Kázání 20.10.2019 – O vytrvalosti ve víře

Gn 32, 21-31
2Tm 3, 14 – 4,5
ev. Lk 18, 1-8

Tři biblické texty, o kterých když jsem přemýšlel, napadlo mě, že jejich společným jmenovatelem je vytrvalost. Nejprve je to známý příběh Jákobova zápasu s Neznámým na břehu potoka Jábok. Jákob je vytrvalý v souboji s tím, jehož identita zůstává skryta. Zápas u Jáboku odráží Jákobův celoživotní zápas. Jákobův život lze označit za samotnou esenci vytrvalosti. Jestli měl něčeho tento praotec lidu Izraele nazbyt, byla to právě vytrvalost. Tak vytrvale usiloval o věc zhola nemožnou – získání prvorozenství, až ho získal. Tak toužil po milované Ráchel, až ji po čtrnácti letech získal. Tím ale jeho služba u strýce Lábana nekončila, a on si musel odsloužit další sedmiletku, aby celkem po jedenadvaceti letech za dramatických okolností s celou svou rodinou odešel zpátky do země svého otce Izáka. V boji s Neznámým prokázal další vytrvalost: odešel z něho sice s poraněním, ale také s požehnáním a s novým jménem, které napříště předznamenávalo všechno, co v jeho životě a v životě jeho potomků, mělo přijít: „Nebudou tě už jmenovat Jákob – to je Úskočný, nýbrž Izrael – to je Zápasí Bůh.“ Jákobovi – Izraeli zůstala obě jména, jak Úskočný, tak s Bohem zápasící. Dodnes bývají takto střídavě jeho potomci označováni, záleží na tom, z jakých pozic jsou pojmenováváni: střídavě jsou tak Židé v jedněch očích považováni za úskočné, v dalších pohledech naopak jako lid, jehož identita je spojena s neustálým zápasem o místo na slunci. Jako neskončil u Jáboku Jákobův zápas a pokračoval za velmi dramatických okolností v příběhu jeho dvanácti synů, který se i jeho samotného bytostně dotýkal, tak není tento zápas ukončený dodnes. Co je neoddiskutovatelné v celých dějinách Židů, je právě jejich mimořádná vytrvalost, zprubovaná ve staletích.

Druhý biblický text dnešní neděle je z pastorálního listu Timoteovi, ve kterém osvědčený služebník Kristova evangelia nabádá mladšího spolupracovníka k dobrému zápasu víry: „Hlásej slovo Boží, ať přijdeš vhod či nevhod… buď ve všem střízlivý, snášej útrapy, konej dílo zvěstovatele evangelia a cele se věnuj své službě.“ I tady je zřejmé, že řeč je o vytrvalosti ve službě na vinici Páně, ale nejenom ve službě, také ve víře, která je pro tuto službu předpokladem.

Posledním z citovaných textů je podobenství o nespravedlivém soudci. To podobenství je hned v úvodu vyloženo, že se týká vytrvalosti v modlitbách, myslím si však, že jeho záběr je ještě mnohem širší, nežli takto podané a úzce vymezené zacílení na význam modlitby v životě křesťana. Je to další z řady Ježíšových podobenství, které mají posluchače „zvednout“ ze židle, mají v nás vzbudit emoci, ve které si nahlas či potichu řekneme: „Je tohle vůbec možné, že to Ježíš řekl? Že to tak doopravdy myslel?“ Ano, je to tak! Ježíš nechce hladit po duši, přitakat naši netečnosti, ale burcuje nás, abychom ho poslouchali a vzali na vědomí. Proto mu za příklad správné  morálky poslouží marnotratník, na rozdíl od jeho samospravedlivého bratra, který zůstal doma a svůj majetek si chránil, proto se příkladem nám zbožným a ve víře kovaným může stát i nepoctivý správce, okrádající svého zaměstnavatele, a proto i nespravedlivý soudce z dnešního podobenství může být nástrojem našeho poučení o tom, jakou cenu má v životě věřícího křesťana vytrvalost, a nejenom co se týče modliteb. Ježíš nás totiž vybízí: odhoďte předsudky, dívejte se na věci z různých úhlů, nezaujatě, nenechte se strhnout většinovým míněním, ale vytvářejte si vlastní úsudek, který neustále konfrontujte s tím, co život přináší – jak žijete, co čtete v Bibli – a při tom všem: BUĎTE VYTRVALÍ. Jako považuji pokoru za ústřední křesťanskou vlastnost, tak možná jako na druhý průvodič víry si troufnu ukázat právě na vytrvalost. Různých vzplanutí ve víře je kolem nás celá řada, hoření, které je někdy až neuvěřitelnou erupcí citů, horlivosti, snažení. Je krásné vidět zapálené křesťany v mnoha službách, ale při každém vzplanutí je dobré mít na paměti, co z toho žáru bude za deset let, co za dvacet. Můj básník z nejmilejších na adresu mnohých horoucích vzplanutí ve víře poznamenal: „Být světlem světa neznamená oslňovat, ale tiše spolehlivě planout.“ Čím víc přibývá úkolů nakládaných na moje vlastní bedra, tím víc oceňuji na druhých spolehlivost. Spolehlivost je fantastická vlastnost, je-li na druhého spolehnutí, najdete kvalitu, která i váš vlastní život učiní méně složitým. A když si spolehlivost a s ní související vytrvalost spojíte do jedné vlastnosti charakteristické pro křesťany, rázem se promění vaše perspektiva. Staneme-li se pro druhé známými a vyhledávanými pro naši spolehlivost a vytrvalost, stoupnou nejenom akcie naší osobnosti, ale stoupne i kredit víry, kterou v sobě máme.

Křesťan by měl být vytrvalý. Když je vytrvalý, je i spolehlivý. Vytrvalost by se měla stát genetickým kódem našeho věření. Neměli bychom se nechat vláčet větrem různých vanutí, která nás budou neustále nutit přemisťovat se z místa na místo: střídat církve, sbory, životní přesvědčení, životní partnery, ale „tiše, spolehlivě planout“, každý na svém místě, podle svých možností, obdarování. Modlit se za druhé, pomáhat, kde je v našich silách pomoci, být známi pro svoji mírnost, ale i rozhodnost, je-li zapotřebí, a především spolehlivost s vytrvalostí. Jákob byl vytrvalý a dvacet jedna let na něho měl Lában spolehnutí. Když se míra naplnila, Jákob odešel k jiným úkolům, ve kterých opět prokazoval vytrvalost. Věřím, že k podobné kontinuitě služby a životních úkolů jsme povoláni skrze svou víru i my.

Bože, dej mi, prosím, vytrvalost, a ať je na mě spolehnutí!

Amen

Kázání o XXIX. neděli po svatém Duchu 20.10.2019 v Husově sboru ve Vršovicích