Kázání 19. 9.2021 – Přibližte se Bohu!

Jr 11, 18-20
Jk 3, 16-4,3,7-8a
ev. Mk 9, 30-37

Situace, do které nás dnes biblický text uvádí je následovná: Ježíšovi učedníci se mezi sebou dohadují. Předmětem jejich sporu je otázka, kdo je největší. Bible nespecifikuje, jakou velikost, velikost čeho či koho měli na mysli. Klidně mohl být předmětem sporu jejich tělesný vzrůst, nebo si poměřovali svůj myšlenkový obzor, nebo zakotvenost ve víře otců, hádali se o to, kdo je zbožnější? Nevíme. Protože Bible neuvádí, co si učedníci mezi sebou poměřovali, můžeme si za předmět jejich velikostního sporu dosadit cokoliv, co nás napadne, ale zároveň, tím, že Bible o tom mlčí, nám vlastně říká: „Ono to vůbec není podstatné, jakou velikost měli ti lidé na mysli.“ Ať už si mezi sebou řekli cokoliv, mimo byli v tu chvíli každý z nich. Petr třeba řekl: „Já jsem z vás největší, vždyť jsem před Cesarejou Filipovou o Ježíši řekl, že je Kristus, to nikdo z vás o něm přede mnou neřekl, a on mě za to pochválil.“ „No jo,“ oponuje druhý, „ale pak ti řekl – odstup, satane, tak jakápak velikost?“ Apoštol Jan mohl argumentovat: „ale mě má nejradši – koho budou nazývat miláčkem Páně? Asi to má nějaký důvod, nemyslíte, vždyť Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh v něm.“ „Co vás vede,“ řekne na to Jidáš, „pokladnici držím já, a to je nějaká odpovědnost. Myslíte, že by mi ji svěřil, kdyby o mně pochyboval? Největší jsem já!“ Mohlo to tak být, anebo třeba úplně jinak. Možná stáli v řadě a soutěžili, kdo dál dočůrá. Ani to nestojí za řeč, říká Bible pokaždé, když o něčem mlčí – to není důležité. Ježíš si učedníky pozve na kobereček: „Tak vy se dohadujete o velikosti? Tak ať ten, který chce být první je poslední a služebník všech,“ a postaví doprostřed nich dítě. Dítě tehdy, na rozdíl od dnešní doby, mělo tenkrát prachmizerný statut. Rozhodně žádná „child friendly“ –„dětem přátelsky nakloněná“ doba to nebyla. Už samotná skutečnost, že Ježíš dává dítě za příklad dospělým mužům, byla pohoršlivá. Ať už se přeli o cokoliv, muselo jim být tváří v tvář dítěti stydno, jako by dostali nafackováno: „Největší je to dítě přijaté v mém jménu, protože v něm přijímáte mne a kdo přijme mne, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal, tedy Boha.“ Dnes nám to už zdaleka nezní tak nekompromisně, jak to museli tehdy vnímat Ježíšovi žáci. Žijeme v době, kdy se zpravidla většina věcí točí okolo dětí. Děti jsou středem zájmu, pozornosti, tenkrát, a vlastně ještě poměrně nedávno, tomu však nebylo. Zajeďte si do Přerova nad Labem do skanzenu venkovských chalup a přesvědčíte se, že v takové chalupě bylo leccos, třeba docela běžně deset až dvanáct dětí, ale ani jeden dětský pokoj. Dítě bylo považováno za nehotového člověka, prostředek, nástroj, rozhodně ne něco – někdo, komu by měla být věnována zvláštní péče či pozornost. Úspěchem ve výchově nebylo, čím se dítě stalo, co se naučilo, ale zdali přežilo do dospělosti a podařilo-li se, aby si našlo odpovídajícího partnera a založilo rodinu a rod mohl pokračovat. To se z těch deseti dvanácti podařilo jednomu, dvěma, nejvýš třem. Tím, že Ježíš před své žáky staví obyčejné dítě, dává jim lekci z pokory. „Zapomeňte na všechny spory o velikost. Vezměte raději na vědomí, že jste jako to dítě – vydáni na milost a nemilost druhých, jste jedni z mnoha, nehotoví lidé na cestě k dospělosti – k najití svého lidství, tak o co se tady přete? Chcete být největší? Tak se do té řady postavte za toto malé dítě a staňte se mu služebníkem.“ A ještě jeden důležitý aspekt vidím v tomto pozoruhodném Ježíšově příměru. Ježíš hovoří o dítěti přijatém v jeho jménu. Zní mi to skoro jako vánoční evangelium o narození Božího Syna v betlémském dítěti. V dítěti, právě v jeho naprosté vydanosti do rukou druhých, v jeho bezprostřednosti, můžeme vidět nejenom sami sebe ve vztahu k Bohu, ale můžeme vidět i Boha, který přichází k nám, sestupuje do našeho lidství a stává se jedním z nás. Suma sumárum: jako se Bůh baví, když ho chcete seznamovat se svými plány, tak podobně hodnotí naše spory o velikost, ať už se ta velikost týká čehokoliv. Autor listu Jakubova je pragmatik. Nemá vzletnost janovské teologické školy, ale možná právě proto jeho slova přesně zapadají do vzorců chování nás křesťanů a toho, jak působíme navenek vůči světu, který naši víru nesdílí. „Kde je závist a svárlivost,“ říká Jakub, „ tam je zmatek a kdejaká špatnost.“ Když se mezi sebou začneme přít o nesmyslech, záhy vyhřeznou naše temné stránky. Jakub hovoří o vášních, kterými se necháváme zmítat, namísto toho, abychom k druhým přistupovali bez předsudků a bez přetvářky. Kolikrát si na něco hrajeme, něco předstíráme, třeba domnělou velikost, zdůrazňujeme své přednosti, ale ne proto, abychom druhým pomohli a byli jim nablízku v jejich potřebách, ale abychom vedle nich my sami vyrostli a mohli se naparovat, jak jsme velcí, skvělí a úžasní. Potom se divíme, když se ve vzájemném ubíjení a nevraživosti k ničemu dobrému nedopracujeme. „Podřiďte se Bohu,“ jsme vybízeni apoštolským slovem, „přibližte se Bohu a přiblíží se k vám.“ Ne cestou pýchy, jak nám všechno vychází a o kolik převyšujeme ty druhé z těch a těch důvodů, přičemž důvod číslo jedna je naše víra. Pokud víru používáme jako berličku, kterou se podepřeme, abychom vyrostli nad druhé, to už je čestnější ji raději zahodit a na nic si nehrát. Ve víře se máme učit, co to prakticky znamená stát se služebníkem všech, sám sebe umenšit ve prospěch druhého a v přijetí posledního z posledních přijímat samotného Krista. Víra nás má učit vidět ve druhých Krista, který přichází nám na pomoc, právě tehdy, kdy my jsme schopni pomáhat druhým a dávat jim přednost před sebou samotnými. „Chcete mít, ale nemáte, ubíjíte a nevražíte, sváříte se a bojujete – a nic nemáte, protože neprosíte,“ už dlouho jsem neslyšel výstižnější charakteristiku našeho církevnictví – a musel jsem proto otevřít Bibli na textu starém bezmála dva tisíce let. „Umyjme si ruce, bratři a sestry, ale ne jako Pilát nad svými špatným rozhodnutím a dál v něm zůstávat, ale v upřímném pokání očistěme svá srdce, přibližme se k Bohu a přiblíží se k nám!“

Amen

Kázání o 17. neděli po svatém Duchu 19. září 2021
v Husově sboru ve Vršovicích