti pokládají ty nejtěžší teologické otázky. Zkuste na ně moudře odpovědět mezi mytím a čištěním zubů, nebo kdykoliv jindy, když jste jimi osloveni: „Miluje Pán Bůh všechny stejně?“ „Ano, miluje.“ To je ta nejlehčí. „Miluje i Charlieho?“ – rozumějte, Charlie je náš kocour. „Ano, miluje Charlieho, stejně jako nás, řekl bych, že ano,“ odpovídám. „Miluje i pavouky a brouky stejně jako nás?“ „Proč nepřišel Pán Ježíš jako orangutan? Miluje Pán Bůh vši, blechy a viry?“ Člověku se z těch otázek zatočí hlava, protože odpovědi na ně žádný katechismus, a že jsem jich v životě četl mnoho, nenabízí. „Děti, já nevím,“ odpovídám, „necháme se překvapit, budeme na to mít celou věčnost, než to všechno poznáme.“ „Pán Ježíš nemá rád vši, protože sou zlí,“ trvá na svém dcerka. „Ale veš není zlá,“ oponuji, „dělá to, pro co se narodila.“ „No právě, pije nám krev, proto je zlá a Pán Bůh ji nemá rád.“ „Ale my taky často děláme zlý věci, a věříme, že nás má Pán Bůh i přesto rád. Navíc veš nemá na výběr, u ní je to danost.“ Náboženské okénko v koupelně rychle končí. Na dětech je úžasné, že jsou schopny položit vám tu nejzapeklitější otázku, vystavit vás bezmála existenciálnímu dilematu, vy složitě hledáte odpovědi, děti si to vaše moudro poslechnou a zase běží dál a nepřijde jim divný ani zjevný rozpor, na který je upozorníte. Prostě vezmou to, co jim řeknete, spokojí se s tím a mizí za svými zájmy. Už zase o něco víc rozumím Ježíšovu: „nebudete-li jako děti, nevejdete do království nebeského.“ My úředně dospělí chceme mít ve všem jasno, naprosto ve všem, a chováme se tak i ve věcech víry: přijít věcem na kloub, podmanit si je, rozlousknout jako oříšek a uložit obsah do bezpečné přihrádky. Děti jsou jiné. Na většinu otázek neznají odpověď a rády přijmou tu, kterou jim kolemjdoucí nabídne – i v případné rozporuplnosti. A když nenabídne, nic se neděje, život jde dál, je přece mnoho jiných zajímavých činností, než hloubat nad jednou otázkou. Takový byl můj prakticko-teologický úvod k výkladu Listu Jakubova a pasáži z Markova evangelia o Ježíšovu sporu s farizei ohledně kultického omývání rukou. Když vedle sebe postavíte Pavlův list Římanům, dále třeba List do Efezu, a proti nim List Jakubův, dostane se vám dvou diametrálně odlišných pohledů na věc, a to na věc pro nás zcela zásadní: na otázku po vlastní spáse: jak se můžeme zachránit, co je východiskem ve světě, kde je všechno proměnlivé? Na jedné straně bude Pavlova výpověď o tom, že spravedlivý z víry bude živ, spasení není z vás, je to Boží dar, není z vašich skutků, a na straně druhé Jakubovo přesvědčení o tom, že „bez skutků je víra mrtvá, zbožnost marná, a že pravá zbožnost znamená pamatovat na vdovy a sirotky a chránit se před poskvrnou světa.“ Tak jak to tedy je, chtělo by se zavolat, kdyby bylo instance, která by vydala jednoznačné stanovisko. Nemají nakonec přeci jenom pravdu farizeové – zákoníci, kteří lpějí na dodržování tradic zděděných po otcích, kterým jde o to, aby se dodržoval řád, aby to mělo fazónu před světem, každý aby splnil svou povinnost – a tak to bude dobré, spravedlivé a spasitelné. Anebo mají pravdu ti, kteří žijí z charismatu – daru Ducha svatého, pro které je všechno nezaslouženou milostí, která jediná je tím rozhodným a rozhodujícím o lidském životě, jeho smyslu a směřování? Já tomu rozumím tak, že potřebujeme slyšet obojí, jak Pavlovu nadějnou zvěst o milosti, kterou je člověk zachráněný bez ohledu na to, co udělal, nebo neudělal, ale stejně tak potřebujeme vědět o Jakubově důrazu na to, aby víra našla svoje opodstatněním svůj smysl, v konkrétních skutcích. Ježíš rozhodně nepřišel hlásat tradicionalismus, ale radostnou zvěst o záchraně. Do sporu s farizeji se však nedostává pro to, že by odmítal jejich lpění na tradicích, ale když odhalí, že pod slupkou tradice a zbožnosti se ukrývá pouhý formalismus, pro který nevidí potřeby druhých lidí, ani jim srdce nehoří pro víru v Boha. Ježíšův návod spočívá v obyčejné výzvě: „Buďte horoucího srdce, buďte vřelí, o něco se snažte, usilujte o vyšší cíle. Nenechte se svázat tradicí, pokud by měla udusit plamen Ducha ve vás.“ Chtěl bych mít dětskou schopnost přijmout zakoušenou přítomnost v její nejednoznačnosti, v jejím tajemství a dichotomii, že ne všechno je možné pochopit, vysvětlit, objasnit. Že Bůh miluje i tebe, i tebe, i tebe, i mě, i mravence, i brouky, i leguány, vši, zkrátka celé stvoření. To, že i duchovně velice založený člověk může snadno sklouznout k pýše, sebeklamu, povýšenosti, a v posledku k duchovnímu formalismu ukrytému pod zdáním horlivě praktikované zbožnosti, je skutečnost nejen dobře známá, ale i závažná tak, že je potřeba o ní mluvit, upozorňovat na její nebezpečí a bránit se jí: třeba tak, že je dobré slyšet o milosti a spasení z víry a zároveň, že víra musí nést svoje ovoce, podle kterého poznáváme kvalitu stromu. Pokud rodíme samá pláňata v podobě neustálých konfliktů s druhými, jsme nesnesitelní sobě i jiným, máme málo lásky, nic dobrého z nás nevychází, pak se těžko můžeme stát majákem víry pro druhé. Při katechezi ke křtu v tomto týdnu jsme otevřeli veliké téma: hledání historického Ježíše. Podrobnější zpracování tohoto pozoruhodného teologického fenoménu si nechám někdy na příště, teď jenom telegraficky: je bláhové hledat Ježíše v historii, protože kdyby tam byl, tak by v té historii také skončil. Respektive, Ježíše jako Krista v historii najít můžeme, je to ale historie naše vlastního života, která dokladuje Krista a jeho skutky. Chceme-li se jako křesťané setkat s Kristem, najít hmatatelný důkaz toho, že jsme se setkali s Ježíšem, ohlédněme se zpátky do našeho vlastního života a jsem si jistý, že pokud věříme, nebudeme mít problém najít stopy, které Ježíš v našem životě zanechal. Apoštol říká: „Z jeho rozhodnutí jsme se znovu zrodili slovem pravdy, abychom byli jakoby první sklizní jeho stvoření.“
Amen
Kázání o XIII. neděli po svatém Duchu 29. 8. 2021 v Husově sboru ve Vršovicích
Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.
Komentáře nejsou povoleny.