Kázání 21.6.2020 – Prostor pro setkání

Jr 20, 10-13
Ř 6, 1b-11
ev. Mt 10, 24-39

Jsou to veliké Boží pravdy každou neděli nám servírovány jako předkrm před večeří Pánovou. Třikrát čteme v nedělní bohoslužbě z Písma, ale otestujme svou pozornost a zkusme si sami pro sebe říci alespoň to, z jakých biblických knih se četlo. Kdo správně pojmenuje tři biblické autory, jejichž slovo slyšel, může být na sebe hrdý, ale ať to s tou hrdostí moc nepřehání, protože další otázka následuje vzápětí: co si z řečených textů zapamatoval? A abychom o sobě opravdu smýšleli střízlivě, jak nám radí Písmo, stanovme si pro to své rozpomínání se, o čem to bylo, že otázka se nevztahuje k textům dnešní neděle, ale k těm, které tady zazněly před týdnem. Ne, nebojte, nikoho zkoušet nebudu, bohoslužba naštěstí není soutěž ve znalostech Bible, ani testem paměti. Bohoslužba – Boží služba člověku, má být na prvním místě prostor pro setkání. Potkáváme se mezi sebou navzájem ve společenství církve, zdravíme se jeden s druhým, snad ve většině příznivě reagujeme jeden na druhého, různé řevnivosti, napětí, nesoulady, které se ani nám nevyhýbají, se snažíme odkládat, a těšíme se na setkání. Tak to alespoň mám nastaveno už po léta já, že se těším, ne do nebe, jak se zpívá v jednom spirituálu, ale do kostela, možná do kostela víc než do nebe, protože kostel pro mě v tuto chvíli je něco mnohem konkrétnějšího, než prozatím abstraktní pojem „nebe“. A tak se těším do kostela. Mám oproti vám výhodu, že mně za moje těšení ještě zaplatí, protože být v kostele je součástí mých pracovních povinností, takže je na místě i celkem oprávněná připomínka: „ještě, aby se netěšil!“ Vy, pokud se do kostela těšíte, do něho nejdete s vědomím, že vám za to někdo zaplatí, spíš s vidinou, že naopak vy budete těmi, kdo nechají svůj obnos v chrámové pokladnici. I proto je vaše těšení se na kostel cennější než to moje. Já do kostela jdu, protože musím, kdybych nechodil, budete si právem stěžovat a biskup se mnou rozváže služební poměr, vy do kostela jdete, protože se vám chce, protože máte náladu na kostel – mě se na mé nálady nikdo neptá, vy jste tu, protože jste stihli autobus či tramvaj nebo metro, protože jste ráno zvítězili sami nad sebou, anebo proto, že je neděle a v neděli se do kostela chodí. A věřím, že mnozí z vás se i těšili. Mám ale pochopení i pro ty, kteří se netěšili, a přesto tu jsou. U nás v rodině to bývají zpravidla mladší děti. Za otázkou: „dneska je bohoslužba?“ cítím určitou obavu, podobně jako z otázky: „jdu zítra do školy?“ Když je odpověď zamítavá: „ne, dneska není neděle, ne, zítra nejdeš do školy,“ nelze si nevšimnout u mladších z dětí znatelné úlevy, že alespoň jedna povinnost odpadá. Čím jsme starší, tím svoje obavy lépe maskujeme tak, že jsou stěží postřehnutelné i pro naše nejbližší. Netěšit se do kostela, ale být v něm, je tak pro mě cennější, než těšit se na kostel, ale pak v něm být duchem nepřítomný, anebo jen tak, ze zvyku. Tak vidíte, kam mě dostalo mé uvažování o Božích pravdách zjevovaných nám Písmem… Bůh je marnotratný, jak říká Thimoty Keller ve svém fenomenálním výkladu podobenství O marnotratném synu. Tím největším marnotratníkem není v podobenství ten, který všechno prohýřil v cizině, ani ten, který zůstal doma a staral se o otcovo pole, ale Bůh, který znovu a znovu dává šanci každému ze svých nezdárných dětí. A to jsme my všichni. A proto máme kostely na důkaz Boží marnotratnosti – v našem městě a v naší zemi doslova na každém kroku, nelze si nevšimnout toho počtu, a ve většině z nich se čte z Božího slova, modlí se v nich lidé, kteří se tam scházejí, a jsem přesvědčen, že valná část z těch, co tam jsou, se na to těšila tak, jako já, protože ti, kteří se netěšili, nejspíš zůstali doma, nikam nešli, nebo naopak šli úplně jinam.

Cílem těch mých otázek z úvodu nebylo vehnat vás do úzkých, co se týče paměti, přiznám se vám, že když se mě po konci bohoslužby bratr Svoboda zeptá, co má napsat do knihy jako název kázání, často si už nevzpomenu, o čem jsem kázal, a to jsem se na to několik hodin připravoval a měl to i napsané, co teprve vy, kteří jste si ani nedělali poznámky. Chtěl jsem vám zprostředkovat mé přesvědčení o tom, že největší smysl bohoslužby vidím v tom, že nám umožňuje se potkat. To na bohoslužbě vnímám jako to úplně nejdůležitější, až daleko za tím je, co se na ní naučíme, co si zapamatujeme, i co v nás zůstane. Bohoslužbě rozumím jako stanu setkávání, který nám Bůh otevírá a zve nás do něj, podobně, jako o tom čteme ve Starém zákoně v časech Mojžíšových. Je to prostor pro setkání s Bohem i s druhými lidmi. A Bůh ta setkání šije individuálně na míru každému z účastníků: někomu ho ušije v pravdách, které nám zanechal v Božím slovu a posluchač je díky tomu osloven a pohnut, a přitom třeba vedle něho je jiný, který si říká: „dneska ale vůbec nerozumím těm textům ani tomu kazateli,“ ale ten je potom Duchem svatým obdarován prožít svatou Pánovu večeři jako omilostňující Boží dotek. Jiný se zas ponoří do duchovních písní – třeba tak, že zapomene, že neumí zpívat, nebo jiného duchovně roztančí hloubka liturgie. Někdo zůstane na povrchu, ale pak ho osloví přátelská atmosféra či milé slovo povzbuzení některého ze spolubratrů či sester. Někdo by se radostí málem roztrhl, jiný pro slzy skoro nevidí, zkrátka každý jsme jiný a každý jsme jedinečný. A všichni potřebujeme slyšet, že Bůh ví o každém našem vlasu na hlavě, a plešatí z toho vyjmuti nejsou, že se nemáme bát, protože máme větší cenu, než hejno vrabců, ale i o ty se Pán stará. Nám pak poslal svého Syna, abychom v něm a s ním nalezli svůj život, odpuštění a smíření, které nemůže dát nikdo jiný, nežli Bůh, který je naším milujícím otcem (i matkou), tatínkem, k němuž v důvěře může volat: „Abba, Otče!“

Amen

Kázání o III. neděli po svatém Duchu v Husově sboru ve Vršovicích 21. 6. 2020