Kázání 26.8.2018 – Stanou se zázraky

Joz 24, 1-2a.14-17.18b
Ef 5, 25-33
ev. Jan 6, 56-69

Už druhým rokem za sebou jsme v prázdninovém čase navštívili vyhlášené poutní místo Neratov v Orlických horách. A stejně jako loni v rámci sborové dovolené, i letos to byl pro nás zúčastněné působivý duchovní zážitek. Neratovský kostel s prosklenou střechou a s ním propojená komunita pomáhající potřebným a integrující ty, kteří by jinak zůstávali na okraji společnosti, je fenoménem, který dalece překračuje hranice regionu i církve. Neratov byl kdysi vyhlášeným poutním místem, které se v době baroka odělo do svého tak typického hávu lidové monumentality tolik charakteristické pro dobu svého vzniku, a utvářející ráz krajiny s kostelem na kopci, k němuž poutníci vystupují, aby pak v přítmí chrámu čerpali nasycení pro svůj duchovní život. Takových míst najdeme v české i moravské a slezské krajině desítky. Neratov z tohoto rámce vystupuje pro svůj nedávný příběh, jehož počátek se začal psát na samém konci války, kdy z rozmaru či zlého úmyslu, projíždějící sovětský tankista zasáhl jednu z věžiček a kostel kvůli tomu vyhořel. Církev sice podnikala kroky k jeho záchraně, zastavit postupné chátrání však nedokázala, zvlášť po následné proměně politických poměrů. Nad kostelem a poutním místem se opakovaně vznášela hrozba kompletní demolice. I takové vyústění měla řada příběhů z poválečných dějin podobných míst na tváři krajiny naší země, které už se obnovy svého někdejšího smyslu nedočkaly. Neratov mohl být jedním z nich. Že k tomu nedošlo je zásluhou konkrétních jednotlivců v čele s knězem, který obnovu Neratova pojal jako svůj životní úkol. Na příkladu Neratova, kam se bez nákladné reklamy a propagace přesto sjíždějí lidé ze všech koutů země, jsem si uvědomil, jak to v praxi vypadá, a tedy i v dějinách bezpočtukrát vypadalo, když církev, ale ve skutečnosti víra, mění ráz okolní krajiny. A stavba kostela takovým krajinotvorným prvkem bezesporu je. Ale v tomto případě nejde o pouhou záchranu architektonického dědictví. S vírou se do toho místa vrátil život, jehož přirozeným výrazem je pomoc potřebným, v tomto případě lidem s psychickým onemocněním. Současným Neratovem dosvědčená víra je vírou, která má svůj odraz ve skutcích praktické pomoci. Neratov byl pro nás ujištěním, že víra má schopnost měnit nejenom tvář krajiny, ale i tváře lidí, kteří touto krajinou procházejí, či se jim stává domovem. Příběh současné neratovské komunity je de facto permanentním kázáním beze slov, respektive slovo si v něm postupně berou: krajina, v ní umístěný barokní  kostel s originálně pojatou moderní rekonstrukcí, chráněné dílny, ale i provozy, ve kterých spolu s ostatními pracují lidé s handicapem. To vše a mnohem víc pak v příchozích zanechává dojem, že se návštěvou těch míst stávají svědky něčeho mimořádného. Jakési jemné, tiché a přitom rozhodné ujištění, že ještě díky Bohu existují lidé, časy a místa, kde nemusí člověk jenom hořekovat a lámat hůl nad stavem světa, ve kterém žije. I když naše společná dovolená zahrnovala jen pár dnů, prožili jsme během ní takový pocit několikrát. Ve zcela jiném měřítku tím bezesporu, alespoň pro mě, byla i návštěva žamberského husitského sboru. Už první zběžný dojem, kdy jsme vstoupili do nevelkého kostelíka, který byl uvnitř vkusně upraven, nově vymalován a zaplněn víc než hloučkem dvou nebo tří lidí, napovídal, že prožijeme něco pozitivního – a skutečně se tak i stalo. Dočkali jsme se inspirujícího kázání, důstojného liturgického projevu i následného milého společenství po bohoslužbě, kde jsme měli možnost pohovořit s těmi, kteří zde, na svém místě a ve svém městě tvoří společenství Kristova těla. Cítili jsme se jako doma – ve své církvi, mezi svými. Bylo nám spolu dobře. Místní duchovní se aktivně zapojil do pomoci čínským křesťanům, kteří v naší zemi žádají o azyl, a z nichž někteří jsou součástí žamberského husitského sboru. I tady se odehrává dílo církve, které mění tváře lidí k lepšímu. Z lektora, který četl Písmo při bohoslužbě, a o kterém jsme si říkali, jak má zajímavý přednes, se vyklubal původním povoláním automechanik, který nás následně pozval na prohlídku nedaleké továrny, kde se na stará kolena aktivizuje, a která je z nadšení několika jedinců přebudovávána na muzeum parní techniky, dobových automobilů a zároveň kulturní a společenské centrum, které už nyní poskytuje řadu pracovních příležitostí. Bylo to jen pár střípků z dojmů, které se vybavují mně. Kdybyste se zeptali jiného z účastníků, určitě by vám podal ještě jiná svědectví i další zajímavé postřehy. Já ty své vybral, protože mi rezonovaly s Ježíšovými slovy o živém chlebu dávaném za pokrm světa. Ježíš sytí své učedníky chlebem, kterým je on sám, aby se pak následně oni stávali pro druhé zdrojem nasycení. Život dává Duch, ujišťuje nás Ježíš. Tělo samo nic neznamená, ale slova, kterými k nám Ježíš promlouvá, jsou Duch a život. V jedné známé písni se zpívá, že „stanou se zázraky, když víru máš.“ My takových zázraků během necelého týdne viděli celou řadu. Dokonce i takového rázu, jako otevřená nebesa, napadá mě při vzpomínce na skleněnou střechu neratovského chrámu, kterou jsme mohli pozorovat bílá oblaka plující po modrém nebi, které jakoby se snášelo úzkým průzorem střešního trámoví až k nám. „Stanou se zázraky, když víru máš,“ víra v tomto světě sama o sobě je zázrakem. Zázraky v ní patrné nejsou nutně věci nadpřirozeného rázu narušující kauzalitu obvyklého běhu událostí. Zázrakem víry je vnímavost k věcem, které nebudeme brát jako samozřejmost, zázrakem je i údiv nad tím, kolik dobrého lidé dokážou, když přijmou za své, že tím nejdůležitějším není jejich vlastní tělo a jeho potřeby a pohodlí, ale Duch tělo oživující. Ježíš důvěrně oslovuje malý hlouček svých dvanácti: „I vy chcete odejít?“ ptá se jich, stejně jako se ptá nás v době postupujícího odklonu od víry a institucionálního vyznávání. Díky Bohu, že můžeme, stejně jako oni, i my odpovídat: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života.“

Amen

Kázání o XXI. neděli v mezidobí 26. 8. 2018 v Husově sboru ve Vršovicích