Kázání 21.5.2017 – Pavel na Areopagu
Sk 17, 22-31
1Pt 3, 13-22
ev. Jn 14 ,15-21
Apoštol Pavel na athénském Areopagu sděluje shromážděným, že když procházel posvátná místa Řeků, všiml si oltáře, který byl zasvěcen Neznámému bohu. Tato zkušenost se mu stane výchozím bodem, od kterého začne odvíjet nit svého kázání až ke svědectví o Vzkříšeném Kristu. Apoštolská promluva k athénským občanům bývá používána jako modelový příklad, jaké nástroje může kazatel používat při zvěstování evangelia: za prvé – hovoří ke shromážděným, kteří jsou ochotni mu naslouchat. Výběr posluchačstva je důležitý, v případě Pavlově rozhodně není nahodilý. Kazatel se staví na místo, o kterém předpokládá, že mu tam bude nasloucháno. Takovým místem byl v Athénách Areopag – diskuzní fórum, kam lidé přicházeli, aby diskutovali, aby se dověděli něco nového, seznámili s novými myšlenkami, názory. Podcenit důležitost správného výběru posluchačstva může mít zásadní vliv na kazatelovu úspěšnost. Pavel jde tam, kde jsou lidi, kteří jsou ochotni mu naslouchat. Nečeká, na rozdíl ode mne, který se nejčastěji stavím na kazatelnu svého kostela, až lidé přijdou za ním, na jeho místo, do jeho teritoria, ale nebojí se vstupovat do cizích území a teritorií, aby tam přítomné oslovil. Čekat, až budeme osloveni „v tom svém“ může často znamenat, že se nedočkáme, protože lidé jsou jinde. Čekat ve svém znamená dočkat se ve své většině „těch svých“, kazatel evangelia by ale měl mít touhu překračovat hranice vymezené prostorem svého tradičního působení: kazatelna, kostel, církev. Co je těmi současnými Areopágy je někdy obtížně postižitelné. Jsou to populární „sociální sítě“? Má být farář na Facebooku, na Twitteru, na Skypu? Těžko rozhodovat, zdali to jsou místa plná lidí ochotných naslouchat a účastnit se dialogu. Mohou, ale i nemusí. Internetová anonymita, snadná odosobněnost, mohou být pravým opakem athénské pospolitosti, shromážděné na Areopágu. Kazatel by se neměl bránit i do takových vod vstupovat, na druhou stranu nemůže očekávat, že pokaždé bude v takovém prostředí úspěšným diskutérem. Opakovaně, a nejinak tomu bylo i v uplynulém týdnu, jsem se přesvědčil o tom, že zaručeným Areopágem je pro současného kazatele obřad posledního rozloučení. Kazatel na něm promlouvá k lidem, kteří by mu za jiných okolností nenaslouchali, ve své většině to jsou navíc lidé zasaženi jedním z největších emočních pohnutí, a tím je smrt blízkého člověka. Když kážete evangelium v smutečních síních, doslova vám posluchači visí na rtech, čekají, s čím přijdete, co řeknete. Je to posluchačstvo na jedné straně vstřícné, ale také kritické, háklivé na cokoliv, co by mohlo ještě víc rozrušit jeho neklid. Podobným Areopagem jsou i pro mě, ve srovnání s pohřby méně častější, obřady svatební: opět podobně silná emoce, tentokrát radostná. Lidé čekají, co kazatel k dané věci řekne, jak se bude chovat, jak zaboduje, nebo naopak, čím a jak obřad pokazí. Svůj malý Areopág jsem si vybudoval v souvislosti s uváděním různých kulturních pořadů v našem Divadle MANA. Lidé tam a priori přicházejí za kulturou, pobavením, a já se čas od času vlomím na jeviště v roli kazatele. Nemůže to být ve srovnatelném rozsahu, jako když kážu na kazatelně, ale alespoň v jedné větě pokaždé dbám na to, aby přítomní poznali, že k nim hovoří farář a kazatel evangelia v jedné osobě. Hledejme, přátelé, cíleně se zaměřujme na vyhledávání Areopágů v naší bezprostřední blízkosti. Nejsou to „naše místa“, „naše území“, jsou to území „těch druhých“ – někdy pro nás teritoria na starých mapách označována hic sunt leones – zde jsou lvi, hrozící naším pohlcením. Pro někoho to může být jeho nejužší rodina, pro jiného jeho pracovní kolektiv. Každé prostředí však vyžaduje citlivý přístup. Nejde o to, za každou cenu pronést duchaplné a strhující kázání, jako spíš o to, správně se vyladit na eventuální posluchače naší zvěsti. Dotknout se jich v jejich emočním rozpoložení, rozeznít jejich vlastní struny obavy, očekávání, radostí i úzkostí. A to je i druhé poučení, vyplývající z Pavlova kázání na Areopágu. Apoštol Pavel je dobře obeznámen s prostředím, do kterého svou zvěst zasazuje. V jeho případě to byl oltář Neznáménu bohu, kterého si všimnul při svých pochůzkách po Aténách. Naslouchal hlasu svých posluchačů, znal rámec, ve kterém žili, používal jejich výrazivo, svou řeč přizpůsobil jejich možnostem chápání. Tady se často i já dopouštím chyby, když to, co sděluji, vyjadřuji slovem a způsobem dobře srozumitelným mně samotnému, ale nepoučené publikum těžko rozumí. Kolikrát vyslovujeme slova jako hřích, milost, Ježíš, Kristus, ale neuvědomujeme si, že pro posluchače to mohou být jenom prázdné pojmy, definice a fráze, pod kterými si těžko představují to samé, co my máme na mysli. Pavlův příklad s oltářem Neznámému bohu je inspirativní. Pavel vzal to, s čím byli jeho posluchači obeznámeni a to učinil součástí svého sdělení. Použil dokonce i výrazivo a prostředky svých posluchačů. Neváhal i recitovat poezii, tedy vložit do svého projevu emoci, vnitřní zkušenost, prožitek. Nakonec, když došel k tomu nejpodstatnějšímu, co chtěl říct: zvěstovat Vzkříšeného, většina jeho posluchačů se od něho odvrátila: „Poslechneme si tě jindy,“ řekli a odešli. Někteří se však k němu připojili, čteme v závěru zprávy o jeho vystoupení na Areopágu: muž jménem Dionysios, žena jménem Damaris a další. Pavel tak přeci jenom nebyl tak neúspěšný. Kdyby z těch stovek posluchačů zbyli jen tři, jenom jeden, mělo jeho snažení smysl. A s takovým předpokladem vstupujme i my do svých životních Areopagů. Nejdeme do nich sami, vždyť máme příslib od svého Pána, že nám dá svého Přímluvce, Ducha pravdy, který s námi zůstane a v nás bude.
Kázání o V. neděli po velikonocích
v Husově sboru ve Vršovicích 21. 5. 2017
Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.
Komentáře nejsou povoleny.